Nieciekawa historia

Proč máme rádi Čechovovy povídky? Líbí se nám, jak věta plyne z předcházející a odstavec navazuje na následující, jak konec je spjat se začátkem a každá povídka, ať dvou či sedmdesátistránková (třeba moje oblíbena "Step") je součástí jednoho, čechovského diskursu. Každá povídka má svojí pointu, někdy zřejmou, jindy hodně zamlženou až jinotajnou. O "Nudné historce" s podtitulkem "ze zápisků starého člověka" (Скучная история, 1889) je zřejmé, že dobrat se k jejímu jádru nebude snadné, přestože problémem Nikolaje Stěpanoviče je jasný. Je to stáří, a sám o něm mluví v samém úvodu (v psaném textu i v tomto filmu): Paměť mi zeslábla. z myšlení se vytratila důslednost... Kdybych byl dotázán, co tvoří záklaní rys mé existence, odpověděl bych: nespavost (překl. Jaroslav Hulák). Nudná historka není sólovým výstupem staříka, pro něhož už nic nemůže být tragédií, ani když v závěru doznává, že je poražený člověk. A tak už nemá smysl o něčem přemýšlet nebo diskutovat. Budu sedět a mlčky vyčkávat, co přijde. A přišla. Ve dveřích se objevila Káťa, jeho dřívejší schovnka a pozdější láska. Je však už pozdě: Dívám se na ni a je mi hanba, že jsem šťastnější než ona. - Teď už jen zbývá zamyslet se nad tím, proč si Wojciech Jerzy Has vybral právě tuto "čechovku", která  zfilmování spíš vzdoruje, než ho podporuje. Možná chtěl dokázat, je možné zfilmovat i nemožné. A dokázal to? Ne. - Ještě snad jedna citace dokládající univerzálnost a propojenost Čechovových povídek (z mé oblíbené "Stepi"): Jeho ospalý mozek se nadobro zříkal obvyklých myšlenek, zatemňoval se a zachycoval jenom pohádkové, fantastické vidiny, které mají tu příjemnou vlastnost, že nějak samy sebou, aniž se musí přemýšlející namáhat, vyvstávají v mozku samy, stačí jen pěkně zatřepat hlavou, a zase se beze stopy ztrácejí (překl: Jaroslav Hulák). Má to nějakou spojitost s filmem? Myslím, že velkou! (10.04.2024)