Buko

Šel jsem do toho s tím nejnižším možným očekáváním, protože filmy o tom, jak koník někomu změní život a které přitom nepřekračují hranice zoofilní pornografie, jsou mým nepřítelem. Proto mě ze začátku příjemně překvapilo, nakolik je ten film civilně napsaný a zahraný. Stále jsem si ale říkal, jaká je vlastně motivace takovýto příběh natočit. Co koho láká na něčem takovém vůbec dělat? Když se pak začaly otáčet karty a stará paní se začala zvedat na vlastní nohy vedle koníka, který má sice již také svá léta, ale elánu ještě plná kopyta, na onen bezcílný začátek jsem vzpomínal vyloženě s láskou. Přiznám se, že moc těmto českým filmům nedám, takže nejbližší srovnání jsem našel s vyloženě příšernou Teorií tygra, jejíž existence je také důvodem mé větší benevolence vůči právě Bukovi. Oba filmy každopádně stojí na laciných zvířecích metaforách, skrze které se motivuje k druhé míze a oproštění od externích pout znázorněných buď ženami (Teorie) či rodinnými vztahy, reprezentovanými hysterickými ženami (lol, taky tohle). Tenhle proces individualismu a odpojení je nutně vázaný na pozdně kapitalistický rámec utopického pseudo-venkovského prostředí, jak si ho představují a přizpůsobují měšťáci a který by se dal souhrnně pojmenovat jako "středověk s hotspotem". Tráva je zde vždy zelená, stromy obsypané, dřevo nalakované, buchty jsou na stole a pálenka na sedmém schodu. Sebehorší devadesátkové či normalizační filmy lze zpětně rehabilitovat kvůli tomu, že nám v druhém plánu dávají věrohodně nahlédnout do prostředí, výrazu a zvyklostí dané doby (ať už se jedná o Šeptej, Samotáře, Mandragoru, Diskopříběh či Ženu za pultem), současné mainstreamové snímky se ale často odehrávají v nějakém zasněném reklamním meziúdobí, kde se prakticky nikdy neocitneme v nějakém veřejném prostoru a ti lidé jsou naprosto zamčení před okolím. A teď si k nim hledejte cestu.  PS: jen ze zvědavosti by mě zajímalo, proč na plakátu má Issová v ruce vidle, které se za celý film v ničích rukách neobjeví a proč Kubačák má na sobě tričko s psychedelickými vzory, které též na sobě za celý film nenosí (29.12.2022)

Snaha o rozjímání o smyslu života nevyznívá úplně hluše a konstatování vnitrorodinného mezigeneračního souladu také není plně od věci. Pocit, že tomu všemu chybí určité dotažení, je ale stále silný a tendence, místy i pozorovatelná, k figurkaření také nejde úplně pominout. Zmoudření před sedmdesátkou mohlo přijít dříve a nemuselo být placeno poznáním, že osteoporóza se nedá podceňovat. Klady nesporně převládají, ale slabiny zůstávají. (13.12.2023)

I když jsou si ty dva filmy na míle vzdálené, podobné pocity, jaké jsem měl při koukání na Buko, jsem naposledy zažíval u Cruiseova Mavericka - vrcholnou radost ze skvělé filmařiny, z poctivě vyprávěného příběhu a vědomí, že aspoň na dvě hodiny je svět úplně v pořádku. Je to zkrátka dokonalý "feel good movie" při kterém a po kterém bude dobře všem lidem, kteří mají rádi život v jeho jedinečné normálnosti. (27.09.2022)

Filmy o koních zrovna nevyhledávám a příběh Jarmily, které po otevření tajné závěti zbyde po manželovi práve kůň, který postupně nejen  ji přivede ke štěstí  moc ničím nepřekvapí. Ovšem je to mile civilní, na  mě možná až moc ženský film, ve kterém se mi dost líbila Marta Issová coby knihovnice postižena Anspergrovým syndromem. Za zmínku také stojí neokoukaná  věrohodná Anna Cónová v hlavní roli a krásné kamerové záběry barevného venkova nebo naopak temného lesa při noční vyjížďce. (10.12.2023)

Filmy točí Alice Nellis pro mě. Buko je pohlazení. Líbil se mi, jak stojí i běží. Jak spojuje a je zdrojem radosti pro každého. Anna Cónová byla skvělá volba! Martha je v roli autistické dívky výborná, Janu Ohľovou vidím vždy ráda a drobná role Martina Šulíka mě taky potěšila. Celé obsazení je moc fajn. Pěkné, jemné, vkusné, úsměvné. (02.01.2023)