More Miko

More Miko je dost kontroverzní dokument z mnoha důvodů. Na začátku sledujeme prostou snahu jednoho člověka pomáhat. To je jistě chvályhodné a zaslouží si pochvalu. Nutno ale dodat, že on sám je jen polovičním Romem. A tak trochu jako by zapomněl, jaké problémy si Romové sami ve společnosti vytváří. Vždyť i on byl ve vězení a z jeho výpovědi pomalu vyplývá, že je to vlastně dobrá zkušenost, takže to nepovažuje za chybu. Skoro jako by ponoukal ostatní, aby si to taky zkusili. Jsou to právě romští obyvatelé naší země, kdo z větší části pobírají dávky, nepracují a končí ve věznicích. Možná by měl zkusit pomáhat v první řadě své komunitě a teprve pak v zahraniční. Taky mě docela pobavilo, jak na půdě EU zmiňuje slovní spojení: „velká část české společnosti“. On si dělal nějaké průzkumy? Nebo snad místa jeho bydliště automaticky patří do velké části? Vůbec nejtrapnější je pak jeho radost z prohry Andreje Babiše ve volbách a nadšení z toho, že teď se něco změní. A výsledek? Nová vláda, stejný přístup. Nevím, proč bychom zrovna my měli pomáhat uprchlíkům. Války s následnými důsledky migrace vyvolaly USA, proč nepřijímají oni? Proč nepřijímá Polsko, Maďarsko, Slovensko, Nizozemí. Belgie... A tak bych mohl pokračovat. Země, kde vláda tvrdí, že se musí šetřit a není ani na platy učitelů ani na zdravotnické ošetření (právě dnes oznámila FN v Ostravě, že se musí omezovat péče z důvodu nedostatku financí, které jim vláda nechce poskytnout, leč přiznávám, že nevím, zda to mají stejně i jiné nemocnice), nemůže pomáhat cizincům i kdyby sebevíc chtěla. To je pokrytectví. (30.11.2023)

Jsem moc ráda, že jsem zrovna tímto snímkem mohla zakončit letošní Ji.hlavu. Ač se přiznám, že jsme jména Jaroslava Mika do té doby neznala, on i jeho příběh mě zaujal hned v prvním okamžiku. Snímek mě naplnil optimismem, ačkoliv příliš optimisticky nevyznívá a vzal mi poslední iluze, co jsem měla o ministru Rakušanovi. Ani vteřinu jsem se nenudila a o zajímavý scénář se paradoxně postarala válka na Ukrajině. Dávám jasných pět. (MFDF Jihlava 2022) (31.10.2022)

Nevěděl jsem, jestli se při sledování tohoto díla smát, být v údivu nebo se vytočit. Jaroslav Miko je recidivista a kriminálník, za jehož problémy může vždy někdo jiný, tedy česká společnost. Té se tak rozhodl mstít tím, že se začal osobně angažovat v dovozu osob nesoucích si s sebou nenávistnou islámskou ideologii. K čemu to pak vede, můžeme dnes vidět v zemích, které s tímto "dovozem" začaly o pár desetiletí dříve, tudíž jde o velmi efektivní způsob, jak nenávratně škodit. Kromě toho publikuje na sociálních sítích nenávistné statusy, ve kterých napadá všechny kolem. V minulých letech stihl i vyhrožovat a několikrát být usvědčen ze lží. No, a tak o něm natočili oslavný dokument, kde vidíme lidumila :-) (29.11.2023)

Dlouho nelze poznat, že za snímkem stojí Robin Kvapil. Brněnský patriot složil svému městu poctu v mozaikovité dokufikci Všechno bude fajn a o rok později filmem Máme na víc dokumentárně zmapoval svou účast v poradním týmu neúspěšného prezidentského kandidáta Michala Horáčka. V tomto případě se Kvapil netlačí před kameru ani neupozorňuje sám na sebe jakožto dokumentaristu. Až důrazem na politickou rovinu Mikova příběhu prozrazuje, že ho více než protagonista zajímají celospolečenské přesahy. (30.10.2022)

U tohoto snímku se obávám zaujatého názoru. Pan Miko mi byl velmi sympatický lidsky, názorově i svými postoji ke světu. Dokument samotný už tolik ne, ačkoli několik zajímavých prvků ukazuje. Především pak v momentě, kdy se Jaroslav setkává s politiky. V momentě, kdy je mediální zájem směřován na jeho osobu, obestoupí jej řada politiků a každý z nich (včetně Jana Farského) jej opěvují, třesou si s ním a děkují mu. V momentě, kdy opadne první vlna tohoto zájmu, je pan Miko ten, kdo iniciuje jakékoli další schůze a jakoby naši čelní představitelé najednou vůbec netušili, že ještě nedávno si s ním tykali. Je patrné (respektive pro mě bylo) pokrytectví a pozérství, které se řídí spíše mediálním zájmem než vlastním svědomím. To je příznačné, neboť Jaroslav Miko je v dokumentu postaven na piedestal onoho svědomí národa, což já považuji za přehnané, zcestné a nadnesené. Protagonista si jde za něčím, čemu věří. Jde si za tím s vervou ale velkou laskavostí stejně s takovou, jakou věnuje lidem kolem sebe. Jako člověk je velmi sympatický a osobnostně půvabný. Ruku na srdce, je také kontrastní. Člověk, živící se tím, že jezdí v kamionu, poloviční Rom, který se stýká převážně s romskou komunitou se bije za lidská práva, založí iniciativu a tvrdě hájí přijmutí dětských uprchlíků - je to dokonalý námět na dokument. V závěru je to stejně pozérské, pokrytecké jako chování našich čelních představitelů v tomto snímku (nikoli pan Miko, ale důvod toho, proč snímek vznikl). (22.07.2023)