Reklama

Reklama

Obsahy(1)

V roce 1978 oslovil Státní výbor pro kinematografii (Goskino) několik režisérů s nabídkou, aby natočili film, v němž by odsoudili disidenty a emigranty. Zatímco jiní odmítli, Gleb Panfilov Goskinu vyhověl, ovšem s podmínkou, že scénář k filmu napíše spolu se spisovatelem Alexandrem Červinským. Snímek byl hotov v srpnu 1979 a promítnut úzkému okruhu diváků na XI. MFF v Moskvě. Brzy poté byl uložen do trezoru. Domácí premiéru si film odbyl až o sedm let později, v červnu 1986 v moskevském Domě filmu. Sovětská společnost, procházející právě zahájenou přestavbou, nepřijala Panfilovův film bez výhrad (inteligence byla nadšená, běžným divákům se zdál příliš složitý). Každopádně Téma vyzývalo k diskuzi.
Režisér a scenárista v jedné osobě společně s Červinským udělali z emigrace pouze jeden z motivů (byť velmi podstatný) a hlavní pozornost zaměřili na konformismus v životě i v umění. Tento přístup zvolil ve filmu Kim Jesenin, pětapadesátiletý dramatik, ověnčený několika státními cenami, který se ocitl v tvůrčí krizi. Na pár dní opustí s přáteli Moskvu, aby načerpal inspiraci v jednom starobylém městě, zasypaného běloskvoucím sněhem. Vedle obvyklých adorantů jeho tvorby se tam setká s turistickou průvodkyní Sašou, která zaujímá k jeho dílu kritičtější postoj. Tajemná žena tím Jesenina zneklidní a podnítí k akci, která v průběhu necelých osmačtyřiceti hodin možná natrvalo změní jeho život. (Seminář ruských filmů)

(více)

Recenze (5)

Dionysos 

všechny recenze uživatele

Dva zasloužilí literáti si vyjedou, pochopitelně v tmavé Volze, na venkov, samozřejmě na daču (i s barevnou televizí a telefonem). Řady ocenění a veřejná váženost je samozřejmostí, stejně jako čestná členství v uměleckých organizacích. Jeden už se těší jen na setkání s butylkou, pohodlný měšťácký život v zemi socialismu zvítězil nad náročnou dobou nejistoty, doba úsilí a vzletu je již daleko vzadu, jako válka. Druhý ještě nezapomněl, že se v něm kdysi skrývalo něco víc, tuší, že kořen života snad ještě úplně neobrostl pohodlnou jistotou práce v průměrnosti. Je to typický ruský úkaz - pod sarkastickou a zahořklou slupkou polévanou vodkou a odevzdaností vře nespokojenost. Pokouší se nalézt cestu ven (zpět), a ať už je to zpočátku zvědavost, pak ješitnost a posléze snad láska, pokus se odehraje skrze múzu. Spíše komorní film, který však ukrývá více než se zdá (např. celkem 4 typy života umělce - konformisty, jenž tvoří pro živobytí; "mučedníka", který je ochoten svému umění obětovat sebe či své společenské postavení (zde rolnický básník); nekompromisního ale hrdého umělce, jenž chce proslavit své dílo i sebe (zde hrobník-emigrant). A nakonec hlavní hrdina, vědomě či nevědomě usilující o kvalitní dílo i uznání, a jak ukazuje typicky ruský optimistický závěr, je nemožné vše skloubit...). ()

vitekpe 

všechny recenze uživatele

Vytecna Инна Чурикова v psychologicky zadumanem pribehu o dramatikovi, ktery v ramci tvurci krize odjizdi na venkov hledat inspiraci. Snih, zima, hrbitov, malomesto... Dobry a pekne koukatelny film k zamysleni. ()

Reklama

Mylouch 

všechny recenze uživatele

Úžasně sevřené rozpracování věčného ruského tématu venkova jako naděje morální obrody národa. (Spoilerozní: Návštěvník - umělec v kontaktu s prostředím daleko od ruchu centra si ze střípků informací sebevědomě vytváří konstrukce, které se následně znovu a znovu s novými informacemi a setkáními hroutí, umělcův sebeobraz toužící po očištění a tvůrčí aktivizaci se zaseknul ve spirále). Povinný faustovský film s všelidskou platností o umělecké odpovědnosti, tvůrčí strnulosti či vyčerpanosti, o inspiraci. Rafinovaně střídmé filmové prostředky a herectví v geniálním obrazu Ruska a lidské duše, velká scénáristická síla dvojice Červinskij-Panfilov. Film, který u nás v druhé polovině 80.let patřil mezi největší vlaštovky tání i filmové trháky pro svobodomyslné (neplést s tržní karikaturou svobody) diváky a dodnes neztratil svoji sílu. ()

hirnlego 

všechny recenze uživatele

Stárnoucí cynický dramatik si jede odpočinout do malé vesnice - to, co zde nalezne, se však stěží dá nazvat odpočinkem. Panfilov příliš nezklamal ani tentokrát - opět hořký příběh, hraný převážně na více či méně odlehčenou notu, opět fascinující Inna Čurikova a opět podívaná, která sice za srdce nechytne tak pevně, avšak i přesto člověk po zhlédnutí filmu nemá pocit, že by to byla ztráta času - ba naopak, z nějakého neurčitého důvodu mu zůstane v hlavě ještě několik dní poté... ()

Galerie (22)

Reklama

Reklama