Požehnání

Výtvarně neuvěřitelný film, vlastně si říkám, proč nedat pět hvězd. Porovnat to lze snad s pozdním Ophulsem (kamera), dramaturgie mi házela tu a tam Kršku (Měsíc nad řekou?), kvůli hlavní herečce ale už taky novou dobu - Panýrková ve Štěňatech? - švihácký padesátkový krátký účes a "moderní" líčení "moderní" dívky... Výtvarně je to celé velmi originální - a zároveň bych řekl, že velmi snadno starobní: díky tomuhle líp chápu Sanatorium na věčnosti, tam už je barva... Má to punc dokonalého řemesla své doby a výtvarně to sedí kdesi na úrovni designu auta Tatra 603 (anebo Gottwaldova pohřbu designovaného architektem Krohou) - iluzivní oblé tvary končící do špičky, ornamenty snad ještě z art-deca, k tomu zde pravidelně pár soch nahých žen ve vstupní hale - dech se mi zastaví, když najednou vidím, kde se vzala podobná socha v zadní místnosti Twin Peaks - Lynch Hase mohl)... A jak se otočil věk, je tahle starobnost najednou hyperaktuální - co vidím u Mandica, bere si to právě z téhle doby (jedno, že od Ophulse). Solidní, pevně vykroužené a propočítané švenky, drobná přeostření a u-zoomnutí těžkých kamer, předem pečlivě a přesně stanovené překážky ve výhledu (okna v dešti), přízračné svícení studia: odlesky! komplikované lomy světla! přízračnost řady záběrů snímaných přes dlouhé sklo. Do porůznu zavěšených záclon se prolamuje světlo skrz roletu, diagonály kříží tváře, účes hrdinky jde taky do diagonály, k tomu má nakřivo posazenou girlandu ve vlasech. Přepečlivá a přebohatá výprava - všude ornamenty, těžké závěsy, látkové řetězy, střapce. Film má v každém druhém obrazu různě deformované kruhové kompozice určující obraz: pentagramové podlahy, prolamované kartuše na ubrusu a na zdech; je to tím až posedlé a dává to celku festovně soudržnou estetiku. Za řemeslo jednoznačně 100%, ale ani příběh není matný, je to doba Večera kejklířů, přesvědčivé je to dodnes i díky otevřenému vyústění. Mj. název Pożegnania odkazuje krom děje zjevně ke zde několikrát užité Beethovenově klavírní sonátě Les Adieux, tedy jak píše RadekTejkal dole. (21.04.2024)

Film jak malovaný, ve smyslu spíš výtvarném, ale přitom (přesto, že to neříkám rád) dost náročný - vzpomeńme, co se u nás točilo v padesátých letech! A to určitě nejen proto, že jsem film "slyšel a viděl (titulky) polsky" a mnohá často se opakující slova jako "hrabina" či "fordanserka" nebo "pożegnania" (loučení v plurálu, tedy opakovaná loučení, tedy i opakovná setkání) mi docházela časem. Rovněž tak i historické pozadí, které k filmu neoddělitelně patří, není snadno přehlédnutelné a definitivně jej lze dosadit až v závěru. Příběh Pavla a Lidky tak reflektuje svojí dobu plnou brutálních změn a náhlých zvratů (z aristokrata na číšníka, z lokaje na hostinského), odehrávajících se ve stále zrychlujícím se čase (pro lepší pochopení Pavlova chování k Lidce a svému převážně rodinnému prostředí je třeba dodat, že ma za sobą dwa lata pobytu w obozie koncentracyjnym w Auschwitz). Mám pocit, že Hasův film z doby už před 65 lety, je pro dnešního diváka stále náročný, ale pro ne-polského a ne-poučeného diváka v době svého vzniku téměř nekoukatelný. (28.11.2023)