Režie:
Eduard GrečnerScénář:
Eduard GrečnerKamera:
Tibor BiathHudba:
Ilja ZeljenkaHrají:
František Velecký, Helena Šmihulová, Dagmar Dolinska, Eva Filová, Mária Markovičová, Dezider Ursiny, Mária Šoltýsová, Miroslav Bedrik, Karol Spišák (více)Obsahy(1)
Psychologická dráma podľa predlohy Jaroslavy Blažkovej. Príbeh si všíma život mladých ľudí, ich snahu uniknúť pred vlastnou rozorvanosťou, nespokojnosťou a nervozitou okolitého sveta. Na pozadí rušného života súdobej Bratislavy sa rozvíja milostný príbeh bratislavského architekta Andreja a krásnej Vandy. Andrej, doteraz vo vzťahu k ženám cynický a bezohľadný, sa po prvýkrát skutočne zamiluje. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (42)
Film o rozcestí, vedoucí do dvou ulic. V jedné se střetává osamocený milovník klasiky a pořádku s toulavým psem a druhá je plná rozvášněných mladých muzikantů, tanečníků a hlavně kuřáků. Na rozcestí stojí pozorovatel a takový prostředník mezi těmito dvěma světy, které navzájem tvoří generační rozkol gigantických rozměrů. Hudba na úkor fyziky, pracovní ocenění na úkor ztráty životní lásky či čekání na cit, který je rozdáván jinde. Ale také stylový pohled na vztah muže a ženy, Wandě by odolal asi málokdo, nebo výborný popis hierarchie lidstva z období středověku podle Zoši. Sesterská dvojice vůbec dodává snímku takový půvab. Františka Veleckého jsem doteď znal jen jako Mikoláše z Vláčilova veledíla, zde mě jako "člověk" mile překvapil, a utvrdil ve svých hereckých kvalitách. Eduard Grečner si svou, nepochybně experimentální, režií získává můj obdiv a pozornost. Ukázková "reklama" (když to napíšu blbě), na 60.léta. ()
„Vando? Vando, miláčku, musím tě vidět, a mám na tebe jednu docela mimořádnou prosbu…pomůžeš mi ztratit psa.“ Jde o takové odlehčené drama, vcelku uvolněné a bezstarostné. Jednak je to dáno dobou a její atmosférou, která na člověka dýchá takřka z každého záběru, svoje samozřejmě dělá hudba (resp. generační střet 2 stylů; pobavilo mě afektované publikum na koncertě, které bláznilo snad víc, než kdyby dorazili samotní „Brouci“). A za druhé, a to hlavně, vztahem Andreje a Vandy. Člověku je sice docela jasné, jak to asi s titulní dvojicí dopadne, ale baví ho sledovat ten postupný vývoj, oťukávání, první překážky a čím dál víc obláčků, které nabývají na důležitosti (a nic na tom nemění ani fakt, že mužský hrdina není tak zkostnatělý jako ostatní jeho kolegové či vrstevníci). Nicméně, mě osobně Vanda brzy začala štvát (a postupně mi imponovala tak maximálně její chutí k jídlu), Drahuše, jakkoliv dostala minimum prostoru, mi byla podstatně sympatičtější. A bavil mě humor filmu, takový trochu škodolibý, se sem tam nějakou narážkou na společnost (drby, morálka, kariérní postup). Nejde sice o žádné veledílo, ale film člověku rychle uběhne, usmívá se u něj a konec taky není špatný (i když je řádně hořký), takže za mě to budou slušné 4*. „Necpi se pořád chlebíčkama, ty jsou pro hosty. Běž za dědou a zeptej se ho na včeličky, nemá společníka.“ – „Tak co, dědo, ještě pěstujete tu havěť?“ ()
Viac atmosféra ako dej. Viac obraz než slová. A najviac hudba. Dežo Ursíny v bigbítovom období. Je ešte nejaký iný čeko-slovenský film, kde je v titulkoch uvedené nie že "HUDBA: XY, ale že "BIG-BEAT: XY"? K slovám. Sú. Prelietavajú povetrím. Ide len o získanie priestoru na šukačku. Muž, ktorý sa zaľúbil, si potrebuje lásku fyzicky potvrdiť. Na strane ženy ide o nonkonformný chod s trendmi doby. Neviazať sa - tak zmýšľa hrdinka, intelektuálne na výške. V práci za rysovacím prknom. Emancipácie. Všetko fajne porozbíjané na prívetivo šibnutú mozaiku 60. rokov. Bratislava bola príťažlivá. Aj dnes je, len inak. Petržalka nebola betónovým megasídliskom, ale dedinou medzi lesmi, kde sa chodili odkladať nechcené psy. Chopok a okolie zase krásnymi horami. Architekti tam chodili snívať a skicovať do diárov sny o realite dneška. Poznámka: Dnes na Chopok vedie asfaltka. Kosodrevina má hlboké prieseky a všade sa stavajú hotely, lanovky, vleky a cyklodráhy. Pocit zo 60. rokov: ľudia boli nadšení experimentovaním, no sami netušili kam všetko povedie. Príroda bola divokým miestom, určeným na kultiváciu, na snivé novotvary. Z nich sú dnešné stavby v národných parkoch, strácajúcich prírodné vymoženosti. Získal sa síce ľahký, pohodlný a rýchly prístup do jadrových zón, no tam už temer niet čo chrániť. Aj preto združenie VLK navrhlo vyňať Chopok a okolie z územia Národného parku Nízke Tatry. Pretože technológiami nadšená a opitá, v rytme muziky krepčiaca Bratislava rokov 60. sa pomaly prenáša z centra mesta pod hrebene hôr. ()
"Vy ste milý človek! Náš Otúško je taký šťastný, keď môže neikoho zastrelit lebo oskalpovať!" Andrej a Vanda mají něco společného. Ani jeden z nich nechce být opečován. Zdálo by se, že by mohli vytvořit ideální dvojici. Ale zatímco Andrej odmítá od Drahuše dokonalý servis, Vandu chce nosit na rukou, chce jí vlastnit, připoutat si jí k sobě. V tom okamžiku se rozcházejí. Malý skvost ve slovenské kinematofragii, který tématicky tvoří jakýsi protipól k filmu jen o tři roky staršímu. Slnko v sieti představuje nenaplněný vztah mezi Fajolou a Belou, kdy se oba hledají a nacházejí jakousi dočasnou blízkost, styčný bod v setkání na střeše pod zatmnělým sluncem. I v případě Andreje a Vandy jde o vztah, kde hraje hlavní roli touha a snaha přiblížit se nepřiblížitelnému, ke krátkému sblížení dochází na horách pod nylonovým měsícem, aby v zápětí došlo k rozchodu. Velmi podstatnou složkou filmu je dobře vyladěná muzika, která přechází od klasiky (starší generace) k hravému bigbítu (mlaďoši). Jako symbol opuštěnosti se vynořuje toulavý pes, který se k vám přidá a už nepustí a není snadné se ho zbavit. Objevuje se opět na konci filmu, aby jako štastně nalezený zbavil osamělosti. Film je prošpikován velmi specifickým humorem, který nepřebíjí vážnou dějovou linku. Osobně jsem si odnesla nezapomenutelný zážitek z živelného koncertu The Beatmen v čele s Dezo Ursinym a krásným "slovensko-anglickým" songem That´s all I´ve got to do . ()
Nylonový mesiac pravděpodobně jen tak nikdo neviděl, sluší se ale říct, že je to škoda... Eduard Grečner totiž natočil zajímavé odlehčené psychologické drama, které se sice psychologické stránky dotýká, zároveň ale nějak silně netlačí na pilu a především nestrhne ani tak příběhem jako spíš vizuálem! Předlohy od Blažkové jsem nečetl, nebudu tedy soudit jak zdařile byl Nylonový mesiac na plátně převeden, řeknu ale, že na audiovizuálním zpracování Nylonového mesiace rozhodně není nejzajímavější příběh ale především vizuální stylizace, která čerpá z tehdejší doby, tedy 60. léta. Tu dobou už zde platila nadvláda komunistů a mladá generace tajně poslouchala Beatles. Jedním z hlavních protagonistů přitom zpívá cizí texty a i když má zakázáno vystupovat a jeho hlavní starostí by mělo být odmaturovat s fyziky, stále texty hraje se svojí kapelou, která silně připomíná Beatlesáky. A především jejich koncert v druhé třetině je neskutečně nabitý a jeden z nejzábavnějších filmových koncertů, které jsem kdy viděl. Hlavní krása Nylonového mesiace ale hlavně tkví v kameře Tibora Biatha, která je neskutečně promyšlená, záběry vypiplaná a zajímavá. Biath předvádí jeden zajímavý kamerový záběr za druhým a je vidět, že si s ním dal neskutečně práce. I přesto, že je film černobílý si jinak s barvami černé a bíle hraje velmi solidně a vypadá to celé moc pěkně. Nylonový mesiac ale především předvede několik postav, přičemž většina jsou ale vedlejší a neříkal jsem si, že by mě zajímali tak moc abych si s nimi přál dalších pár minut. ,, Beatlesák´´ Josef je zajímavá postava, hlavními hrdiny jsou ale především Andrej a Vanda, tedy František Velecký a Helena Šmihulová. Velecký funguje jako přirozeně zamilovaný chlapík a jeho chemie se Šmihulovou, která se naopak zase hodí na půvabnou děvu po které muži snadno pálí je hodně podařená. Samotný příběh Andreje a Vandy ani není tak zajímavý, spíše je předvídatelný a opravdu reálně ne nějak extra zajímavý, jejich vzájemné dialogy jsou ale fajn. Problém jsem začal mít s ním, že i když je Vanda pohledná, její charakter se především po první polovině začne chovat nesnesitelně. Když je jeden ze dvou protagonistů v ,, romantickém žánru´´ časem nesnesitelný, začne to trošku selhávat a nefungovat. Nylonový mesiac si to ale vše pořád vykoupí vizuálem, pomrkáváním na tehdejší režim a lehčí spíše suchý humor, který ale pobaví. Nylonový mesiac není ani tak film vyprávěný dějem z péra scénáristy a režiséra Eduarda Grečnera, ale spíše nádhernou kamerou Tibora Biatha, solidním zvukem Pavola Sásika a uším lahodící hudbou Iljy Zeljenky. Z pohledu scénáře by se Nylonový mesiac dal snadno osoudit, z pohledu technického jde ale o hodně vydařenou věc. Hodně slušná vizuální slovenská perla! ()
jedno z vrcholných diel slovenskej (filmovej) novej vlny, podľa jednej z najlepších noviel slovenskej modernej (po druhej svetovej vojne) prózy... tá kamera je podmanivá, mizanscény nabité a navrstvené po okraj únosnosti a dialógy (napriek tomu, že dnešnému slovákovi môžu znieť trochu smiešne skrz svoju archaickosť a štylizovanosť) sú diamanty. ()
Naposledy (a prvý krát) ma pán Inžinier oslovili na promócii. Neviem, či predkamerová realita má v tomto smere základy v skutočnom oslovovaní titulmi a akejsi dnes už ťažko hľadateľnej úcte k inteligencii v 60. rokoch, ale toto ten najväčší problém filmu určite nebude. Ten sa nachádza vo vedení hercov. Oni totiž musia všetky preslovy viesť v tom istom móde a je pritom jedno, či niekto navrhuje, kde sa pôjde na kávu, alebo sa sťažuje na to, že ho dotyčný nemiluje. Všetko sú to len preriekavané vyjadrenia. Postavy musia plniť aj režisérovu víziu akejsi melanchólie a lyrickosti (tým by mali slúžiť iba obrazy), takže pri reakciách, ktoré by mali byť emocionálne silnejšie, pôsobia nezúčastnene. K vyššiemu hodnoteniu sa prikláňam hlavne kvôli atmosfére starej Bratislavy a našich zimných stredísk, krásnej menej známej herečke v hlavnej úlohe a chémii medzi ňou a úspešným architektom. Grečner má určite lepšie filmy a tri hviezdy pri nich sú podstatne silnejšie. Hirošimu ako pozadie z Každý týždeň sedem dní tu vystriedali správy z bojov v Indii a Vietname a nepôsobí to príliš koherentne s dejom. ()
V roce 1965 se hypoteticky mohlo jednat o brutálně nekonvenční film o několika bohémech, kteří se zcela vymykali tehdejší nudné společnosti. Dnešnímu zmlsanému divákovi však nemá snímek příliš co nabídnout a čím ho šokovat. Z obsahu jsem se dočetl, že by architekt Andrej mohl být takový hypotetický já. Co vám budu povídat, nebyl mnou. Andrej je totiž kokot, čímž se ode mne zásadně odlišil. Rajda Vanda, zde reprezentuje typickou slečnu řídíce se nechvalně proslulým heslem žen "ošustit a opustit". Chudáka nebohého Andreje zneužije v horské chatě i přes přísný zákaz mimomanželského spinkání v podobných ubikací, který v dřívější době zřejmě panoval, a který je vlastně i tím jediným, co mě nějakým způsobem zaujalo a co jsem si z filmu odnesl. Vlastně se nám se spolusledovatelkou oběma zamlouvala ještě Vanda, takže bych se hypoteticky nechal ukecat na trojku. Nechci napsat, že tento film stojí za hovno, i když si to ve skrytu duše myslím. Nějakou fanouškovskou základnu dle zdejšího hodnocení určitě má. Jen prostě nejsem cílovou skupinou a trošku mě mrzí, že mu musím malinko zprznit hodnocení. Pěknější hvězda. ()
Opäť som si pozrel tento nepodarený film, lebo som si už nepamätal, čo ma na ňom tak iritovalo. Takto deklamované dialógy som schopný akceptovať vo vystúpeniach Radošinského naivného divadla a nie vo filme, ktorý sa tvári, ako by chcel reflektovať atmosféru šesťdesiatych rokov. Je to všetko nesmierne falošné, neprirodzené a keď chce niekto v tom hľadať umenie, symboly, paralely nech sa páči. Ale film, na ktorom diváci obdivujú hudobné vsuvky Beatmenov, kratučký záber na L+S a zábery vtedajšej Bratislavy, si nezaslúži ani tri hviezdičky ()
,,Darmo, nech bolo manželstvo, aké bolo, bol to predsa jej muž...!" . . . Krásne zachytenie životného kolobehu naprieč generáciami v príbehu plný paradoxov. Andrej a Vanda zažívajú najkrajšie chvíle svojho vzťahu pri zamilovaných potulkách a kultúrnych či rodinných udalostiach. Zatiaľ čo negatívne prežitky zo všade prítomnej byrokracie (zakáz vodiť psa do električky či zákaz ubytovať nemanželský pár v spoločnej izbe) ich zbližujú, rovnako ako riešenie hlavného mileneckého problému (nájsť si aspoň na pár hodín miesto len pre nich samých), vyriešením tohto problému ich vzťah naopak začína vädnúť, stáva sa nudným stereotypom obyčajného dňa. Potešilo až nebývalé odľahčenie v podobe vtipných dialógov nielen medzi hlavnou dvojicou či komických situácií, avšak s často so symbolickým posolstvom (dlhý neúspešný pokus stratiť psa akoby naznačoval silné puto medzi Andrejom a Vandou pri randení nočným mestom). Viac než nad príbehom s trochu smutným vyústením stojí tento film práve na jedinečnej atmosfére starej Bratislavy uprostred 60. rokov, z ktorej si aj pri opakovanom zhliadnutí odnášam pôsobivý filmový zážitok. Krásny dokumentárny rámec dopĺňa nádherná swingová muzikou, pri ktorej ma aj opakovane v záverečných titulkách prekvapilo, že je slovenská (Sexteto Juraja Velčovského), vždy sa v tomto filme veľmi teším aj na vystúpenie našich legendárnych Beatmenov. . . . ,,Máte tam medzi tým šalátom aj niečo o jazze? Požičajte nám..." / ,,Mám tu jednu knihu o konci sveta. Presne takýto váš rev bude sprevádzať našu poslednú hodinu." 95% (Československá filmová výzva 2019) ()
Ústřední herecká dvojice mi byla sympatická už od začátku filmu, protože Helena Smihulova vypadala jako francouzská herečka Catherine Deneuve a František Velecký svojí vizáží připomínal D'Artagnana. Čekal jsem psychologické drama s temnou, ponurou hudbou, ale místo toho jsem slyšel hudbu z bigbítového období á la Beatles, což pro mě samotného bylo velké zklamání. Myslím, že depresivní hudba by tomuhle filmu hodně prospěla, ale asi to každý vidí jinak. Taková hudba ke snímku Drak se vrací od Ilji Zeljenky, to je jiná káva. Abych pořád nekritizoval. Ve snímku se našlo pár úsměvných momentů. Třeba hned úvodní scéna filmu, v níž pán, když uslyšel, že dítě svou hračkou narušuje program ceremoniálu, mu ji vzal a a zahodil do křoví, mě hodně rozesmála, ale to bylo na dlouhou dobu naposledy co jsem měl úsměv na tváři. Dalším momentem, který se mi líbil, byla fotka Františka Veleckého na poličce, se skloněnou hlavou na ní z dálky vypadal jako Ježíš.Závěrečná scéna se záběrem na děti, které se snaží vzít do rukou Nylonový mesiac byla skvělá. "Súdruh profesor, ako sa Vám to páčilo? - Bolo to strašné." Já říkám, že to bylo dobré ... ()
Nielen psychologický, ale aj romantický a čiastočne aj veselý kúsok, najmä za hrania tej typickej bigbítovej melódie. Oceňujem, že napriek čiernobielemu prevedeniu tu vidno peknú prírodu a aj krásu žien. Dôkaz toho, že základ estetična je už v rysoch. ()
Měsíc v úplňku jako symbol kruhu, neustálého opakování, neustálých začátků a konců, koloběh života, stále stejný a přesto neopakovatelný. Na začátku příběhu je smrt, konec pro jednoho, ale začátek pro jiné, zní to cynicky, ale taková je realita života. Tímto koncem se začíná příběh nadějí jednoho stárnoucího muže, který naděje už ztratil, že bude povýšen, ale není mu dáno tuto naději naplnit. Tímto koncem začíná příběh lásky jednoho mladého muže, jenž byl přesvědčen, že mu láska není souzena, ale ani jeho naděje nedochází naplnění. V příběhu jednoho sehrály vážnou roli okolnosti vnější, jeho věk, situace v podniku. Příběh druhého je starý jak lidstvo samo, pro mnoho lidí je láska totéž co naprostá oddanost, v okamžiku, kdy se zamilují, osobují si právo na milovanou osobu a odmítají přijmout fakt, že tato osoba je stále samostatnou svobodnou jednotkou. A tím vše končí. Tam, kde ale končí naděje otce, přichází naděje pro syna. Tam, kde končí příběh jedné lásky, začíná naděje pro lásku další. Film nabízí pěkné, téměř dokumentární záběry staré Bratislavy, zajímavou kameru a především zajímavý hudební doprovod, kdy současný, kypící život je podbarven soudobou beatovou hudbou (mimochodem vynikající), a život postupně ustupující do ústraní nádhernou hudbou klasickou. ()
Dosť dlho som sa hľadal v určitom zmätku, ktorý tvorcovia nastolili. Podstata príbehu sa dala vyrozprávať lepšie. Určite lepšie zarezonovalo prostredie Bratislavy, ktoré bolo neustále atakované kamerou ( v dobrom slova zmysle ), dokonca aj vtedy, ak sa jednalo o obyčajný dialóg. Zaujímavosťou je, že si epizódku zahrali aj Lasica, Satinský a Ilja Zelienka ( hudba ), ktorí si zahrali samých seba. ()
V tomto pomalu plynoucím poetickém snímku se prolínají osudy několika Bratislavanů. Student Jožko se učení a návštěvám školy příliš něvěnuje a místo toho rozjíždí s kamarády bigbeatovou kapelu, jeho otec slaví životní jubileum a rád by se posunul v pracovní kariéře.Nejvíce prostoru dostává dvojice milenců. Andrej, dosud znuděný rutinními vztahy, touží ulovit nezávislou a nepoddajnou Vandu, děvče s krásnýma, uhrančivýma očima, jejichž pohled ještě podtrhují tehdy módní výrazné oční linky. Hlavní role v tomto filmu ovšem náleží slovenskému hlavnímu městu poloviny 60. let, ze kterého na nás dýchá neopakovatelná atmosférá tehdejších ulic, pracovišť, domácností a hospod. Potěšilo mě třeba letmé setkání s mladým Lasicou a Satinským. A Beatmeni válí! ()
Grečnerova štúdia života mladých ľudí, ich vzťahov, štýlu života a emancipácie žien sa odohráva nad bohatým pozadím, rozprestretým od takmer všadeprítomného big-beatu až po reflexiu politickej situácie iných krajín a zachytenia starých posmrtných rituálov. ........ Táto bohatosť sa vo fragmentálnom, nie práve najsúdržnejšom toku filmu mení na prekombinovanosť. Zatiaľ čo hluk big-beatu účinne charakterizuje dobu, vypĺňa plochy pod rozhovormi a konaním postáv, a je s nimi pevne zžitý, spravodajstvo o vietnamskej vojne alebo nahodilá epizódka s posmrtných rituálom v starej tatranskej chalupe pôsobia nesmierne nahodilo, prebytočne. ..... Pocit neorganickosti, neplynulosti a násilnej namontovanosti na základnú kostru je vlastný viacerým metaforám a intelektuálnym dialógom v preplnenej a nie vždy ohybnej symbolickej sieti filmu. Sled scén a pôsobových obrazov nie je úplne regulovaný, prenikajú do neho zbytočné scény, občasná kostrbatosť hereckého prejavu, prebytočne kĺzavé jazdy kamery, umelá symbolika. N adruhú stranu je však film v rámci tunajšej tvorby stále veľmi výrazný a nemá problémy s nezapamätateľnosťou. Je v ňom prítomný poctivo artový, aj keď nie úplne vycibrený cit pre kvalitný autorský film so špecifickým rukopisom, prinášajúcim zaujímavé nápady, akurát bez vyvinutej schopnosti triediť ich a skladať do úplne plynulého, jasne organizovaného celku. .......... Nylonový mesiac predstavuje ešte nevyspelú a neotesanú, ale tiež veľmi zaujímavú a v podstate ambicióznu autorskú poetiku, odvážny krok smerom k európskemu intelektuálne náročnému autorskému filmu. ()
Ešte na strednej som v čítanke objavila skvelý úryvok, ževraj z knihy Nylonový mesiac. Tak som zašla pekne-krásne do knižnice, že si to prečítam. Lenže prehrýzť sa cez ten začiatok, to bolo umenie. Keď som sa teda dozvedela, že je natočený film podľa predlohy J. Blažkovej, čítanie som vzdala. Aj keď kniha isto mala niečo do seba. Film z čias keď som ja ani nebola na svete a v ktorom každé slovo znelo tak ľubozvučne až to je pre uši nezvyk, ma ale ani zďaleka nedostal ako tá pasáž v čítanke (pre zaujímavosť, tento úsek knihy- „...bol príjemný, chvíle osamote boli intímne a búrlivé, ich vzťah sa vyvíjal logicky. Všetko, ako čakala. Všetko zodpovedalo jej predstavám. A ona potrebovala neočakávanosť. Ako soľ. Túžila po šialených scénach, v ktorých by bolo treba ihneď konať a bez šablóny. Zaujímali ju výnimočnosti, ľudia s neobvyklými vlastnosťami a ľudské súkromie s tajomstvami...“ - proste úžasný). Takých Pánov Architektov sa teraz nájde ale ešte viacej je takých žien ako Vanda. Takých, čo vedia stáť nohami na zemi aj bez druhých. Samostatné, sebavedomé, žiadúce, nepoddajné. Taká je dnes doba. Vtedy bola asi táto Vanda výnimočná. Dnes je to módny trend byť ako Vanda. Dosť však rozoberania. Film som pozerala na viac krát, niektoré scény ma nudili k smrti (hlavne tie pohrebné), zato bigbítová kapelka to tam trochu oživila. Slabé hodnotenie 2 hviezdičky. Možno si to toľko nezaslúži ale ja to bohužiaľ vidím tak. ()
Forma zvíťazila nad obsahom, čo však v tomto prípade nie je na škodu. Dej jednoduchý a lineárny, s niekoľkými metaforami a záverečnou symbolikou, no o to viac atmosferický so sympatickými postavami (Jozef to vyhral na plnej čiare!) a príjemnými obrazmi starej Bratislavy. Andrej a Vanda rozohrali romantický príbeh, ktorý bol už od začiatku odsúdený na neúspech, na druhej strane, evolúcia ich vzťahu prebieha prirodzene a plynulo až k vyvrcholeniu na horskom svahu. Pol hviezdičky navyše s milým cameom Zeljenku, Lasicu a Satinského. Idem si pustiť Beatmen a rozmýšľať nad tým, ako každý z nás má pred sebou akýsi Nylonový mesiac, ktorý láka svojou príťažlivosťou, no je premenlivý a neuchopiteľný tak ako Vanda pre Andreja, alebo pracovné povýšenie pre starého Vinca. 8,5/10. ()
I já bych rád s Vandou to... ehm... ztrácel psa. ()
Times there are a changing po slovensky. Více než děj, který mi připadá občas jen nahozený, chytí atmosféra doby, kdy se leccos láme a staré mravy a pořádky už neposkytují ani vodítko, ani oporu. Přes všechen ten rej a mumraj postav a dějů je leckdy v pozadí chování hlavního hrdiny cítit melancholii, někdy prázdnotu a snad i zoufalství, s čímž kontrastuje optimismus beatové generace, na kterou to vše teprve čeká. Mimochodem: ta rhytm´n´bluesová kapela je skvělá (The Beatmen?) a záběry z koncertu vynikající. Pro ty, kteří si potrpí na "zlatá šedesátá" je to muß. ()