Železný dědek

Jasný príklad o tom aká bola doba. Herci zahodili žakety, fraky a vrhli sa do montérok opravovať lokomotívy. Hold budovanie novej budúcnosti aj niečo stojí. Príbeh Matysa a lokomotívy Lízy. Obaja boli odpísaný do šrotu, ale bojovali a nevzdali sa. Je zaujímavé, že tam hral aj Ľubomír Lipský, jeden z nemnohých , možno jediný čo sa dožil súčastnosti... Ale lokomotívy to boli parádne.... 45%. (13.10.2010)

Docela poučné pokud jde o tehdejší reálie. V čem je propána budovatelský celoživotní zápal pro své povolání? Žádné soudruhování, Masaryk je zmíněn s úctou, zaměstnanci dráhy uživí rodinu, aniž by manželky musely chodit do práce a i přes poválečnou mizérii obývají docela slušný byt, o odchodu do důchodu nerozhoduje neosobní úřad, ale nadřízení. Na druhou stranu parta učňů je jaksi bezprizorní a strojvůdce může řídit vlak i alkoholem v krvi. O prakticky nepřetržitém kouření a o rozdělení rolí v rodině ani nemluvím. Marvan na jedničku. (10.03.2019)

Únorový komunistický převrat zcela převrátil dosavadní koncepci výroby celovečerních hraných filmů. Bylo ustanoveno šest výrobních skupin, v jejichž čele stanuli přední režiséři (Vávra, Steklý, Frič, Čáp a jiní) a vznikly tzv. tématické plány, které podporovaly pouze určité žánry (jasně privilegovaným se stal socialistický realismus). V letech 1948 až 1955 vznikla řada tzv. agitačních snímků, jejichž děj se z valné části odehrával na polích, v továrnách, dolech, na vesnici či podnikových rekreacích. Lidová veselohra režiséra Václava Kubáska Železný dědek se těmto zásadám víceméně vyhýbá. Prostředí dráhy má sice punc dělnické lokality, ovšem samotný dějový příběh je míněn spíše jako skromná pocta železničářskému řemeslu. V titulní roli se objevil Jaroslav Marvan, který se po válce téměř jako jediný předválečný umělec uplatnil i v nově zestátněné kinematografii. Stal se vyhledávaným představitelem bručovitých pedantů, procházejících povinnou proměnou v uvědomělé pracanty, což se z dnešního hlediska jeví jako šablona, ale Marvan je svým temperamentem a přirozeností povýšil na lidsky přijatelné figury. DĚDEK zároveň tvoří jakýsi most mezi pozdně protektorátními snímky s výchovnou tendencí a ranými socialistickými agitkami. Současný divák pak v závěrečném hodnocení volí zlatou střední cestu, bohužel často navzdory skutečným kvalitám. (28.01.2009)

Budovatelský? To snad může tvrdit pouze někdo, kdo budovatelský film nikdy neviděl. Ani slovíčko o lidu, který by měl vládnout, ani větička o tom, že někdo je nebo není ve straně, ani žďibet jakékoli politiky nebo propagandy... Jenom starý strojvůdce Matys, který miluje železnici a svou lokomotivu. Ba co víc, dokonce si s ní povídá jako s živým tvorem... Jestli neznáte podobně zapáleného železničáře tak platíte pivo! Já jich znám hned několik. Jaroslav Marvan ve filmu exceluje. Je zcela přirozený a krásně umanutý. Slušná je i režie, a kamera dosyta si užívající kolejí a dýmajících lokomotiv. Srdcová záležitost... Zajímavé komentáře: Karlos80, Marthos, vypravěč, GIK (26.01.2008)

Hmm, tak je to milé a hezké, ale nějak jsem od filmu s nálepkou přelomová poválečná agitka (a navíc tady ještě bez pozdějších povinných nánosů komunistické propagandy) očekával něco zajímavějšího a v souladu s uvedeným žánrem komedie alespoň zábavného. Jaroslav Marvan rok před tím na celé dvě dekády opustil své dlouhodobě pěstované role mužů zákona a začal být obsazován do rolí různých nerudných dědků a bručounů, ale po legendárním Posledním mohykánovi nemám pocit, že by zde ze sebe vydal vše. Zvyšní herci už za samostatnou zmínku taky příliš nestojí, pro zasvěcené snad jedině pohled na budoucího velikána českého divadla Otomara Krejču v jedné z prvních velkých rolí před kamerou. Hlavní postava "železného" dědka (jako člověka milujícího nade všechno na světě svou osudovou lokomotivu Lízu) zůstala kdesi na půlce tratě, stejně jako nevalně využitý potenciál filmu. Strojvůdce Matys i vyvolává lítost, vykouzlí nejednou úsměv, dívalo se mi na to celé příjemně... přesto najednou skončil film a měl jsem pocit, že se nic nestalo. Tragikomedie, která mne ani nerozesmála, ani neposkytla dramatický prožitek, ani nepředvedla něčím zajímavou filmařinu. 60% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (21.10.2019)