Dobrodružství kriminalistiky

"Chce snad pan Vidocq nakydat na nás další bláto?" Kdepak bláto, sádru. A mě toto položení prvního chatrného základu trasologie dost bavilo. Ovšem při vzpomínce na to, jak mizerně kdysi dopadl můj první pokus o vytvoření sádrového odlitku, musím konstatovat, že ve Francii měli buď kvalitnější sádru nebo šikovnější ruce, což tímto zároveň vylučuju. Muselo to být v té sádře. (07.04.2017)

"Pomohu ti sepsat udání." Ten vyšetřující soudce Bonnet byl ale dobrák. Pomohl sepsat udání, na mučidlech získal kvalitní svědky a ještě se málem stihl pomstít. Ten chlap mi byl velmi sympatický a pokud by po mně chtěl, abych mu popsal smrt skandálního obšourníka markýze Ludvíka de la Pivardiere, tak mu perfektně popíšu, jak ho otrávila manželka a pak mu převor usekl hlavu sekerou. Tak to bylo, je to svatá pravda a to, že markýz stále žije, není v žádném rozporu s mou výpovědí. Nicméně Bonnet se mě nezeptal, tak jsem mohl v poklidu sledovat zajímavý a dostatečně dramatický případ, ve kterém zaváleli hlavně písmoznalci v mučírně. (08.02.2017)

"Obhajoba zloděje Vám nepřinese ani slávu ani peníze." Jak krátkozraké. Pár stovek let je pryč a z řečeného se stal jeden z nejlepších byznysů. Ale zpátky k případu. Advokát Fielding prohrál případ, takže se stal soudcem, aby ho mohl znovuotevřít a vyhrát. Bezva finta. A použil k tomu sehranou dvojku - kameníka a důchodce, což byl patrně ten základ Scotland Yardu. Já tedy nevím, ale mě se to nelíbilo o nic víc než žít v době, ve které by mě svědectví bezúhoných občanů přivedlo na šibenici, i kdybych byl v době činu o tři státy jinde. (08.02.2017)

"Máš na krku pět vloupaček. Za to už ti soudce ušije mundúr nejmíň na desetiletí." Anebo tě propustí, když budeš mí schopného advokáta. Inspektor Byrnes tímto případem vstoupil do dějin a světa velké politiky, což se mi líbilo, ale tam pozitiva končí. Celý slavný "modus operandi" totiž tentokrát znamenal pouze to, že Byrnes poznal práci Pašáka Guse a hlukové podmínky, za kterých je vykonávána. Za největší průšvih považuju to, že padouši Bendžo, advokát Hummel i starosta mi byli mnohem sympatičtější než úlisný Byrnes. (08.02.2017)

"To jsou všechno nějaký nesmysly, kterejm nerozumím. Můj syn nebo vlastní žena mě zabijou a já jsem živej." Kdybych vykopal mrtvolu na své zahradě, tak ji neponesu tajně na hřbitov a určitě se nebudu přiznávat k její vraždě. Jenže sedlák a dubová palice Emcke přesvědčil sám sebe, komisaře i státního zástupce, že je vinen a já jsem mu snad i přál, aby si vraždu svého žijícího otce odseděl. Ale to je jedno, protože tady jde o antropologii, která dostala asi pět minut prostoru k tomu, aby prokázala, že ten živý není mrtvý a ten mrtvý měl zemřít někdy jindy úplně jinde. Chápu, že nějak se začít musí, ale tohle mě moc nebavilo. (15.02.2017)

"Podle slovního obrazu, který jsem nechal rozeslat, zajistili na nádraží 28 podezřelých mužů." Musím se přiznat, že flegmatický nádražní policista mi připadal naprosto vynikající, hyperaktivní kriminalista Katajev měl taky své kouzlo a dokonalé se mi jevilo také pátrání po osobě, když neznáme její podobu, popis a ani současné jméno. Ovšem jinak mě to vyšetřování korupční vraždy nijak zvlášť nebavilo a přiznání vraha na základě toho, že měl jinou krevní skupinu než oběť, mi přišlo hodně unáhlené. Zkrátka jsem se tak nějak nedokázal vrátit v čase, zapomenout na své dokonalé znalosti o krevních skupinách i DNA a uvěřit tomu, že by se někdo chtěl obhajovat tím, že ztratil několik litrů krve, když se řízl při holení. (15.02.2017)

"Co ti lidé chtějí? Já jsem Giulio Canella." A nejste náhodou Mario Bruneri? Důkazy totiž hovoří jasně. Je to Bruneri. Nebo možná Canella. Já jsem v tom neměl zdaleka tak jasno jako paní Canellová nebo Bruneriovi a tak jsem si to hledání identity a kličkování mezi paragrafy docela užil. Taky věřím ve všech patnáct svých identit, na které v Německu pobírám dávky pro uprchlíky, takže jsem vděčný za návod, jak z toho vybruslit, kdyby to někomu začalo vadit. (05.04.2017)