Glissando
Obsahy(1)
Adaptovat prověřenou literární látku bývalo za Ceausescova režimu snazší než vyslovovat se k aktuální realitě přímo. Daneliuc se inspiroval novelou Cezara Petresca Omul din vis (Muž ze sna) a vytvořil secesně dekadentní, horečnatou, barokně rozbujelou snovou epopej, do níž vložil nemálo imaginace a veškeré své zhnusení. Natočil první díl své trilogie o hrůze a násilí; dalšími částmi triptychu jsou Jakob a A 11-a poruncă (Jedenácté přikázání).
Agónie doby se odráží v úpadku jedince a naopak. Dav je manipulován projevy z amplionů, zločiny se dějí potají, často se musí tleskat nebo stát v pozoru. Z plátna čpí všudypřítomná vlhkost, dekadentní odér parfémů, nasládlý dech budoárů. Ohyzdnému světu, připomínajícímu Dantovo peklo, dominuje úzkost, skrývaná za vnější eleganci klobouků, kravat a společenských her, zatímco méně přizpůsobivým jedincům je určen rubáš nebo nahota. Přeludnost univerza, biologická determinace lidského bytí, vzpomínky z dětství, freudovské motivy, suicidní pokušení, provinění vůči ženám a jejich fatální přitažlivost vytváří mentální labyrint, ve kterém se snadno ztratí jak hrdina, tak méně soustředěný divák.
„Jestliže ,glissando' znamená ,klouzavě', pak náleží nejen do sféry životního stylu hrdiny, ale i do sféry proměnlivosti poloh rukopisů, v nichž - aniž by to uškodilo totální originalitě filmu - si Čechov (v zastoupení Michalkova) podává ruce s Fellinim a Bergmanem s odvolávkami na španělskou symboliku ,saurovských' jeptišek," napsala v recenzi Eva Hrozková (Film a doba 12/1986). Jiní kritici přirovnávali rafinovaný styl díla poněkud marnotratně k Viscontimu, Antonionimu, Tarkovskému či pozdnímu Abuladzemu. Oprávněně můžeme mluvit o blízkosti expresionismu.
Původně trvalo Glissando 195 minut. Do kin bylo uvolněno v září 1984 ve zkrácené verzi poté, co režisér na protest proti jeho zákazu vystoupil z komunistické strany. O rok později byl snímek uveden v soutěži benátského festivalu, ale vinou údajných zákulisních intrik nedostal cenu. Prémiemi ACIN (Asociaţia Cineaştilor) byli ocenění herec Ştefan Iordache, zvukový mistr Anuşavan Salamanian, autorka scénografie Magdalena Mărăşescuová, návrhářka kostýmů Cătălina Iacobová a kameraman Călin Ghibu. -
Jaromír Blažejovský
(Letní filmová škola)
Recenze (5)
Každopádně se jedná o výjimečný film, srovnatelný nebo podobný snad jen s Rukopisem nalezeným v Zaragoze, ale že bych věděl, o co vlastně opravdu šlo (po jednom podívání bez titulků a jednom s), to říct nemůžu :-) ()
Film nepoužívá pro komunikaci s divákem privilegovaně žádný konkrétní výrazový prostředek, ale naopak oslovuje diváka jako celek. A jestliže tedy nemůže žádný jeden postup (zápletka, smazávání hranice snu a reality u hlavního hrdiny, podobenství fašismu skrze společenské instituce atd.) hegemonizovat ostatní, zbývá "jen" onen celek - a tím je všeprostupující atmosféra. Právě atmosféra filmu dokonale imituje pomalu zahnívající, marnivou, sebedestruktivní, zbytečnou fašistickou společnost na pokraji válečné propasti. A stejně jako atmosféra postupně stále více penetruje každý filmový záběr, od těch "realističtějších" až po ty delirické, stejně tak více a více dochází k prosakování stojaté hnijící nemocniční vody ven do světa - kasina, ulic... Význačnost díla tedy spočívá v tom, že divák, často "nerozumějící" konkrétním událostem a musící být nutně v nejistotě ohledně mnoha symbolů, které Daneliuc klade na filmové plátno, rozumí těm samým událostem díky atmosféře, kterou vyzařují a díky níž se spojují (a zpětně posilují) s celkem filmu. ()
Smolařský rozervaný ničema, který hraje v karty o vlastní život: vyhrát peníze neznamená vítězství. Začátek toho je mimořádně působivý a symptomatický: po zatnutí prvotního významového apelu se odehraje veledlouhá povlovná jízda kamery a začne jemná hudba: psychedelicky rozvlněné tikání elektroniky. A to se překrásně organicky přelije ve zvláštně nalomenou melodii smyčců, která ale vzápětí nabere takovou stupidnost, pravidelnost a sladkobolnost ve frázích, že tomu nevěřícně nasloucháte a říkáte si „cože???!!!" Naschvál to není, s tím se tu nepracuje... – a pak se tenhle sirupový odvar znovu ustálí v duchařské atmosféře syntetizátoru a ruchů a obrazově – zcela nepatřičně – se podobným procesem vynoří stará fotografie dívky a přes ni se přetiskne razítko s názvem filmu: emblém jak ze staré plechové krabice na bonbóny. A ta dívka, její hledání, hledání matky, hledání bílé kočičky, je jako ve snu o první lásce lemovaném zklamáváním a oběťmi: především samozřejmě oběťmi ženskými, ať je to viscontiovsky chladná Maria z první třetiny anebo jeden z největších ženských outsiderů filmu v mém paměťovém úhrnu (třeba vedle Magdy ve Svět nic neví - odpusťte jí, děvčici tu nablblost), nahraditelná, loutkovatějící Nina. A k tomu zvláštní východní estetika chudobného filmového materiálu a zašlých rekvizit: tolikrát zopakovaná, asi že se secesí viděli autoři lepší svět anebo snad svět, kde šlo absurditu demaskovat snáz anebo snad, že se ještě všude válely staré krámy? Kostýmy, paruky, tabatěrky? A možná to bylo i proto, že až do 80. let byla ve tvůrcích východu v dětském věku ještě doznívající secese osobně poznaná? Však je jí od všech Spalovačů, či Začínajících katů, přes různé Březové háje až po Pokání a Truchlivou netečnost neúrekom. Z vlivů pro mě především Z. Huszárik, a pak také W. J. Has a jeho Sanatorium na věčnosti - bez šaškáren, s Židy ale také. A glissando zde nebude název pro hudební techniku klouzavého vyluzování zvuku, ale pro jakési vybočení páteře (kámoš neurolog to z anglických titulků nerozklíčoval) – a tedy postava k podpírání jako jedna aluze navíc. Film má skvělý spletitý scénář – je zřejmé, že jde o kvalitní literaturu. K obsahu zde: odkud by asi dnes vystoupil na protest tvůrce, kdyby mu zkrátili film o třetinu? A dovolili by mu po takovém průšvihu rozmáchnout se k trilogii? ()
Glissando. Klouzání po hladných površích učiněnými ještě hladšími kluzkou kapalinou; vodou na dlaždicích, olejem v zámku, slinami v ústech. Silně, byť nesjpíš bezdůvodně, mě film odkazuje k jiné knize (ne předloze), Zeno´s Conscience od Itala Sveva, mého oblíbeného románu - to asi proto. Klouzání po objektech (věcech a lidech) se může jevit dekadentně, stejně tak ale i jako převládající modus vivendi našich dětí, zážitkové generace, i když dnes to probíhá mnohem rafinovaněji. - Kdybych se nepletl do hodnocení mých oblíbených uživatelů, bylo by to na 100%. - Ještě pár poznámek: Film má úžasnou dynamiku. Příliš se mi nedařilo ho zpolitizovat, ani uvést v (politickou či polemickou) souvislost zástupy polonahých a vyfešákovaných bláznů. Film jako by místy opouštěl verbální i vizuální rovinu: pak by (podle Lacana) zbývalo už jen Reálno. Nemám rád citace ze scénáře, ale budiž: Ordeanu - You must suffer. Teodorescu - I tell jokes, like all Romanians. Nakonec dávám též *****, abych netrhal partu. ()
Ja tu nebudem pisat artove vety, ba ani film nebudem rozoberat z filmovo -teoretickeho hladiska. Na to su tu ini, ja som len laik nedouk a miesto filmovej teorie som zaviedol filmarsku prax. Napisem to takto : 1941 bol natoceny Obcan Kane, .. .rok siel za rokom ... 1960 Psycho ...... 1972 Godfather ..... 1982 v Rumunsku natocil Daneliuc svoj najlepsi film Glissando ... rok 1991 priniesol film Terminator 2 ...... 1994 Unaveni Sluncem ...... a takto bych mohol pokracovat. 100 % ()