Der Schatz
The Treasure
Režie:
Georg Wilhelm PabstObsahy(1)
Rodák z Roudnice nad Labem Georg Wilhelm Pabst prošel světem dřív, než se usadil jako avantgardní divadelní režisér a respektovaný filmový tvůrce ve Vídni. Nízký společenský původ a zkušenost válečné internace ve Francii vytvořily předpoklady pro rozvinutí proletářského zaměření jeho revolučního uměleckého projevu, který vyvrcholí snímky Ulička, kde není radosti (Die freudlose Gasse, 1925), Pandořina skříňka (Die Büchse der Pandora, 1929) a Žebrácká opera (Die 3-Groschen-Oper, 1931) podle spřízněných levicových autorů Bertolta Brechta a Kurta Weilla.
První celovečerní snímek Poklad vykazuje stopy doznívajícího německého expresionismu a stejně jako Pabstova další tvorba i tento film nese známky směřování k sociálnímu realismu.
Příběh, který se odehrává v roce 1683 v Marburgu (dnešní Slovinsko) v době doznívajících válek s Turky, nás zavádí do domu slévačského mistra. Ten dokončuje na zakázku nový zvon a očekává mladého ryteckého učně, jenž má provést umělecké práce na zvonu. Mladý Arno se záhy po svém příchodu zamiluje do mistrovy dcery Beaty. Mezitím mistrův pomocník Svetelenz přichází s plánem jak nalézt poklad, který při zběsilém útěku zanechali v okolí Turci. Poklad však najde Arno. Objev mladého učně přisoudí Svetelenz sobě a přesvědčí mistra, aby učně z domu vyhnal a o poklad se rozdělil jen s ním. Oslava mamonu v pijáckém veselí nemá dlouhé trvání. Zatímco v mistrově domě osud odpočítává poslední hodiny rychle nabytého bohatství, jediné štěstí v chudobě, ale ve svobodě čeká Arna s Beatou, kteří odcházejí do světa.
Podobenství o hrabivosti jako smrtelném hříchu, jenž čeká spravedlivá odplata, staví Pabst v autorském gestu proti čistotě a neposkvrněnosti milostného vztahu dvou mladých lidí, kteří jediní mají naději. Starý zkažený svět se musí zřítit do záhuby i s veškerým nečestně nabitým luxusem. Dramatické obrazy Svetelenzovy posedlosti nebo odlévání zvonu jsou vykresleny v expresivní herecké i obrazové síle. Fotogenie šílenství a rozmařilosti vychází z nejryzejší tradice expresionismu, stejně jako využití kontrastu světla a stínu slévačské dílny s mytickým ohněm slévárny.
Rekonstrukci filmu provedly v roce 1999 pracovnice NFA Blažena Urgošíková a Ingrid Tětková ve spolupráci se zahraničními archívy a muzei, a to včetně vyrážování podle originální nitrátní kopie. -
Pavel Bednařík
(Letní filmová škola)
Recenze (5)
Dějově je Poklad vlastně tou nejbanálnější vyprávěnkou, jakou si jde představit. Samotné téma v sobě nese prvky doznívajícího expresionismu. Režiséři této školy si často vybírali atraktivní témata "s tajemstvím". V tomto případě se vše točí okolo pověsti o pokladu ukrytém v tajuplném domě. Filmová výprava je také expresivní. Všechna čest architektovi, protože struktura domu, v němž se celý příběh odehrává, je patrně tím nejzajímavějším na celém snímku. Působí dojmem velké rozlohy, ale také značné komplexnosti. Díky režisérské zručnosti může mít divák pocit, jako by se uvnitř starodávné stavby sám pohyboval. Pabst rutinní scénář přetvořil v zajímavý film, jehož každý záběr by se dal tisknout na velká plátna a vystavovat. Jenom o rozmístění herců v prostoru by se dala napsat zajímavá studie. Pokud se nemýlím, Truffaut v úvodu ke svým slavným Rozhovorům tvrdí, že pokud existují režiséři, kteří před Hitchcockem dokázali vyprávět obrazem, jsou to Murnau a Pabst. V průběhu projekce jsem na to často myslel. Pabst nepotřebuje explicitní záběry, aby divák pochopil, že když ústřední dvojice odchází z vinice, nechává za sebou první tělesné sblížení. Je-li tohle první režisérův film, klobouk dolů. ()
Na historickom podklade sledujeme morálny rozklad protagonistov. Chamtivosť po objavenom poklade je hlavnou ideou príbehu a Pabstova dráma oslovuje dodnes. ()
Příběh o hledání pokladu ve starém domě, kde se odlévají zvony nebyl vůbec špatný. Herci byli zajímaví, koncepce domu probouzela představivost, protože mi nebylo úplně jasné, jak na sebe jeho jednotlivé části navazují. Přesto se mi uprostřed podařilo 2 x usnout a ani zbytek snímku mě nenaplnil nadšením, zvědavostí nebo podobným dojmem, kterým němé filmy umí po pomalejším úvodu překvapit. ()
Viděno na Letní filmové škole 2011. Před filmem nám bylo sděleno, že film bude zcela němý a to doslova, tedy bez jakéhokoli doprovodu. Nějak si říkám, že mohli pustit aspoň rádio, sedět úplně tiše v sále, kde byl slyšet každý nádech a výdech mi přišlo trochu divné. Doma jsem si sice pustil němé filmy bez jakéhokoli zvuku, ale v tolika lidech, nevím no. Nicméně, musím říct že Poklad je nesmírně zábavný film. Hodně jsem se zasmál a to hlavně Werneru Kraussovi, který hrál postavu Svetelenze. Ten totiž stál a blbě čuměl, vážně se tvářil hrozně vtipně a když ho mladý zlatník Arno v podání Hanse Brausewettera v jednu chvíli napodoboval, tak celý sál bouřil smíchem. Příběh o pokladu byl trochu slabší, ale líbil se mi dům i vůbec celkové okolí. Velmi vtipný film. ()
Zpacování filmu bylo pěkné, dům, kulisy i herci skvěle vystylovaní, bohužel mě film místy nudil a celkově mi přišlo, že je úplně o ničem. Navíc jak píše TheCaelos - němý film promítaný němě, to je fakt psycho. Člověk se bojí odkašlat si, v přeplněném tichém sále. Příště sluchátka do uší a nějaký pěkný trancík k tomu, hned to bude větší sranda. ()
Reklama