Dům plný strachu

Tento film jsem viděla kdysi jako malá holka v televizi. Je to už hodně let a časem jsem zapomněla, jak se to vlastně jmenovalo. Několikrát jsem se název pokoušela hledat na internetu, ale marně. Až dneska jsem na něj úplnou náhodou narazila. Jak už tu někdo psal, tak jsem si taky několikrát říkala, jestli se mi to jen nezdálo. A nezdálo. Ten film opravdu existuje. Musím si ho pustit znovu. Pamatuju si, jak jsem z toho kdysi byla dost vyděšená a pohled na hlavního hrdinu bez vlasů si vybavuju dodnes. Po přečtení několika komentářů tady sdílím názory většiny lidí. A ještě se mi nestalo, že by tolik lidí psalo do komentářů přesně to, co chci psát já. Jak jde vidět, zasáhlo nás to v dětství všechny úplně stejně. 100%. (21.12.2014)

Jeden z těch bijáků, u kterých se velmi špatně určuje, jestli je to blbé a úchylné, nebo geniální. Co soudit o dětském snímku, v němž asi desetiletému Asiatovi roste pubické ochlupení až z nohavic; v němž šílený učitel výtvarné výchovy provozuje dětskou dílnu jak ze Severní Koreje? Pověst praví, že z Peanut Butter Solution (!) měly generace dětí noční můry. A přestože pro dospělého diváka film není vůbec strašidelný, vlastně to celkem chápu. Obraz chlapce bez vlasů nebo naopak rostoucí chlupy na přirození, to není samo o sobě děsivé, ale do dětské mysli se to zadře podprahově. Stále nevím, jestli je film skvělý nebo hrozný, ale jisté je jedno. Jde o jediný snímek na světě, v němž se v závěrečných titulcích potkávají jména Vojtěch Jasný a Céline Dion. (18.08.2018)

"Co to na mě zkoušíš, Michaele ?? Lidské vlasy rostou pomalu, tak půl centimetru za měsíc !!" - "Ne ty moje, pane !!" ;) Laskavý čtenář / divák promine, ale pod tou obří tíhou nostalgie má jeden - Tedy já rozhodně ano !! - nesmírnou chuť dát všech pět kousků, on totiž máloktery jiný snímek dostává statusu legendy, a to skutečně v tom pravém smyslu slova, byť druhá projekce a zub času spolehlivě hvězdu a půl sežere, přestože tenhle velmi originální kanadský film, tenhle hybrid, s výraznou českou stopou režiséra Vojtěcha Jasného, který se podílel na scénáři téhle noční můry jedné nejen tuzemské generace, působil nejednomu z nás hodně těžké sny.. A co by na tohle řekl Freud ?? ;) Těžko říci, ovšem daleko větší záhadou zůstává, jak silný psychický dopad na dětského diváka tenhle ryze kanadský, rozuměj nízkorozpočtový žánrový i stylistický hybrid, film měl, aniž by se vlastně dostatečně dokázal napojit na diváka dospělého.. Australskému režisérovi Michaelu Rubbovi rozhodně nelze upřít snahu, ani zásluhy za ten prvotní příběh, který údajně vytvořil pro svého malého syna, jinak ovšem těžko dále cokoli vnímat pozitivně, jedině snad pro tu cílenou jinakost odlišující typické produkce Hollywoodu, když Dům plný strachu narací a jejími prostředky připomíná spíše hongkongskou akční školu, což naopak vůbec nekoresponduje s tím civilním neherectvím většiny zúčastněných.. A tak vznikl jeden z nejpozoruhodnějších a nejrozporuplnějších filmů s tím nejzajímavějším poselstvím o představivosti a jejím chápání, jaký jsem vůbec kdy viděl.. (05.01.2013)

Jeden z mála posledních filmů, které jsem viděl v dětství a až teprve letos jsem zjistil název a nyní po jednatřiceti letech jsem si dal reprízu. Film mě utkvěl v hlavě zejména kvůli jedné scéně, z které jsem byl totálně vystrašen a celé letní prázdniny, které jsem tenkrát trávil na vesnici u dědy a babičky a spal jsem sám v takovém vejminku, tak jsem měl noční můry a musel jsem mít v noci rozsvícenou lampičku. Toť největší vzpomínka. Jinak jsem si z filmu nepamatoval absolutně nic. Po těch létech se už strašidelné kouzlo vytratilo, i když tu scénu jsem si ihned připomněl. Celkově je snímek docela podivně bizarní a zvláštní a nelze mu upřít jistou originalitu. Zajímavostí je, že na scénáři se podílel náš velikán Vojtěch Jasný. Z čiré nostalgie a za tu dřívější hrůzu dám za čtyři. Druhý film, který mě v dětství naháněl hrůzostrašné pocity byla Herzova Panna a netvor. Ovšem s tím rozdílem, že Panna a netvor mě děsí dodnes. (03.11.2021)

Je pro mě záhadou, jak je možné, že to skutečně fungovalo tak strašidelně, když mi bylo těch pět. Zřejmě v tom budou ty představy, o kterých je i tenhle pokus o film. Z dětské fóbie se vyklubala lobotomie a ani Walter White na konci to nespravil. Nostalgie je fajn, ale nemělo by se to s ní až tak moc přehánět. (12.10.2016)