Člověk na kolejích

Jeden z prvních snímků polské filmové školy od Andrzeje Munka. Samotný film představuje dílo socialistického realismu a pro období 50. let byl snímek přijímán jako převratný a nebezpečný. Příběh filmu se odehrává v době od začátku války-napadení Polska, až po komunistickou dobu roku 1948. Vše začíná tím, že jednoho večera je sražen na koleji strojvedoucí Ořechovski. Po tomto incidentu pozorujeme, již v současné době, vyšetřování, které má nám odhalit, co se ve skutečnosti stalo toho osudného večera na trati. Spolu s dalšími spolupracovníky Ořechovského se vracíme do minulosti, abychom nalezli příčinu této nešťastné nehody. V této narativní struktuře, kdy se vyprávění přelévá s přítomnosti do minulosti a naopak, vidíme jasnou předlohu ve filmech Občan Kane a Rašomón. Výborný snímek, který přesně ukazuje těžkou práci, tak i poměry strojvůdců a jejich pomocníků v lokomotivě, v zabaleném do poutavého příběhu. (20.06.2017)

Starého vysloužilého strojvedoucího přejede vlak. Signální lampa na blízkém semaforu nesvítila. Byl snad sabotérem? Ve filmu se mísí vyšetřování drážní komise s flashbacky vyslýchaných postav. Ve výsledku nejsou události prezentovány v chronologickém pořadí, některé akce jsou dokonce ukázány víckrát. Podobná konstrukce syžetu byla v hollywoodském i evropském filmu běžná po uvedení Občana Kanea. Pochopitelně byla v rozporu s estetikou socialistického realismu. Odhalení hrdinových dobrých záměrů činí z filmu Člověk na kolejích kritiku stalinského pátrání po "rozvracečích". Zjištění, že starý nádražák se snažil zabránit vykolejení vlaku, ke kterému by kvůli špatné signalizaci bývalo došlo, ovšem nepřináší nový pohled na hrdinu, závěrečný pohled patří nádražnímu depu, práci, což můžeme posuzovat jako určitý ústupek dobové estetice, pro kterou by byl pesimistický konec nepřijatelný. (27.08.2007)

Daleko více než první vlaštovka… Naléhavé dílo Andrzeje Munka, které ještě čerstvě po „odhalení“ kultu osobnosti ukazuje paranoiu doby, je perfektní a volenými prostředky stále živý film. Krkolomný začátek má zdůvodnění po celý zbytek příběhu, v „kaneovském“ rozpomínání několika vypravěčů se konečná mozaika skládá při stále nepřijatelnějších podmínkách. Od ryzího zjišťování příčin se odstupňuje až k výslechu á la procesy se záškodníky (děj se odehrává v roce 1950). Takové tendence ovšem činí vypravěče stále více nedůvěryhodným a to je při existenci silného příběhu (jehož pravdu chceme znát) důmyslnější přístup než bezduché mlácení vyslýchaných či stoické výčty hrůz, jak to činí řada dobových dokumentů. Další zajímavou skutečností je sám zesnulý Orzechowski jako osobnost. Naznačuje problematiku generačních střetů, jež je nepolitická, a zároveň předkládá specifický životní postoj, který nový režim jednoduše nepřijímá spíše lidsky. Ani v této rovině však přes vícero pohledů na jednu událost jistotu nemáme, což je oproti vysloveně antikomunistickým dílům velké plus. Je to „hlukový“ film se symbolikou všech těch uši trhajících nádražních zvuků. V mrazivé pointě ukazuje, jak snadno lze ve vyhrocené době překročit hranici a nevratně zničit něčí život. Přitom se tu nemluví jen o pochybení režimu, ale i lidí kolem, jedno nikdy není bez druhého. Wajdovy „Člověkové“ jsou jasnými pokračovateli, duchovní rozměr si zachovali, byť filmařsky se mi zamlouvá spíš tenhle Munkův umírněný přístup. (01.05.2011)

S polskymi filmami mam problem, hoci sa povazujem za mylovnika europskej kinematografie. Preco mam s nimi problem : Poliaci nemaju ani Bergmana s Lesnymi jahodami, ani Truffauta s La Nuit Americain a ani Buda Spencera alebo Terence Hilla. A nikto sa z Poliakov k tymto europskym velikanom /ba niekedy aj svetovym velikanom filmu/ ani nepriblizil. Ale tato kriminalka je vynimocne dobra. Rezia je na urovni, film divaka vtiahne a nepusti, stale sa nieco deje, takze nuda tiez nehrozi. Chvalim aj ten fuckt, ze nuda a nelogicnosti boli stiahnute na minimum. Herci su pre mna neznami, ale ako : da sa to. Ovsem, okrem tohoto filmu ma vsetky tie polske snimky zatial dost uspesne obchadzaju /zlaty Gabin, Spencer, Hill, Bergman, Kaurismaki/. 77 % (08.10.2014)

Nešťastný záběr ještě žijícího Ořechovského na kolejích a pár slov později hned na začátku filmu pro mě naprosto odhaluje celý jeho záměr a veškerou pointu, která se dále rozebírá zbytek filmu a z hlediska konzumního diváctví ztrácí onen napěťový efekt. Formálně Munk nezklamal, ale 70% pro tentokrát zaokrouhlím dolů. (10.10.2012)