Člověk na kolejích

Starého vysloužilého strojvedoucího přejede vlak. Signální lampa na blízkém semaforu nesvítila. Byl snad sabotérem? Ve filmu se mísí vyšetřování drážní komise s flashbacky vyslýchaných postav. Ve výsledku nejsou události prezentovány v chronologickém pořadí, některé akce jsou dokonce ukázány víckrát. Podobná konstrukce syžetu byla v hollywoodském i evropském filmu běžná po uvedení Občana Kanea. Pochopitelně byla v rozporu s estetikou socialistického realismu. Odhalení hrdinových dobrých záměrů činí z filmu Člověk na kolejích kritiku stalinského pátrání po "rozvracečích". Zjištění, že starý nádražák se snažil zabránit vykolejení vlaku, ke kterému by kvůli špatné signalizaci bývalo došlo, ovšem nepřináší nový pohled na hrdinu, závěrečný pohled patří nádražnímu depu, práci, což můžeme posuzovat jako určitý ústupek dobové estetice, pro kterou by byl pesimistický konec nepřijatelný. (27.08.2007)

Daleko více než první vlaštovka… Naléhavé dílo Andrzeje Munka, které ještě čerstvě po „odhalení“ kultu osobnosti ukazuje paranoiu doby, je perfektní a volenými prostředky stále živý film. Krkolomný začátek má zdůvodnění po celý zbytek příběhu, v „kaneovském“ rozpomínání několika vypravěčů se konečná mozaika skládá při stále nepřijatelnějších podmínkách. Od ryzího zjišťování příčin se odstupňuje až k výslechu á la procesy se záškodníky (děj se odehrává v roce 1950). Takové tendence ovšem činí vypravěče stále více nedůvěryhodným a to je při existenci silného příběhu (jehož pravdu chceme znát) důmyslnější přístup než bezduché mlácení vyslýchaných či stoické výčty hrůz, jak to činí řada dobových dokumentů. Další zajímavou skutečností je sám zesnulý Orzechowski jako osobnost. Naznačuje problematiku generačních střetů, jež je nepolitická, a zároveň předkládá specifický životní postoj, který nový režim jednoduše nepřijímá spíše lidsky. Ani v této rovině však přes vícero pohledů na jednu událost jistotu nemáme, což je oproti vysloveně antikomunistickým dílům velké plus. Je to „hlukový“ film se symbolikou všech těch uši trhajících nádražních zvuků. V mrazivé pointě ukazuje, jak snadno lze ve vyhrocené době překročit hranici a nevratně zničit něčí život. Přitom se tu nemluví jen o pochybení režimu, ale i lidí kolem, jedno nikdy není bez druhého. Wajdovy „Člověkové“ jsou jasnými pokračovateli, duchovní rozměr si zachovali, byť filmařsky se mi zamlouvá spíš tenhle Munkův umírněný přístup. (01.05.2011)

No nevím nevím. Formální stavba vyprávění určitě není nezajímavá a bez jakýchkolich vedlejších vodítek nutí diváka uspořádat si události chornologicky, čímž ho nestaví do pozice pouhého pozorovatele. Z hlediska obsahového bych ale měl velké výhrady, zvláště k první polovině, kdy mi film namísto zamýšlené společenské kritiky připomínal spíše sovětské železniční agitky (ty strohé úsečné dialogy...) a měl jsem dojem, že lepší práce než nádražák mě v životě nemůže potkat. Předčasně zesnulá legenda polského filmu má na kontě rozhodně lepší snímky. (01.02.2008)

Kritický snímek reflektující tuhá padesátá léta, přibližně ze stejné doby, kdy se první vlna uvolnění nesměle hlásila o slovo i u nás. Z tematického hlediska tak stojí za rozebrání zatím opatrný poukaz na to, že budovatelský optimismus a nezdolná honba za světlými zítřky byly ve skutečnosti pouze nelidskou likvidací těch, kteří ke své práci přistupovali poctivě a s láskou. Formálně velmi vytříbený, narativně bezpečně mimo područí oficiálních socialisticko realistických koncepcí a psychologicky velmi zajímavý snímek. (09.10.2007)

Andrzej Munk dokázal vo svojom diele vynikajúco zobraziť paranoju doby ( príbeh sa odohráva v roku 1950 ), kde sa pri akejkoľvek príležitosti hľadal vnútorný nepriateľ. Tou by mal byť nepríjemný a tvrdohlavý strojvodca na železnici, ktorý nie je príliš obľúbený a ktorého zrazil vlak na koľajniciach. A na vnútornom vyšetrovaní udalosti divák pochopí, že s touto dobou nie je niečo v poriadku... Film bežal v našich kinách v roku 1957. (26.11.2020)