Pamatuj si své jméno!

Tento silný film je o vojne a jej dôsledkov. Je sfilmovaný podľa skutočnej udalosti a v skutočnom Osvienčime. Tesne po napadnutí Sovietskeho zväzu nacisti zajaté ženy a deti poslali do koncentračného tábora Osvienčim. Po krátkej dobe došlo k ich oddeleniu. Tento melodramatický konflikt je o stratenom chlapcovi a jeho znovuobjavení po 20. tich rokoch a priniesol do deja druhú matku, ženu inej národnosti. (11.02.2015)

Válečných filmů je hodně, dobré jsou jen ty, kde kromě toho, že se tam míhají chlapíci v uniformách, dost se tam střílí a je tam spousta mrtvých, je i nějaký příběh. Tohle je přesně ten případ. Ale syrové brambory vám ani po tomhle filmu chutnat nebudou, tedy pokud nejste morče. (29.08.2010)

Big Bear***** píše v recenzi, že se zrovna kurýruje z chřipky. Zřejmě to považuje z pohledu na tento film důležité. Se mnou je to podobné, hodně mě to vzalo; jak chřipka tak film. To proto, že je to film léčivý; svým utrpením i svým uzdravením. Kéž by to Rusům a Polákům vždycky takhle klapalo. Nebylo by třeba nic doplňovat ani přepisovat. - Na rozdíl ode mě, pokračuje pak Big Bear dalšími dobrými postřehy. Jedno jeho syrové bramboro jsem mezitím snědl. (13.11.2022)

Chtěl jsem využít čas co se kurýruji s chřipkou a jsem sám doma a tak jsem sáhl po pár válečných filmech co se mi doma už delší čas válí. Po šílené Volyni jsem chtěl něco z války, ale krapet odlehčenějšího a tak jsem sáhl po pro mně doposud neznámém snímku z roku 1974. V téhle době se točily buď skvělé válečné kousky, nebo naprosté odpady. Nečekal jsem tedy od filmu nic moc a tušil, že se spíše bude pohybovat někde u hranice odpadu. O to více mně šokoval. Film začíná v padesátých létech v Leningradu, kde žije postarší žena svůj osamnělý život. Z normálu jí vytrhne telegram, že zítra bude mít mezistátní hovor z Gdaňsku a ať se dostaví na poštu. Z nejistoty co bude se začne myšlenkami vracet zpět do války kdy Němci přepadli Sovětský svaz a kdy se ona se synem dostala do koncentračného tábora. Tam jsou oba posléze od sebe odděleni a s příchodem Rusů jsou dospělí evakuováni bez dětí... Pro většinu matek zde končí poslední vzpomínka na své potomky. Hrdinka filmu si však dobře pamatuje vytetované číslo svého syna a i detail, že poslední osmička byla křivá. Neúnavně proto po válce hledá kde se dá, píše dopisy organizacím, úřadům, avšak bezvýsledně....----- Film mne skutečně dojal. Už jsem to tu psal jinde. Moje babička se po válcestarala jako zdravotní sestra v rámci akce Zámky pana Přemysla Pittera o děti osvobozené v koncentrácích. Přesně takové děti jako byl syn hlavní hrdinky. Zapomněly svoji mateřskou řeč, původ a na rodiče jim zbyly jen mlhavé vzpomínky... Čas od času dokud ještě žily se tyto ,,děti'' setkávali u nás. Babičce láskyplně říkali maminko a také ji tak brali. Jejich hrůznou minulost prozrazovala ta odporná čísla na loktech a nešlo se na ně občas pokradmu nepodívat. Nikdo si neumí představit čím ti lidé prošli... Snad i s přihlédnutím k tomuto faktu měl na mně film opravdu velkou účinnost a určitě jej doporučuji k vidění. Je to další z obžalob holkaustu a zvěrtev, kterých se Němci dopouštěli za druhé světové války. Jelikož se ve filmu mihnul i neblaze proslulý Dr. Mengele dovolím si pochybnost k jeho filmovému kníru. Dle mého za války chodil bez něj a knír používal až po válce v rámci svého maskování... Dávám za 5 syrových brambor. * * * * * (05.10.2018)

Tenhle film - bez zbytečného patosu o těch nejhlubších lidských citech - prostě nelze shlédnout se suchýma očima! Byl mi doporučený jako dobrý, ale netušila jsem, že je tak dobrý! Plných 5*! (09.05.2015)