Znásilnění pod kůží

Publicistický produkt, ktorý sa snaží o akúsi ,,osvetu" v téme znásilnenie a zneužívanie, čo je v podstate vždy dobre, keďže o podobných javoch, ktoré sú z nejakého neznámeho dôvodu v spoločnosti stále tabu sa hovorí naozaj málo, a často len tak, nenápadne a medzi riadkami. Ako dokument je to klasický zlepenec výpovedí obetí, vstupov odborníkov, a potom vlastne nič nehovoriacich záberov chodenia, pohľadov do diaľky, sedenia, atď., čo je už na môj vkus trošku žánrovo a režisérky prekonané, ale ok. Čo mi ale skoro vypálilo zrak a nemohla som od toho po celý čas odtrhnúť pozornosť bola (ako tu uz niekto v komentároch spomenul) opačne otočená diakritika, t.j. čiarky nad písmenami, tam si naozaj nedokážem vysvetliť, aký dojem mala táto grafická ,,hříčka" vyvolať. Inak ma celkom prekvapila samotná výpovedná hodnota dokumentu, kedy skoro viac emócií vyvolajú postoje a názory odborníkov či učiteľa sebaobrany ako samotných poškodených, ktorých výpovede sú veľmi chladné, vecné, skoro až objektívne (tým nechcem povedať, že som očakávala veľa sĺz a nariekania, len ma to celkom zaujalo, čo očividne predovšetkým čas dokáže s obeťou urobiť, že už ju ani samotný popis osudnej udalosti nerozhodí.) Celkové hodnotenie je ale obyčajné, dokument sa ponáša na ,,klasicky" dobre spracované dokumenty z dielne ČT a nijak nevybočuje, spracováva síce silnú tématiku a odkazuje aj na snahu po zmene v legislatívnom systéme, no nie je ničím, čo by si divák nutne chcel v budúcnosti pozrieť znova. (28.11.2021)

Zatímco se slušní pánové, mezi které se já počítám, zdráhají na ulici slečnám chmátnout po jejich vypracovaných sedinkách (jenom tak lehce a decentně!), aby z toho nebyl poprask, nedej fízl kriminál, tak prasáci v rouše beránčím se s tím nemažou a jdou do hloubky, opakovaně a někteří dokonce v co-op módu... Ale jo, šlo to. Sice jsem z dokumentu nezískal pocit, že by oběti nejen znásilnění, ale jakéhokoliv trestného činu, musely na těch fízlárnách a u soudu podstupovat bůh ví jaké martyrium (tak nějak to zapadlo), ale i tak se dalo mezi řádky číst, že když je po všem, tak to nejhorší vlastně teprve začíná. Chyběl mi tam reportér typu Oty Černého tázající se, co na to čokoafro, aby tím dal šanci vyjádřit se i těm z druhé strany barikády. Nejenom kvůli vyváženosti, po které se dnes tolik volá, ale především proto, abychom mohli vysmáté ksichty duševních kriplíků a jejich pindy o odmítání jakékoliv viny vidět a slyšet v kontrastu s těmi, kterým zkurvili život. (23.11.2021)

Jsem moc ráda, že se toto téma více otevírá a upozorňuje na nedostatky v systému. Obdivuji všechny tři ženy, že v dokumentu vystoupily a byly ochotné na kameru sdílet svou zkušenost. Co se týče zpracování v rámci dokumentu, dokázala bych si ale představit zdařilejší. Místy docela rušivá hudba, grafika (na ty obrácené čárky nad písmeny jsem se třeba nemohla vůbec dívat), nepřirozeně přirozené setkání a "pokec" hlavních aktérek v závěru, prvoplánové vycpávkové záběry, jak někdo někam jde, usedá, vstává... Zase bych ale třeba ocenila, že si tvůrci pozvali odborníky z vícero souvisejících oborů (i když ti toho podle mého mohli sdělit trochu více, kdyby se např. trochu natáhla stopáž). Těžko se mi tahle věc procentuálně hodnotí, protože, jak jsem zmínila na začátku, je opravdu důležité řešené téma "zvedat" a i tenhle dokument k tomu určitě přispěje svou troškou, takže je dobré, že vznikl. Čekala jsem ale (hlavně z pohledu formy) prostě asi trochu více. 60 %. (25.11.2021)

Je vskutku až nadmíru děsivé, co všechno je dnes moderní muž pořád schopen a ochoten znásilnit! No, znásilnit, ono to staré dobré znásilnění, tedy se slovním i skutkovým základem „násilí“ už dávno, dávno není to, co bývalo. Dneska si takhle zoufale nemrdaná „krasavice“ skákne s flaškou rumu (aby byla princezna) na brigošskou ubytovnu, kde jako každý zcela příčetný člověk samozřejmě očekává výhradně empaticky kamarádskou konverzaci o ženských právech, feminismu, vaginálních mykózách a asketické emancipaci, a když ji páreček tuzemákem pro sichr omámených solvin altruisticky místo toho poskytne aspoň jednou v životě to kýžené multiotvorové potěšení, u něhož bez jakýchkoliv známek aktivního odporu, protože samozřejmě moderně #meboo ztuhla, nadšeně rve nohy do třičtvrtě na tři, cítí se pak děsně pošpiněná, zneužitá a totálně zprzněna. Tedy vlastně ještě necítí. Normálně by se o tom ani nikomu nezmínila, když tu náhle narazí na zdivočele hejno neméně nemrdaných, ovšem mohutně angažovaných aktivistek z hnutí Srostlých pysků a ostříkanou psychovložku, brutálně vibrátorem zfeminizovanou bábu, která má dle projevu doktorát z Plzně, navíc po internetu, a dle vizáže v životě neviděla péro ani čouhat z proleželé pružinové matrace (asi neměla prachy na ruma). A ty ji řádně vysvětlí, jak byla brutálně znásilněná a jak by se teď určitě měla ještě podruhé kundárně viktimizovat. Čili jedinými dvěma obětmi tohoto tendenčně hysterického, nebo jen velmi špatně podaného škváru jsou ta chudák pedofilně trénovaná atletka, ale to je seksuální zneužívání (opravdu trestuhodné), tedy jiná kapitola, že ano, a chudák divák, který když si náhodou živě představí, že na tyhle roštěnky nějaký zoofilní zoufalec fuckt lačně vlezl, nemá pak minimálně půl roku chuť na řízek. (21.12.2021)

Velmi silné a závažné téma, které je zde podané skoro až sterilní formou, tudíž vyzní zcela do ztracena. Odborníci camcají, oběti mluví tak nějak nezůčastněně. Celé téma klouže tak nějak po povrchu. S těmi ženami soucítím. Systém jim moc nepomáhá. Co mne zaráží, platí  u dospělých obětí, že namísto, aby v nich odborníci probudili touhu po odplatě( nemyslím zaslepenou pomstu), namotivovali je správným směrem k tomu, aby byly fyzicky i duševně silnější, je buďto obviňují, nebo v nich byť neumyslně a v dobré víře vzbuzují pocit marnosti a křivdy.  Co se dětí týče, tam je jedinou možností zavést exemplární tresty, včetně trestu smrti (u recidivistů). Žádná falešná humanita, znásilnil jsi dítě, nebo víc, kulka do hlavy a nazdar.  Všichni víme, že nejde o nápravu těcto jedinců, ale o jejich eliminaci, aby nemohli pokračovat. (22.12.2021)