poster

Sbohem, Filipíno (festivalový název)

  • Francie

    Adieu Philippine

  • Itálie

    Desideri nel sole

  • anglický

    Adieu Philippine

  • anglický

    Farewell, Philippine

    (festivalový název)

Drama

Francie / Itálie, 1962, 106 min

  • Matty
    ***

    Cíleně nezacílený novovlnový předchůdce Lucasových Amerických graffiti již zřejmě zůstane jediným významnějším počinem Jacquese Roziera. Odložená premiéra (kvůli složitému střihu obrovského množství pořízeného materiálu, problémům s financováním, dotáčkám a nutnosti opět nahrát nekvalitně zaznamenané dialogy) způsobila, že film přišel do kin po opadnutí největšího zájmu o mladý francouzský film. ___ Hravý a zdánlivě improvizovaný přístup k režii Rozierovi neslouží k pobavení, k samotné hře s formou, ačkoli nechybí záměrně rušivé rozbíjení narativu různorodými metodami střihu, jump cut a střih přes osu nevyjímaje (četné zastoupení montážních postupů přimělo Christiana Metze, aby Rozierův film použil jako případovou studii pro svou syntagmatickou analýzu). Nejvíce film paradoxně zceluje střih vedený zvukem. Zvukem, který je pro Rozierovo muzikálové uchopení rytmizace stejně důležitý jako pohyb. ___ Jazzový soundtrack, rozvolněná, spíše epizodická narace, prázdninová atmosféra a absence závažnějšího konfliktu zastírají, že skutečným tématem filmu je to, o němž se zde (vyjma úvodního titulku) explicitně nemluví – konec období nevinnosti. Druhá, pomalejší a prakticky bezdějová polovina filmu připomíná dlouhé a neochotné loučení s mládím, což podtrhuje poslední scéna, nepřímé vyjádření touhy, aby alespoň ono loučení trvalo věčně. O válce v Alžírsku vyjma úvodního titulku nepadne jediná zmínka, myšlenka na ní je ve filmu přesto neustále přítomná (silně například ve scéně se zamlklým kamarádem, který se z války právě vrátil). Stejně jako je z každé scény „cítit“ americká kultura, prostředek k rozptýlení mas. Film svou zdánlivou prázdnotou napodobuje funkci tehdejšího francouzského konzumerismu (nejnápadněji zpřítomněného pitomými televizními reklamami), který rovněž odváděl pozornost od závažných událostí a dělal z nich nanejvýš konverzační téma k vyplnění ticha mezi předkrmem a hlavním jídlem. ___ Podobně jako vyprávění, ani hrdinové nesměřují ke konkrétnímu cíli. Jenom zabíjejí čas hrami. Chtějí se v jednom kuse bavit, aby vytěsnili myšlenku na budoucnost. Zajímají je vztahy, peníze a to, jak vypadají (což platí zejména pro obě dívky, jimž chybí v podstatě jakákoli osobnost, a jsou definovány výhradně skrze své mužské protějšky). Díky opožděnému uvedení do kin lze na Adieu Philippine pohlížet jako na jízlivý komentář k osudu nouvelle vague (ve smyslu sociologickém i kinematografickém) – jako na příběh party bezstarostných mladých lidí, z nichž někteří svůj talent vůbec nerozvinuli a jiní zaprodali. Nabízí se ale také opačné čtení. Jestliže se Rozier někomu vysmívá, pak ne mladým hrdinům (kteří navíc oproti Godardovým postavám nejsou zapálení cinefilové), ale italskému producentovi, jehož následování módních trendů je jenom komerčně motivovanou pózou. V opozici k němu stojí spontánní mládí. Možná neproduktivní, ale upřímné. 60%(11.6.2013)

  • Rob Roy
    ****

    Celej Godard se může jít zahrabat. Tohle neznámé dílko francouzské nové vlny strká věci jako je Banda pro sebe ( zde jeden muž, dvě ženy ) s přehledem do kapsy....vynikajicí náladový hudební doprovod(30.11.2006)

  • - Celovečerní debut pozapomenutého režiséra francouzské nové vlny Jacquese Roziera byl natočen již v roce 1960, ale vinou problémů s financováním se premiéry na filmovém festivalu v Cannes dočkal až o dva roky později. Jeho zdárné dokončení by tehdy nebylo možné bez pomoci Rozierova známějšího současníka a kamaráda Jeana-Luca Godarda, vedle jehož kanonických děl dnes filmoví historici Sbohem, Filipíno řadí. (Zdroj: Letní filmová škola)