Le Journal d'une femme de chambre
Il diario di una cameriera
Denník komornej
Diary of a Chambermaid
Režie:
Luis BuñuelKamera:
Roger FellousHrají:
Jeanne Moreau, Georges Géret, Michel Piccoli, Jean-Claude Carrière, Françoise Bertin, Jean Ozenne, Dominique Zardi, Pierre Collet, Bernard Musson (více)Obsahy(1)
Na odlehlé panství rodiny Rabourů-Monteilů přichází do služby půvabná komorná Celestina. Stařičký aristokrat Rabour městskou dívku hned zve do své pracovny a snaží se podivným dvořením oživit vzpomínky na svou mrtvou ženu. Domu tvrdou rukou vládne jeho dcera, zahořklá a přísná paní Monteilová, jejíž manžel Celestině ustavičně nadbíhá. V bizarním prostředí plném přetvářky se Celestina, neustále toužící vrátit se do Paříže, sblíží s jediným člověkem: malou Klárou, chudým a téměř bezprizorným děvčátkem. Když je Klára zneužita a zavražděna, Celestina má jasno v tom, kdo je vrah, a místo kýženého návratu do Paříže se rozhodne dívenčinu smrt pomstít.
Pro film Deník komorné se Luis Buňuel nechal inspirovat románem francouzského spisovatele konce 19. století Octava Mirbeaua a na scénáři se tu poprvé sešel se svým pozdějším dlouholetým spolupracovníkem Jean-Claudem Carrierem. Do hlavní role krásné Pařížanky Celestiny obsadil jednu z největších hvězd tehdejšího francouzského filmu Jeanne Moreauovou.
(Česká televize)
Recenze (58)
Sebevědomá mladá žena přijíždí do sídla zaplněného fetišizovanými objekty, aby se dobrovolně stala dalším z nich. Využívá zejména svých nohou, aby narušila zaběhnutý pořádek a vyvedla z míry hned několik mužů, jejichž přesvědčení o vlastní dominanci pomalu slábne. S cynickým pragmatismem přetváří prostor náležící mužům a jejich sexuálním fantaziím, do nichž se díky svému nevinnému vzhledu a (sémanticky bohatému) kostýmu služebné snadno infiltrovala. Přeuspořádání mocenských vztahů je snímáno elegantně černobílou kamerou v poněkud divadelních frontálních celcích. Režisér si tím od postav drží potřebný odstup. Nevžívá se do jejich kůže, s nezaujatostí entomologa je pozoruje. S větším zaujetím jsou „pro nás“ provokativně zabírány v podstatě jenom nohy Celestýny (údajně právě kvůli nim byla Jeanne Moreau obsazena). Nebýt jich, scén lovu a pár záběrů fauny, mohli byste zapochybovat, zda jde vážně o Buñuelův film. Jeho tradiční témata, rozdělení moci mezi muži a ženami, (ne)ovládaná sexualita, šovinismus, strhávání společenských masek, se zde ovšem řeší, jenom jsou skryta hlouběji pod nezvykle decentním povrchem. Podobně jako se pod civilizovanou krustou dlouho skrývalo nelidské peklo druhé světové války. 75% Zajímavé komentáře: sportovec, mortak, troxor ()
Nesmírně palčivý Buñuel, především dokonale naakumulovanou satirou až sarkasmem, jež si neberou servítky před jakýmikoli, ať maloměšťáckými nebo třeba i obecně lidskými hodnotami. Příklad toho, kam až může vést takřka absolutní skepse, rozčarování a zoufalství. ()
Nejsilnější je to ve scénách z každodenní rutiny, kdy paní domu sekýruje služku, která jí pak hned pomlouvá, chlapi jsou vilný na ženský atd. Když ale dojde na drsné dějové zvraty, tak vyšumí do ztracena a chování leckterých postav je prapodivné. Jeanne Moreau je sexy. ()
Nedokážu přesně popsat, co se mi na Bunuelových filmech vlastně líbí. Snadnější by bylo říct, co ne. Jsou divně vyprávěné, nevýrazně gradované, přijdou mi nesoustředěné. "Problém" je, že nic z toho mi nevadí, ty filmy si mě dokážou udržet, přestože mě málokdy úplně strhnou. ()
Můj oblíbený Španěl si tentokrát odpustil surrealistické výjevy a místo bloudění v krajině snů se soustředil na realistické zobrazení francouzského venkova 30. let se vzrůstajícím napětím, antisemitismem a plíživě narůstajícím autoritářstvím. Svět patriarchální společnosti s pokřivenými mezilidskými vztahy je nazírán pohledem služky z velkoměsta, která lavíruje mezi city a fyzickými potřebami několika mužů rozdílných společenských vrstev. I zdánlivě banální život na venkovském sídle může ale přinášet rizika a minimálně jeden z místních obyvatel skrývá temné tajemství. Buňuel znovu dokazuje, že jsme naladění na jednu vlnu a téměř každý jeho filmový kousek ve mě vyvolává pocit zpříznění a radosti. Celkový dojem: 90 %. ()
Alespoň pro mne opomíjený film je velmi milým diváckým překvapením. Současně se mi vybavil se jiný francouzský film jiného španělského režiséra Carlose Saury ANNA A VLKOVÉ. Francie počátku třicátých let zřejmě bezprostředně před pokusem o fašistický puč 8. února 1934; DENÍK je nejen obrazem mikrokosmu jedné rozlehlejší usedlosti (sídla), ale tehdejší francouzské společnosti vůbec. Svým způsobem je DENÍK také filmem bez kladných hrdinů; spíše by se dalo mluvit o velmi nečernobílých postavách, z nichž ke kladu má nejblíže bystrá, samostatná, humorem i rázností sršící komorná, která si je současně vědoma toho, že její biologické hodiny opravdu bijí (jsme na počátku třicátých let minulého století, ne dnes). V něčem DENÍK zase připomíná naše filmy typu výtečné sondy do života středních vrstev MORÁLKA PANÍ DULSKÉ režiséra Jiřího Krejčíka (motiv nechtěného těhotenství). Nezúčastněný režisérský i scénaristický pohled, odpovídající nástupu Nové vlny, provázejí dva nedořečené otazníky. První, hrůzná smrt malé Claire, je naznačen dostatečně; druhý, vztahující se k smrti Maugera, tchána Celestiných domácích, naopak zcela zaniká (scéna se zkumavkami a mícháním lektvaru s náznakem velké vzájemné averze mezi dcerou Monteilovou a otcem). Nedořečených míst - nevyřčených vykřičníků - je ve filmu víc; nikoliv náhodou se dále vztahují ke katolickomonarchistické ACTION FRANCAISE a k oblasti někdejšího royalistického regionu. Pominout nejde ani vynikající, opravdu mimořádný výkon Moreauové. DENÍK je filmem, který sice nedosahuje na velehorské vrcholy, ale udržuje se v jejich blízkém dosahu. ()
Nikoli nejlepší Buñuel, přesto je už Michel Piccoli na svém místě a Mirbeauova předloha dává tušit témata příští. Nicméně, rozhodla jsem se, že v budoucnu látku podrobím srovnání i s dalšími adaptacemi. Minimálně nahrazení Moreau Léou Seydoux je více než přijatelné. Zde konečně trpím i pro to rozhodnutí děj posunout do 30. let (těžko uvěřitelných, neb výprava naprosto selhává), což nedává mnoho smyslu. Snad jen ten, který určil sám režisér, totiž, že tu dobu už pamatoval a byla mu bližší. ()
Ve filmech Luise Buňuela nic není takové jak by se mohlo na první pohled zdát. Deník komorné není pouhým příběhem služky na venkovském sídle. Do filmu je zakódována atmosféra a nálada ve společnosti, která většinou předchází neblahým společenským proměnám. V mnohém by se také dala vztáhnout na situaci dnešní světové hospodářské krize. Ve filmu je jedinou kladnou postavu dítě, které je však brutálně zavražděno. Ostatní postavy jsou jen přehlídkou špatných charakterových vlastností, kdy si divák říká, že to až hraničí s pohrdáním lidmi. Chudina, alespoň ta část, která není úplně odevzdaná a tupá, je nasáklá nenávistnými a násilnickými tendecemi a téměř se blíží k pojmu lůza a naopak šlechta je v Buňuelově podání velice lakotná, slabá na pokrají morálního a kulturního úpadku. Z tohoto rozkolu nemůže vzejít nic jiného než konflikt. Spousta událostí je zde pouze naznačena, některé jsou podány prostřenictvím nejdnoznačných jinotajů. což činí z filmu příjemnou podívanou pro skutečné filmové fajnšmekry. Na druhou stranu, ty nejlepší filmy, které Buňuel natočil, vznikly, když se režisér úplně osvobodil od narativních konvencí a začal intenzivně koketovat se surealismem. ()
Nelichotivý náhled do života jedné venkovské bohaté rodiny, jejích sousedů a jejího služebnictva. Dalo by se říci, že každá z postav má nějakým způsobem pokřivený nebo alespoň narušený charakter, z čehož nám nakonec vychází vcelku trefná kritika životního stylu. Vše pak ještě umocňuje samotný závěr, ve se upouští od dalších lidských hodnot. ()
Filmařsky povedený film. Satira je však na můj vkus příliš přestřelená na to, jak málo je vtipná. Zřejmě právě proto mne film jaksi nenechal přijít blíž k sobě. Navíc mi všechno dost ještě pokazil prapodivný závěr. ()
Film přinášející mimořádný požitek z herectví Jeanne Moreau, která je zde skutečně úchvatná. Je fascinující pozorovat, jak se její postava pohybuje v prostředí plném přetvářky, napětí, konfliktů a různě vyšinutých nadrženců a frustrátů, kteří se ji snaží nějak zmocnit (záměrně nepíši "dostat do postele", protože tomu tak zdaleka ve všech případech není). Celestina mezi všemi doslova září svým bystrým úsudkem, krásou a kurážnou povahou, ne nepodobna Janě Eyrové - nejenomže na svou stranu postupně získává všechny kolem sebe, ale nakonec z toho prostředí vychází jako morální i faktický vítěz, byť se jí její hlavní cíl splnit nepodaří, a nad její chováním se nepřestanou vznášet jisté otazníky (jako např. kolem její schopnosti slyšet, co o ní jiní říkají v její nepřítomnosti, či proč tolik stála o to, aby se s ní Joseph vyspal, ačkoli to v jejím záměru dostat ho za mříže nehrálo v podstatě roli, atd.). Spousta věcí je v tomto filmu jen decentně naznačena nebo zcela vypuštěna (např. ze zabité Kláry je ukázán jediný krátký záběr na její nohu, po níž lezou šneci), a přišlo by mi zajímavé srovnat ho s literární předlohou, kterou jsem bohužel nečetl. UPDATE 30.11.2019 - Na podruhé už mě to bavilo poněkud méně a dost mi vadilo, kolik je toho zde nevyřčeno (je otázkou, zda je to kvůli vypuštění něčeho z předlohy, nebo zda to byl prostě tvůrčí záměr, nebýt doslovný). Samotný závěr by mě potom dokázal téměř rozladit - tím, jak ponechává zločin nepotrestán. Moje náklonnost k Jeanne Moreau ovšem trvá - opět jsem jí podlehl stejně, jako většina mužů v tom filmu. ()
Tohle není Buñuel jak ho mám ráda, chybí mi zde jeho lehkost a nadhled. Moreau se celý film sice snaživě mračí, ale na drama to nevydá. ()
Bunuel nám akoby servíroval všetky propriety pre napínavú detektívku. Honosné sídlo, tajomná atmosféra, zaujímavé postavičky, slúžka, ktorá vyvolá v dome a jeho okolí poriadny rozruch a zločin. Lenže ten zločin prichádza až po polovici filmu, nikto sa ním príliš nezaoberá a polícia prichádza až v samom závere. Postavy majú radi náboženstvo, armádu a sú vlastenci, ale sú predovšetkým nadržaní a každý z nich mohol vraždiť. To nie v zmysle, že mali k tomu príležitosť, ale že ich v takom nelichotivom svetle vykreslil režisér. Zvláštny film v Bunuelovej filmografii, ktorý miesi prvky krimi, komédie a vážnej drámy, ktorou nakoniec je. Záver bude asi pre mnohých sklamaním, rovnako, ako mohol byť sklamaním záver Hanekeho Caché. V tomto momente si ale divák naplno uvedomí, že nesledoval žiadnu kriminálku, čakajúcu na svoje rozuzlenie a môže sa napríklad spätne zamyslieť nad detailami podpätkov z úvodnej časti, ktoré dostanú svoj symbolický význam v tej záverečnej. Vykreslenie spoločnosti vo filme je tu už od iných užívateľov vykreslené dosť. ()
Denník komornej som videl pred viac ako 15 rokmi a prakticky nič okrem Jeanne Moreau som si z neho nepamätal. Dnes som pozorne sledoval dianie na obrazovke, ale spokojnosť sa nedostavila. V niektorých detailoch a vo vykresľovaní prostredia a života na panstve som nemal vážnejšie výhrady. Tie som mal k celkovej koncepcii diela, nekonzistentných dialógoch a konaní postáv, vo vyšumení niektorých motívov do stratena a koncu, ktorý považujem za pohŕdanie divákom. Herecky samozrejme dominovala Jeanne Moreau a nestratili sa pri nej ani niektorí z ďalších hercov. Film ma nesklamal, iba utvrdil v rezervovanom postoji k dielu Luisa Bunuela. ()
Tahle komorná se liší od jiných komorných tím, že umí dobře zaznamenávat, co kolem sebe vidí. Je to vzácnost. LUISE BUŇUELA mám rád hlavně skrz jeho knihu, kterou doporučuji všem zájemcům o tohoto velice zajímavého člověka, pro mě víc člověka, než umělce. ()
Já vím, zní to jako klišé, ale tak vzácně propracované a filmařsky okouzlující adaptace knižních příběhů se dnes již nevidí... Stačilo mi jméno režiséra a herečky, abych věděl, že se chci na film podívat. Vůbec jsem netušil, o čem bude vyprávět, rozjezd probíhal pomaleji, ale už od úvodních titulků mou pozornost plně zaměstnávala nádherná černobílá kamera, která krásně dotvářela atmosféru venkovského panství ve Francii 30. let. Luise Buñuela mám spojeného se surrealistickými či jinak provokativními snímky, v nichž jejímu tvůrci většinou nezůstává nic svaté. Deník komorné je jedním z filmů, v němž Buñuel dokázal, že umí perfektně natočit i klasické drama, opět se projevil Buñuelův cit pro detailní vykřeslení charakteristik a psychologie postav. Právě často podivné charaktery i drobné neshody uvnitř domku či mezi sousedy dávají tušit, že se rozjede napínavé drama, v němž pak Buñuel obratně přechází z psychologického dramatu k menší kriminálce i výrazné historicko-společenské linii. A je to vskutku až do závěrečné symbolické scény opravdová filmová pastva. Bylo mi potěšením i díky Jeanne Moreau a Michelu Piccolimu opět v jednou odlišných hereckých polohách; novým objevem pro mě je výborný představitel záporné role Georges Gergét. 90% ()
Vynikající Jean Moreau v posledním evropském černobílém snímku Luise Buňuela. Film kromě sžíravé kritiky měšťáctví (které není ušetřen žádný z aktérů) staví na dokonalém vykreslení prostředí v němž se postavy pohybují. Svou (chvílemi trochu klaustrofobní) atmosférou se "Deník komorné" blíží "Andělu zkázy", s nímž má společný také ironický hrot, namířený proti služebnictvu i jeho pánům. Zajímavý a obsažný článek o tomto i následujících Buňuelových filmech zde: www.nostalghia.cz/pages/andele/bunuel/txt/of/holanec/index.php ()
„Služobný denník” slúžky Célestiny jestvuje zrejme iba v jej mysli, keďže som ju nikdy nevidel si čosi do akéhokoľvek » debilníčku « zapisovať, ale asi najmä aj kvôli tomu, aby vôbec nikto nemohol z neho čokoľvek čítať, a tak musí už automaticky disponovať dokonalou pamäťou, alebo aj nie, že má dokonca za lubom úplne niečo iné ? Ako sa to vezme, pretože sa dá prehlásiť, že je akýmsi sexuálnym objektom na rozľahlom panstve, kam prišla z Paríža za prácou, kde prevláda zvláštna nevraživosť medzi susedmi, aj intrígy vo vnútri veľkého domu, či prehnané puntičkárstvo Madam Monteil, ktorá tu vládne železnou rukou, všetko sa ale náramne skomplikuje záhadnou vraždou malého dievčatka v lese, kedy Célestine už veľmi dobre vie, odkiaľ vlastne vietor fúka, keď sa snaží o to, či sa vrah prizná ? / Francúzska legenda kinematografie Jeanne Moreau a španielsky provokatér č. 1 Luis Buñuel, rozohrávajú bizarnú štúdiu medziľudských vzťahov tak, ako sa nám ani nesnívalo, v znepokojivom, čiernobielom šate, za účasti ďalších hereckých kapacít - v prvom rade MICHEL PICCOLI, ďalej Georges Géret, Daniel Ivernel a Françoise Lugagne, či aj scenárista Jean-Claude Carrière, sa na chvíľu objaví v úlohe kňaza. Pri sledovaní som mal inak extrémne divný pocit. ()
For ME 85% ()
Přepsáno v dubnu 2019. Deník komorné je podmanivé satirické filmové drama, vzletně kritizující zahnívající morální stav společnosti. Mirbeauova literární předloha je vhodným základem k dalšímu Buñuelovu anarchistickému útoku na svého odvěkého nepřítele: buržoazii. Posunutím do třicátých let si mohl vyřídit své malé soukromé účty. Vykreslené prostředí je přeplněno zlobou a nenávistí. Určujícími faktory místa jsou tělesný chtíč, perverze, násilí a moc peněz. Ani služebnictvo nevychází se ctí a nezdeformovanou morálkou a jedinou nadpozemskou silou je sebevědomí ženské přitažlivosti. Buñuel sugestivně rozvíjí negativní nálady doby, osobní frustrace a nespravedlnosti se nesou čerstvým venkovským vzduchem. Nevraživost se mísí se závistí, odporem, strachem a pomstychtivým uspokojením. Bolest druhých je rozkoší, i chvilková absolutní nadvláda nad dalším člověkem je opojná a přínosná pro vlastní blaho. Vnitřní světy se dostávají do popředí, niterné pocity prokazují filmařovo dramatické umění. Hlavní postavou příběhu chtíče a nenávistí je Célestine (velmi dobrá Jeanne Moreau), nově nastoupivší komorná. Její kouzlo ženského šarmu je mocnou zbraní, s ní si nenuceně podrobuje i panskou nadřazenost. S nezájmem se vyhýbá všem projevům nenávisti, pokouší se přelstít sadistickou krutost a vyčkává na svou příležitost k lepšímu zítřku. Hlavní mužskou postavou je Joseph (dobrý Georges Géret), hlavní čeledín panského sídla se získanou důvěrou. Byl stvořen z esencí nenávisti, krutosti a násilí. Je vlastencem, protože nenávidí. Je politicky aktivní, protože nenávidí. Je ambiciózní, protože nenávidí a touží. Významnou postavou je pan Monteil (pozoruhodný Michel Piccoli), pán domu, frustrovaný manželčinou tělesnou netečností. Sexuální nenaplněnost se projevuje dravější a přímější odvahou slov přemlouvání a nešikovného svádění k sexu. Důležitou postavou je paní Monteil (velmi zajímavá Françoise Lugagne), vládkyně honosného domu. Její náboženská horlivost a přehnaná cudnost se stává manželovou svízelí. Hlavním zájmem je uchování celistvosti majetku. Výraznou postavou je kapitán Mauger (zajímavý Daniel Ivernel), soused Monteilů. I srdce vysloužilého vojáka přetéká nenávistí a nejbližším terčem nespokojenosti jsou právě sousedé. Jedině ženský půvab ho dokáže zkrotit. K výraznějším postavám patří také pan Rabour (dobrý Jean Ozenne), starý otec paní Monteil. Stařecký vrtoch má fetišistický ráz a chuť vzpomínky na doby sladké a minulé, mollové a zašlé. Z dalších rolí: prostomyslnější služka domu Monteilů Marianne (Muni), Maugerova velmi důvěrná služka Rose (Gilberte Géniat), politicky aktivní Josephův druh a místní kostelník (Bernard Musson), malá červená karkulka Claire (Dominique Sauvage), důvěrník paní Monteil a cudnost prosazující kněz (Jean-Claude Carrière, též je spoluautorem scénáře), či stará kuchařka Monteilů (Madeleine Damien). Deník komorné je důmyslně rozvedenou společenskou kritikou. Cílem útoku je pokrytectví a nenávist vnitřních světů všude kolem. Nikdo není bez poskvrny, krutost se doplňuje chtíčem a posedlostí. Malebný to existencialismus! () (méně) (více)