Húsz óra
20 hodín
Twenty Hours
Obsahy(1)
Stejnojmenný román Ference Sánty, který vyšel v roce 1963 a stal se nejenom jedním z prvních skutečných maďarských poválečných trháků, ale také oblíbeným konverzačním tématem za čím dál tím tvrdší Kádárovy diktatury, inspiroval Fábriho k jednomu z nejpovedenějších a nejodvážnějších politických filmů v 60. letech, ale také k jednomu z nejvýraznějších snímků, které kdy v maďarské kinematografii vznikly. Významnou úlohu v rámci příběhu má odvážné hledání a prezentace motivací hlavních postav k vlastním činům. Režisér píše: „U tohoto románu mě od samého začátku zaujala skutečnost, že se nepracuje s osudy mrtvých lidí a s uzavřenými historickými souvislostmi a situacemi. Postavy s výrazně individuálními osudy, do jejichž životů tak brutálně zasahují dějiny, jsou stále naživu a pokračují ve společné práci s cílem i nadále utvářet společné osudy a budoucnost. Zotavení a vzpamatování se z dramatických situací, jimiž procházely, se odehrává podle vlastních zákonů."
Hned po skončení druhé světové války si v malé maďarské obci čtyři kamarádi rozdělují pozemek místního velkostatkáře a založí JZD. Jeden z nich se stává tajemníkem strany, další předsedou družstva. A to je konec jejich kamarádství, protože následující dramatické historické události (hlavně protikomunistická maďarská revoluce v roce 1956) je zastihnou v protichůdných táborech a oni na sebe v určitém okamžiku dokonce střílejí. Že by z toho všeho plynula poučení, z nichž bychom se mohli něčemu naučit? Že by navzdory všemu utrpení, zločinům, chybám a nešvarům (a dokonce i za cenu zabití jednoho z bývalých čtyř kamarádů) čekala na postavy filmu, na celou obec a celé Maďarsko přece jen „světlá budoucnost" v rámci „v zásadě dobrého a kladného" socialistického společenského řádu? Koneckonců v roce 1965 si režisér jiný závěr ani dovolit nemohl... Film nemá epilog, život za daných podmínek pokračuje dál.
K filmovému ztvárnění tohoto příběhu si Fábri vybral metodu dynamického, místy až bouřlivého střihu, který kombinuje obrazy ze současnosti s výbornými, rychlými a občas neočekávanými návraty do minulosti. Střídání časových rovin zdůrazňuje složitost mezilidských vztahů a dynamizuje děj. Režisér se vzdává všech podrobností, které nejsou důležité, proto je příběh navzdory četným postavám a událostem přístupný a dokonale pochopitelný. Divák se neztrácí ani v časovém sledu událostí, ani v labyrintu myšlenek nebo těch, kteří je vyjadřují. Působivé jsou také herecké výkony, hry se světlem a tmou a režisérova dokonalá narativní technika.
(Letní filmová škola)
Videa (1)
Recenze (6)
Pokud odhlédneme od samotného obsahu děje, tak velmi silným poutavým momentem filmu jsou prolínající se časové roviny, které se kříží vrací zpět a přeskakují dopředu. Bohužel, až do závěru filmu zůstává tato deviza nepříliš vytěžena, protože silně mate celý příběh, který je jinak poměrně jednoduchý s prostou zápletkou, která by vystačila i krátkému filmu. Režisér ji však svými střihy a vsuvkami napnul na téměř dvě hodiny, které však nejsou nudným pohledem na poloprázdné plátno s poetickými exteriéry. Před očima se odehrávají divoké maďarské dějiny. A třebaže by českému divákovi asi neuškodil podrobnější úvod do dějinné problematiky (jak už to ostatně u zahraničních "historických" filmů bývá časté) film mě nenudil a stále jsem v něm objevoval nové zajímavé prvky. (LFŠ 2012) ()
Zoltán Fábri je zajímavým režisérem a vybral si opět zajímavý námět se svým typickým zaměřením na dějiné události v dopadu na člověka, ale konstelací stylu a vybraných prvků mi tentokrát ne úplně sedl. Mnohem více se mi líbily předchozí Fábriho filmy s úplně klasickým vyprávěním příběhu Dva poločasy v pekle a Dravec, z těch již nekonvenčně podaných si mě atmosférou a formálním stylem získal víc nasledující Konec sezóny. Kdežto tady v 20ti hodinách... kromě toho, že jsem vůbec nepobral název (celý děj zahrnuje události napříč slušnou řádkou let), bylo pro mě u sledování hodně složité se plně dostat do děje, který je podaný tak chladným stylem a kde se navrch bez sebemenšího náznaku pro jasné odlíšení minulosti od přítomnosti neustále prolíná více časových rovin. Chápu poselství vyplývající z toho, jak na člověka vplývá politika, ještě víc přímá politická angažovanost a obzvlášť v totalitní (socialistické) společnosti, až dokáže i z kamarádů udělat rázem nepřátele až do morku kostí ... aneb jak zazní v jednom výroku, každý se může v takové společnosti stát vašim potenciálním nepřítelem. Ale samotné ztvárnění celého sociálního konfliktu, kdy se hlavní protagonisti každou chvíli fyzicky mlátí, notoricky střílí po sobě (či minimálně do zdí domů), v jedné chvíli i navzájem vraždí, mi svým přehnaným psycho pojetím nesedlo a postupně až vytáčelo. Jako obvykle má Fábriho film skvělou kameru, více záběrů se mi nasvícením černobílého vizuálu nebo atmosférou líbilo, překvapila mě v maďarském filmu 60. let znějící píseň Édith Piaf, ale hlouběji ke mně Fábri tentokrát nepronikl, možná až někdy v závěrečných 15–20 minutách. [60%] ()
Nejlepší film na LFŠ 2012. ()
Velmi silný a emotivní příběh. Pokouším se ho sehnat v dnešní době, ale nějak se nedaří. ()
Výtečný maďarský film založený na velmi zajímavě pojatém vyprávění. Hlavní hrdina je hned na začátků zachycen na louce s kupou papírů, na nichž je jeho chystaná reportáž. Ta popisuje události z nedávných dějin. Sám novinář shlédává za velmi obtížné složit jednotlivé fragmenty dohromady a do této pozice je odsouzen i divák, který se celý děj dozvídá v podobě nepřímo navazujících útržků, které jsou prokládány rozhovory ze současnosti. Zmatenost vyprávění odkazuje k nejasnosti charakteru postav. Nelze se jednoznačně postavit na jednu stranu stejně jako nelze jednoznačně poskládat celou zápletku. Režisér tak mistrně vystihuje složitost a komplexnost dějin, která se přímo brání zjednodušení. ()
Reklama