Ha-Chayim Al-Pi Agfa
Life According to Agfa
Obsahy(1)
Novinář, scenárista, herec, producent a režisér Assi Dayan je synem slavného generála Moshe Dayana, avšak ve svých filmech demýtizuje izraelskou společnost. Titul jeho filmu odkazuje na fotografku Leoru, která zachycuje momentky z malého tel-avivského baru. Děj sevřený do dvanácti hodin - od odpoledne do svítání - je zalidněn postavami kolem tohoto baru. Podnik provozuje stárnoucí Dalia a mladší Leora, v kuchyni pracují dva muslimové a u piána sedí intelektuálský písničkář. Nejpestřejší jsou návštěvníci: úzkostná žena, narkomanka, agresivní parta vojáků, arabští hippies i oba milenci majiteleky. Mikrokosmos odcizených a osamělých hrdinů je inscenován jako melodrama a „film noir", do něhož však silně prosakuje izraelská realita. Čemobílý snímek, jenž se zabarvuje teprve za úsvitu, patří mezi nejvyzrálejší izraelské filmy. Absolutní klenot, kromě původní hudby zní ve snímku i písně Leonarda Cohena. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (21)
Zlatý Medvěd - výběr ()
Bylo to nádherný, vnitřně velmi silný příběh, který se odehrává přes jednotlivé postavy přicházející do baru. Bohužel ten závěr, to bylo něco tak stupidního, že i pitomost by se při něm mohla přiučit. ()
http://www.youtube.com/watch?v=lx1AHfKBX0g Na tento okamžik nezapomeň, V hrudi dech se mi zastavil, když jsi své světlo zhasla, ozařovalo tvoji tvář... Ztrácím stopu tvou, která mě pojila s jemnou krásou. Ta za tebou zůstávala, když jsi odcházela... Nesmělé náznaky, jež vysílá moje tělo, ať jsi kdekoliv. Danielo Já ztratil stopu tvou. Něžná krása jako opar zůstává za tebou, když zmizela jsi jako sen... Nesmělé náznaky, jež vysílalo moje tělo, ať jsi byla kdekoliv. Danielo Zůstaly bez odpovědi Danielo. Takové fimy já hledám. Fimy které se musí procítit, prožít a během nich přežít stupňující se mrazení na krku. ()
Několik převážně nočních hodin v jednom baru, ve kterém se rozehrává a dohrává kolotoč tragických osudů povětšinou extrémně nesympatických postav. Hvězdu navíc přidávám za báječnou hudbu a působivé černobílé provedení, dodalo to vyprávění jistou atraktivitu. K příšernému závěru netřeba slov. Kdyby se to alespoň vyhnulo teatrální efektivnosti (krvavý kříž, vyhřezlá střeva). ()
Tak jsem si po nějaké době pustila na základě doporučení opět jeden izraelský snímek a hned z toho byla moc hezká i když ne zrovna optimistická koláž nešťastných osudů návštěvníků i zaměstnanců malého tel-avivského baru, snímek kterému černobílé noir provedení, hudba Leonarda Cohena a celková neuspěchanost dodávají neopakovatelnou atmosféru. Snad jen ten konec bych přes všechnu jeho mrazivou působivost, nechala přeci jenom více otevřený... ()
Film by byl na pět hvězd, kdyby se vše nemuselo stát "Kým sa skončí táto noc” - Radektejkal tu určuje lepší místo konce filmu přesně. Na druhou stranu, my to poměřujeme decentností československé nové vlny a tohle je blízký východ. Překvapivě otevřeně je tu zobrazena společnost - sice různorodá, problematická, ale Dayan zobrazuje rodinné vazby, sex i drogy sympaticky pozitivně a věcně. Pro mě byla v Agfě přeci jen trochu vyčpělá hudba - ne ta Cohenova - ale ta originální tlačila na pilu jak slovenské rockové osmdesátky - tady jsem cítil trapnost a chtěl být už už za tím hraním. Celek je ale výživný, působivý kus, jiný, silný svět, občas neskutečné obrazy - dívka na okně.. ()
Byl bych raději, kdyby film končil odchodem muže a ženy do noci (jak filmy mají končit a tento k tomu neměl také daleko). Jaké poselství neslo následné vystřílení lidí a věcí v baru Barbie? Bylo to nepatřičné místo? Byli tam nepatřiční lidé? - odnesl i Czerniak/Dylan, který, byl vedle Agfy z celého osazenstva asi nejsympatičtější. Konce filmů však často klamou a proti srsti se jim přifaří šťastné nebo nešťastné rozuzlení. Důležité je tělo filmu, a tohle tělo byla mnohohlavá saň. ()
Je to vážně MASAKR a přeberte si to, jak chcete. :-D ()
Osudy hostu v jednom baru s velice pestrym obsazenim behem jednoho dne si divaka ziska svou atmosferou. Zaujaly me i herecke vykony, soundtrack. Izraelske filmy maji vetsinou sve kouzlo a tento patri mezi ne, skoda zaveru, ktery byl podle me zbytecny. ()
Snad jediný izraelský film, co jsem kdy viděl, ale na tento krásný a vynikajíci film, který jsem shlédl v roce 1997 v jednom ART kině v Brně, líčíčí osudy několika lidí v iraelském městě, jen tak nezapomenu a doufám, že jej uvedou ještě aspoň někdy ve filmovém klubu na ČT2. ()
Dlouho jsem film sháněl a asi proto mne nakonec trochu zklamal. Na izraelskou kinematografii je to ale rozhodně pozoruhodný film. U nich doma je naprostou klasikou. ()
"Jsem blázen s velkým snem a malou čajovou lžičkou", říká číšnice Daniela svému obdivovateli, sedícímu za piánem, v prostorách stejného Tel-Avivského baru, ketrý slouží jako útočiště, všem, bez rozdílu víry, sociální stratifikace, duševních a fyzických handicapů, hned poté, co jí zaspívá milostnou serenádu, jejíž slova Vás donutí mlčky poslouchat a následně jí uvěřit. Nejenom že film má obrovskou demýtizační schopnost osvětit důvody jednotlivých počátečních agresí, národnostně-pestrého izraelského obyvatelstva, nýbrž má i magickou schopnost chytnout nás za límec a imaginárně nás dotáhnout na barovku, toho samého lokálu. Celý film máte pocit, že tam sedíte, kouříte jednu cigaretu za druhou, krouživým pohybem ruky si hrajete s kostkami ledu v prázdné skleničce a tiše pozorujete "všední" dění v baru, které Vám připomíná, že vaše problémy jsou malicherné, " bežné a fádní ". Tuto empatickou atmosféru, které jste tichou součástí, oblečenou ve film-noirovém kabátě, nenaruší vůbec nic. Nad ránem zaplatíte a donutí Vás odejít. Ve stavu toho nejvyšše možného tranzu, zjistíte, že se Váš život ubírá jiným směrem. I přes to, co všechno neuvěřitelné jste z té barovky viděli, máté sílu žít, milovat, podrobovat se a věřit. To vám budou dokonce života připomínat, jednotlivé imaginární fotky a obrazy made in Agfa. Film využívá svůj hmatatelný zmar a depresivní náladu k tomu, aby si z nich divák vzal pravý opak, což je unikátní záležitost tohoto filmového klenotu... ()
Zajímavý film. Kamera a scénář kvalitní, hudba skvělá, ale je dost nemravný (o souložení se tu mluví skoro neustále, jednou se i souloží, byť jsou snímány jen horní části těl herců). Ovšem ta nemravnost není myslím samoúčelná, je součástí střípků ze života společnosti žijící v nepřetržité válce. Demoralizujícímu vlivu válek, zvláště těch světových, na společnost, není věnována velká pozornost, při tom zejména první světová válka nastartovala dnešní pokrokové a rozkrokové živoření. Pro pochopení filmu mi dost pomohly podobně koncipované příběhy z Šalevova Ruského románu. – Při sledování jsem si nemohl nevzpomenout na slaboučké Pulp Fiction, vždyť i ten hlavní vojáček jako by vypadl Tarantinovi z oka. ()
Atmosféra, scénář, který Vás vtáhne do děje a hrdinové jsou najednou tak blízko, jakoby jste je potkávaly ve svých baerch a hospodách... Ani jeden z nich před sebou nemá šťastnou budoucnost... Ne, nemá, ale takový už je život, každýmu to nevychází... Partička vojáků? Kdo by to neznal... Nalití, sprostí, myslí, že se kvůli nim zblázníme? Zasloužili vyhodit... Přeci zasloužili vyhodit... Ta budoucnost možná nebyla nejkrásnější, ale byla... Smrt ještě neměla přijít. Nesmyslná a šokující. Jen aby narovnala pochroumané ego... Nikdy už se na ten film znovu nepodívám a už si nikdy neposlechnu Cohenovu Who by fire bez slz v očích. ()
Fajn film, ta atmosféra podniků, kde se děje kdeco, potkávaji se různé existence, co prožívají ty svoje emoce, všemožné konflikty, bývá to někdy takové dramatické, atd... // Leonard Cohen a barová hudba, noirová stylizace, a filmů s hebrejštinou jsem taky zrovna moc neviděl, jsem rád, že jsem na toto narazil. ()
Probudíte se v Izraeli, po boku hromady nových postav, které budete následujících 24 hodin poznávat, sdílet s nimi svoje naděje, trable a zážitky, a to všechno, abyste se společně propili až do následujícího rána. Příběh, alespoň jeho většina, se totiž odehrává v baru. Jeho protagonisté jsou jeho pravidelní návštěvníci, personál, jakož i náhodní kolemjdoucí. Pohodlně se tedy usaďte, dejte si pivo, objednejte falafel a zaposlouchejte se do hudby Leonarda Cohena. Večer právě začíná. ()
Černobílá kamera tomu dodávala zvláštní magické kouzlo, které se skvěle hodilo do prostředí barového oparu a navazovalo tu správně dekadentní atmosféru. Pod kouřovou clonou skrývají se jedinečné lidské příběhy, v tomto případě v dosti extrémních polohách… Konec však z celého filmu udělal frašku a já se marně ptám, co tím chtěl básnik říci a proč celé své dílo musel tak trapně shodit, protože žádný konec by byl určitě lepší než tohle. Mohl to být film s pointou či nám mohla prostě jen být osobitě zprostředkována jedna noc v jednom baru, ale takhle… (kroutím hlavou) ()
Viděla jsem dvakrát s odstupem snad patnácti let - a v obou případech mrazivě strhující! Obraz společnosti zdeformované permanentním stavem války a nenávisti je o to zajímavější, že jej zfilmoval syn někdejšího izraelského ministra obrany generála Mošeho Dajana. ()
Musím říct, že konec mi hodně pokazil zážitek z celého filmu. Nešlo ani o obsah, ale spíš o formu jakým byl natočen. SPOILER Když je celý film laděn v rovině existenciálního dramatu a závěrečná střelba je natočena jako konec exploatační kriminálky, tak to zamrzí. Zvlášť když poslední barevný záběr filmu se zase vrací do původní poetiky. ()
Malý, nenápadný avšak velice atmosferický film o jednom večeru v izraelském baru, kde se střetává velké množství naprosto různorodých postav s jejich nelehkými úděly. Jo život tam asi nebude žádný jednoduchý med. Paradoxně to natočil pacifistický syn izraelského generála a ministra obrany (ten už asi toliko výhrady k válce nemá). A vytvořil tak jakousi společenskou sondu 90-tých let Izraele. http://www.youtube.com/watch?v=lx1AHfKBX0g - diky tomuto songu jsem si to sehnal a nebyla to chyba. [90%] ()