Reklama

Reklama

Píše se rok 1999 a na Bělehrad padají bomby NATO. Lidé se při poplachu ukrývají v krytech, ale přestože mají strach a vztek, snaží se jinak žít v rámci možností normální život.
To platí i o skupině přátel z jednoho sídliště, kteří se rozhodnou obnovit bombardováním zničené basketbalové hřiště. Navzdory osudu a s vědomím, že jejich úsilí možná přijde vniveč. Bombardování totiž ještě zdaleka neskončilo. Hlavním iniciátorem tohoto bláznivého podniku je Kaja, jehož malý syn Jovan přestal náhle mluvit. Není jasné, zda za tento stav může více trauma způsobené bombardováním, nebo blížící se rozpad Kajova manželství. Kajova manželka Tijana se snaží získat víza a odjet i s Jovanem do Itálie. Kaja se upíná k vybudování hřiště pro syna. (dzira)

(více)

Recenze (3)

dzira 

všechny recenze uživatele

Co dělat, když na vás NATO shazuje bomby? Počkat až to přejde a poté znova obnovit poničené hřiště. Co jiného zbývá obyčejným lidem, kterým tzv. "humanitární bombarodvání" (snad se Havel za ten termín dneska stydí...) vzalo majetek, perspektivu a často i blízké? Film ukazuje absurditu a důsledky tohoto počinu a to bezprostředně poté - bombardování Jugoslávie proběhlo na jaře 1999 a v tomtéž roce byl natočen i film (premiéra v únoru 2000). ()

Camac 

všechny recenze uživatele

Předností filmu je, že není politický, nevyjadřuje se k tehdejší politice Srbska ani k mezinárodní politice, prostě se zaměřuje na lidi z obyčejného sídliště, kteří se snaží nějak žít, i když se každý večer bombarduje. Snímek tak lze prožít a užít i bez širších znalostí tehdejší situace (bombardování Bělehradu, kvůli politice S. Milosevice). Výborný film, ve kterém se sešlo mnoho skvělých mladých herců. ()

Reklama

Reklama