Syn

K Dardennům mám dlouhodobě pozitivní vztah, jsou mi sympatičtí svými tématy, prostředím, které vykreslují, a svými hrdiny. Méně sympatický už je mi způsob, jakým s látkou pracují. Mám rád civilní přístup, nevadí mi obvykle ani pomalejší tempo, ale v Synovi už překročili Dardenni jakousi pomyslnou hranici, kdy se film stává otravným. Záhy vám dojde, jak se to má se vztahem mistra k jeho učedníkovi, a převážnou většinu filmu čekáte na jedinou scénu, která se mimochodem skončí předvídatelným způsobem, kdy dojde ke katarzi. Původně jsem dal tři hvězdičky, ale nebyly by upřímné. Pro mě nejméně stravitelný snímek francouzských tvůrců malých sociálních dramat. Celkový dojem: 45 %. (24.02.2020)

velmi pomalá expozice, jakou jsem po Slibu ostatně předpokládal, postupně odhaluje prostý příběh vnitřně napjatý k neúměrnosti. film komponovaný takřka výhradně v detailech, snímaný ruční kamerou, znemožňující kýženou orientaci v prostoru, rozpoznávání ulic, budov, místností.. s téměř eroticky příjemnou dominancí násilím soustřeďuje divákovu pozornost na hlavní postavu jako středobod filmu v celém jeho měřítku. jsem nucen vstoupit do jeho nitra, jsem nucen sledovat vnějšek právě odtud, jsem potěšen touto intimní blízkostí, jakou film dokáže zprostředkovat pouze zřídkakdy. ruční kamera bezděčně šmátrající po tělech postav jako nedočkavý lidský zrak – můj zrak, těkající z přirozené nutnosti po nesouvisejících objektech. nepředvídatelné, přesto očekávatelné! důvodem je dokonalá vyváženost. balanc a soulad souvislé formy s niternými pocity, distribuovanými hercem, jehož prostřednictvím, nejen skrze identifikaci, ale radiací tématu v celém poli filmové formy se dostávají i k nám, divákům. pochopení! přirozený způsob nastavování napětí jeho kondenzací a osvobozením – jako kdybyby snad ani nesešlo na tom, v jakých momentech, jako kdyby se takové emanace citu vzpíraly jakékoliv předpovědi, a proto jsou opodstatněné v jakémkoliv momentě, na čem jediném záleží je, aby vůbec nastaly. uvolnění napětí uspokojuje tužby po dramatizaci a odpovídá nevyzpytatelnosti a neutěšitelnosti duševního stavu. nádhera. film nepotřebuje dramatičnosti! drama je mu samotnému vlastní. napětí. neuhasitelný zájem vzbuzený u diváka. přichází i odchází v jisté míře závislosti také na rytmu. a něco mi říká, že pokud se film jeví jako tvůrci pouze iniciovaný a do plného rozkvětu vzrostlý vlastními silami podle přirozenosti přírodního živlu, jde o něco příbuzného genialitě. (17.01.2011)

Zvláště smutný film o zvláště smutných věcech... Třicátník (který vypadal jak můj otec šedesátník) je zajatcem své introvertce a pohnuté životní události, smrti svého syna. Z ní ho má vyvést (chtělo by se napsat osudové?) setkání s jeho vrahem - ovšem život tomu chce jinak... Ručně snímaná kamera, pozvolná dynamika, absence filmové hudby, realistické cítění, psychologický drobnohled...tak trochu manifest Dogma 95, ale ve francouzském podání... Pěkný, pomalý, psychologický film. Podobné filmy: Dítě, Umění plakat, Revanche (12.10.2008)

Napriek nasilu vykonštruovanej zápletke ide o potrebný film. Zaoberá sa dilemou, ako sa má rodič zachovať k tomu, kto zmárnil život jeho potomka. Forma zvolená bratmi Dardennovcami je obdivuhodná, i keď im vlastná. Len v Synovi trochu viac pritlačili na pílu. Pohľad hlavnej postavy - otca a majstra v drevárskej dielni - nespúšťajú z očí. Drevársky majster zase nespúšťa oči z páchateľa, momentálne pracujúceho v dielni. Hoci si svoje odsedel, biľag nespravodlivosti v sa v otcovi prevaľuje ako nepríjemná hruda skazeného jedla v žalúdku. Napätie medzi tragédiou a katarziou. Každá z nich môže nastať kedykoľvek. Pretože v slede každodenných činností v dielni a osobných situácií v otcovom živote sa zrazu môže vyskytnúť taká, ktorá podnieti konať tak či onak. Vyústeniu tlieskam. Pretože ide navzdory prirodzenému jednaniu, predpokladanému zásadou jus talionis (veľmi jasne upravenou v Chammurapiho zákonníku či neskôr poetickejšie v Biblii známym "oko za oko, zub za zub"), vyjadrujúcou, že miera odplaty má byť rovnaká, ako škoda spôsobená poškodenému. (07.10.2020)

Udělal jsem zásadní chybu, když jsem si přečtl, o čem ten film je. Pomalá expozice tu totiž odhaluje zásadní informace v malých dávkách a právě z postupného rozšiřování povědomí o situaci pramenila většina mého zážitku. Ve chvíli, kdy bylo v necelé polovině vše vyřčeno a rozjel se tedy klasický děj, naštěstí snímek nabírá novou energii ze silného konfliktu. Jen tomu závěru jsem moc nevěřil. (20.08.2014)