Šimon na poušti

Luis Buňuel opět pojednává o víře, nebo spíše o jejím smyslu. Tentokráte ovšem není jeho hrdina konfrontován s lidskou špatností, ale je pokoušen samotným ďáblem. Ten jej chce vytrhnout z jeho života v půstu a prostotě (na poušti) a nabídnout mu světské radosti. I přestože je Šimon veskrze kladnou postavou, je film natočen tak, že člověk vůbec nepochopí smysl jeho počínání a proč se hned nenechá zlákat. Obzláště závěr je potom dosti výmluvný a sugestivní, protože rozpor mezi různými životními cestami jednoznačně vzynívá pro tu hřísnou. Toto dílo mi na rozdíl od ostatních religiózních děl Buńuela více sedlo a to pro jeho malou komplikovanost a svižné tempo. (17.02.2012)

Zlatý Lev - výběr (20.12.2005)

Buñuel, jako takřka vždy neodolatelně přitahován k nepochopitelným mystériím víry, se pustil do působivého střetnutí se asketismem jako takovým, nejedná se však o jednostrannou kritiku, nýbrž o pokus předložení vlastních argumentů. Bohužel ze zamyšlené koncepce zbylo jen torzo, takže myšlenkově nebylo řečeno vše, co řečeno býti mělo. Asketismus je tu prezentován jako jasná, ale nesmírně těžká (pointa snímku ji dělá prakticky neschůdnou) cesta, zaručující soustředění na Boha a ochranu před vlivy, jež od něj člověka odvádějí. Proti tomuto pojetí vezdejšího života vystupuje bez hlubších pohnutek tělesný mrzák, přemýšlející především o svém žaludku, a svůdný ďábel evokující vše "dobré", co pozemský život nabízí. I sám ďábel se na chvíli stane tím "pokoušeným", musí vztekle odkopnout beránka vykoupení a jeho motivace zájmu o Šimona se nakonec ukáže jako potřeba toho, aby každý vyznával jeho víru - tedy jistý druh závisti. Asi nejzbožnější Buñuelův snímek, varující před přílišnou sebejistotou, opomíjením druhých, světa i jeho nástrah. (08.11.2006)

Krátkometrážní formát tomu svědčí, jinak na Bunuela netradičně živá režie. Námět samotný sice dotáhlo dál tematicky velmi blízké Scorseseho Poslední pokušení, ale to mělo taky zásadně víc prostoru. (26.12.2013)

Většina Buńuelova díla je zasvěcena intelektuálnímu boji proti institualizovanému náboženství a tato satira patří mezi výstavní kousky jeho filmografie. I když to není tak docela přesné, protože tohle by se dalo říct téměř o každém jeho filmu... K natočení tohoto snímku byl Buńuel evidentně inspirován životním příběhem historické postavy mnicha Šimona Stylity (389-459), který strávil neuvěřitelných 37 let na osmnáctimetrovém (původně třímetrovém) sloupu poblíž Antiochie. Už na svou dobu byl ve svém asketismu více než extrémní a právě pro přehnaný asketismus byl dokonce tento mnich vypuzen z kláštera, ve kterém jistý čas přebýval. Buńuel si ani nemusel moc vymýšlet... Nejlepší satira je taková, která pouze zobrazuje směšnost v celé své nahotě - pokrytecké, povýšenecké a ve svém důsledku sobecké jednání - pošetilé až absudrní jednání - mnicha, který je dáván za vzor cnosti - to je podstata Buńuelovy výpovědi... Absurdita celého příběhu je pak dovršena šokujícím závěrem, který celý film posouvá do oblasti nadreálné frašky. (11.09.2006)

Bystrý divák, jako např. já, záhy vidí, že Šimonem Buňuel rozvádí postavu otce Scholastika z Hrátek s čertem (srov. zvl. ďáblovy svody). Je zde ale jeden podstatný rozdíl: Scholasticus byl představen karikaturně jako pokrytec, což Šimon není. Také se nejdná o satiru, byť mnohé momenty satirické jsou. Spíše jde o nadnesenou zkusmou sondu do života skutečného Šimona Sloupovníka, čímž se Šimon na poušti řadí vedle Čapkových apokryfů. Na rozdíl od nich však netraktuje určitou (časově vymezenou) historku, nýbrž jistou osobnost v dlouhodobé perspektivě. Rozdíl je také ve způsobu pointy, kterou nás Buňuel z celého příběhu úplně vytrhává. Lze ji vnímat obousměrně: Buď jako konečný soud nad Sloupovníkem a jeho sebeurčením (o čemž v komentáři d-fensově), nebo naopak celý předešlý film jako podobenství onoho moderního doslova "povýšeného" nehybného intelektuála. Že by Buňuel závěrečnou scénou přitakával bezuzdnému reji, považuji za vyloučené jak celkovým dojmem (silně určeným už pohledem na mrakodrapy), tak zvláště ďáblovými slovy "radioaktivní maso". Film se každopádně nevyčerpává jakoukoli myšlenkou, kterou z něj vyždímáme. Tancovačka je působivá zrovna tak, jako je na sloupu stojící Šimon impozantní, s čímž zase kontrastují jak ďábelské přeludy, tak komičnost Šimonových všedních trápení. Při rozjímání po filmu jsem si uvědomil, co na něm vnímám jako hlavní: že není nikdo, kdo by za něco stál, ani ti dole, ani ten na sloupu; Šimonův extrémní, chcete-li pošetilý, pokus je marný - je právě tak nízko jako ostatní. Ovšem pozor - nejde ani o ukazování prstem na "rádoby světce", ani na druhé straně o beznadějnost jeho "oběti pro ostatní", nýbrž čistě o smutek z všeobecné nuzoty ducha. Významné však je i to, že jedna postava se tomuto hodnocení, tomuto všeobecnému marasmu vymyká, totiž Šimonova matka. Žijící pod sloupem. Vedle d-fensova stojí také za pozornost komentáře Pohrobkův, kobejnův a Deverantův. (06.06.2015)

Velmi dobrý film, byť jeho závěr mi připadá nedotažený a poněkud zastaralý. Jinak v zobrazení života sv. Šimona Stylity se mi zdá bezchybný. Na malém prostoru jsou tu ukázány askeze, exorcismus, a pokušení. (04.05.2016)

Napriek tomu, že mi problémy inštitucionalizovaného náboženstva môžu byť ukradnuté, od nudy ma zachránila krátka stopáž filmu. Chápem síce, že pre Bunuela bolo vysporiadanie sa s náboženskou otázkou významnou témou, ale videl som iné jeho filmy, v ktorých bola poňatá komplexnejšie, než v tomto poloanekdotickom satiricky ladenom príbehu. (24.08.2012)

(LFŠ 2022) V Šimonovi na poušti se střetávají mnohé náboženské výjevy a symboly s notnou dávkou ironie a s tím spojeným humorem. Chvílemi se mi zdálo, jako bych sledoval film od Pasoliniho. Jednotlivé scény se Satanem a pokušením mě fakt bavily - byly nápadité a humorně obscénní. Největší bizár se však dostavuje (respektive přilétá) se závěrečným časovým skokem. P. S. Zajímalo by mě, co měl Buñuel na tom kopání do zvířat (viz toto a např. Zlatý věk)? (30.07.2022)

Buñuelove videnie náboženstva je v jeho tvorbe natoľko atraktívne stvárnené, že je potrebné ho spoznať. Nejde len o jeho kritiku, skôr o polemiku. To sa podarilo aj v tomto krátkom filme. (15.07.2012)

For ME 87% (20.04.2010)

jo občas je vážně peklo zůstat na podobné "tancovačce" až do konce ... (nadsázka .)) 8/10 (07.04.2007)

Luisův vtipný film o tom, jak by dopadl světec, kdyby se octnul v dnešním světě...dopadl by jako my všichni...to znamená jako otupělí diváci dění okolo, můžeš se buď přidat a křepčit nebo na to koukat...víc nenaděláš (24.06.2008)

Vyborne zobrazeni saskarny zvane nabozenstvi s naprosto dokonalou zaverecnou party. Bunuel si me svyma vizema zacina ziskavat. 7/10 (28.02.2012)

zaujímavé zamyslenie Buňuela nad tým, či by asketici starých časov psychicky uniesli pohľad do modernej doby, v ktorej askéza, odopieranie si slastí, pokora, skromnosť a umiernenosť nemajú prakticky žiadnu hodnotu (ba skôr sú v spoločnosti vnímané negatívne) .... byť askétom je jednoduchšie, ak je to sprevádzané (aspoň povrchným) obdivom a podporou okolia, ako byť askétom v spoločnosti, ktorá pokoru, umiernenosť, túžbu po svätosti, kajúcnosť vníma prinajmenšom ako duševnú chorobu.... Myslím že sa rozhodne nejedná o nejakú satiru, a vnímam to ako asi "najkresťanskejší" film ateistického režiséra, ktorým sa snažil povedať, že v dnešnom hedónistickom svete už nie je možné sa k Bohu priblížiť, a preto samotná koncepcia Boha je už vlastne ak nie zbytočná, tak minimálne naivná... akoby Buňuel chcel Šimonovi ukázať: "Akákoľvek tvoja obeta je márna - nikto z ľudí o ňu v skutočnosti nestojí a nikdy v skutočnosti ani nestál. Je im ukradnutá. Kašlú na tvoju snahu po svätosti a je im u prdele!".... V záverečnej scéne Šimon nezúčastnene a s chladne rezignovaným pohľadom sleduje frenetický tanec mladých, a nijak zvlášť sa nesnaží z tejto situácie uniknúť, profesorsky nezaujato bafká fajku. Iba sa sucho vyjadrí, že by už chcel ísť preč, načo mu Satan rovnako sucho odpovie, že nemôže. A Šimon neodporuje, akoby film končil nejakým zvláštnym kompromisom medzi diablom a Šimonom, akoby Šimon uznal, že svet-život je vášnivý, divoký, ohlušujúci, strhávajúci, elektrizujúci a dotieravý "tanec", ktorý ak už netancujeme, tak sa naň musíme aspoň povinne pozerať - a to až do konca! Niet úniku...... film je kúzelný aj v tom, že každý si v ňom nájde tú svoju "pointu" :) .... --- P.S.: páči sa mi, ako tí najväčší "obdivovatelia" Buňuela ho velebia za jeho kritiku náboženstva, no akosi nepostrehli, že oveľa väčšej kritike Buňuel vystavuje ľudí ako celok - ich cynizmus, pokrytectvo, chamtivosť, sebeckosť, závisť, a práve na takomto obraze človeka Buňuel stavia svoju kritiku kresťanstva ako náuky, ktorá so svojimi blábolmi o milosrdenstve, láske, nezištnej pomoci, sebaobetovaní, je v príkrom rozpore s realitou človeka.... "buňuelisti" sa vytešujú, ako to Luis zase "nandal katolíkom", ale nie sú schopní postrehnúť, že predmetom jeho výsmechu sú aj oni akožto príslušníci ľudského druhu.... najkrajšie to bolo vidieť vo Viridiane, ale vcelku poľahky sa to dá vysledovať aj v iných jeho dielach ;) (24.07.2012)

Dokonalá záležitost. Ostrá, černá satira, u které nejde se nesmát, i když tušíte, že všechny vtípky jsou vlastně velmi tvrdé. K načrtnutí děje: Zbožný a neustále se pokrytecky modlící a žehnající Šimon čelí na poušti nájezdům (dokonale ztvárněného) ďábla... Scéna "sabatu" mi vyrazila dech. Nejde o žádnou kritiku současného světa, podle mě režisér v ostrém kontrastu ukazuje, co je podle něho "život" :) kouzelné ... (02.02.2006)

Šimon na poušti je anarchistickým rozvratem a nihilistickou anekdotou Luise Buñuela. Nastražená výbušnina je složena k nohám katolickému kléru. Znevažují se náboženské principy, nadřazeně střežená vlastní důstojnost stavu, rozpor mezi podstatou ideálu a realitou, tvrdošíjné setrvávání v asketickém mučednictví, výlučnost pravdy, štvavé odsuzování pouhé představy hříchu i morální pokrytectví. Nejzávažnějšími body obžaloby jsou neschopnost a neochota pochopení tělesné lidské stránky, nepřizpůsobivost se přirozenému vývoji společnosti, rituální sobectví, pro víru opouštění blízkých osob a přetvářka slov i skutků. Nástrojem anarchistického ničení katolické církve je Simón (velmi zajímavý Claudio Brook), syn Simeona Stylita. Láska k Bohu je jedinou smysluplnou hodnotou života a vše světské je malicherné, včetně rodné matky. Je pokoušen a odolává, je hanoben a setrvává, je konfrontován s mamonem a realitou a odvrací se zády. Osm let, osm týdnů a osm dnů a stejně prohrál na pýchu. Nejrozkošnější postavou je sám ďábel (pozoruhodná Silvia Pinal), smyslové a smyslné pokušení potřeb a chtíče. Miluje Boha a usiluje o jeho pozornost. Koketuje, velebí, hrozí, škádlí, laje, ponouká a raduje se krásou života. Z dalších rolí: pro marnivost čistoty z kláštera vyhnaný mnich Matías (Enrique Álvarez Félix), pokorně skromná a synem opomíjená Šimonova matka (Hortensia Santoveña), ďáblem posedlý a falešné statutární obvinění podávající mnich Trifón (Luis Aceves Castañeda), ctihodný představený mnišského kláštera Zenón (Enrique García Álvarez), zázrakem uzdravený a nevděčný zloděj (Enrique del Castillo), svědomí zpytující a zásadními otázkami Šimona do rozpaků přivádějící mnich Daniel (Eduardo MacGregor), prostoduchý a laskavý trpaslík a pasák koz (Jesús Fernández), či bohatý mecenáš honosného sloupu pokání Praxedes (Ángel Merino). Šimon na poušti je anarchistickým šturmem proti principiální podstatě katolické víry. Nihilismus odhaluje své možnosti uměleckého využití. Luis Buñuel nezapomíná ani na své surrealistické zaujetí a uvádí v život úchvatné obrazy procesu katolické nadřazenosti a morální přetvářky s cynicky stylovým výsměchem. (16.04.2019)

Oproti Viridianě poměrně zjednodušené, nicméně to vynahrazuje Claudio Brook coby bratr Šimon, který náboženského fanatika ztělesnil mnohem dokonaleji. Což ale není nějaká výtka k Silvii Piňal, která zde ve víceroli dítěte, anděla a ďábla byla neméně skvělá. Když už jsem u té lepší stravitelnosti, vůbec to není na překážku, jelikož věty typu "Smrt Kristovi" se dokonale vyrovná nejsilnějším okamžikům z Viridiany. Ač se vždy snažím satiru spíše vstřebat a rozjímat nad ní, než abych se smál, zdejší závěr mě skutečně zaskočil. P.S. Alegorie trpaslíků mi lehce připomínala Jodorowského Svatou horu. (08.06.2010)

Bunuela mam rad pro jeho namety a originalni zpracovani, ktere divaka nenecha chladnym. Hratky se satanem jsou bezchybne. Urcite nejde o nejlepsi reziserovu tvorbu, ale stoji za videni. (18.06.2023)

Buñuelova kritika náboženství není nikdy, tím méně v případě Simón del desierto, povrchním a jednoznačným odmítnutím. Je spíš angažovaným zamýšlením se, angažovaným sice z (oragnizovanému) náboženství spíše nepřátelských pozic, ale zamýšlením problematickým a problematizujícím. Kritizuje sice asketický ideál odchodu ze světa, zároveň ale i prosté bytí ve světě (po zázraku kdy jsou mu navráceny ruce, první na co je dotyčný šťastlivec použije je pohlavkování svých dětí), nemluvě o závěrečném kontrastu ke kapitalistické současnosti. Nakonec, zvlášť ve světle toho, jakým způsobem je pojat právě závěr filmu, nemyslím si, že by katolík měl důvod být z filmu nějak zvlášť naštvaný. (11.12.2007)