Fényes szelek
Sparkling Winds
The Confrontation
Režie:
Miklós JancsóKamera:
Tamás SomlóHudba:
Paul ArmaHrají:
Andrea Drahota, Kati Kovács, Lajos Balázsovits, András Kozák, András Bálint, József Madaras, István Uri, Tibor Orbán, Miklós Csányi, Ferenc Deák B. (více)Obsahy(1)
První barevný film režiséra Jancsóa, který přibližuje vzrušenou atmosféru roku 1947, v níž probíhaly bouřlivé debaty mezi radikálními stoupenci socialismu a umírněnými zastánci současného zřízení. Skupina levicově smýšlejících studentů obsadí kněžský seminář a snaží se vést dialog s budoucími kleriky s cílem získat je na svou stranu. Uvolněný happening však po zásahu policie přejde v otevřené násilí. (Fresh Film Fest)
(více)Recenze (13)
Proud mladých revolučně naladěných svazáků se jako odhodlaná řeka zurčící zvukem revolučních písní plynule proplétá cestami, razí si cestu skrz všechny dveře a brány, které její rozhodnost nemůžou ani v nejmenším zastavit, a tuto plynulost přejímá i filmová kamera. Střet mladých komunistů s chovanci církevní školy se stává i alegorií průběhu samotné revoluce, s jejími zvraty a obraty, strmými vzestupy i pády, kdy počáteční upřímnost ideje a jednotu prostředku a cíle střídá radikální prosazení vlastní vůle, kdy vše končí s příchodem a vládou "strategicky" uvažujících technokratů, byrokratů či pouhých praktiků moci. To vše vměstnané do jednoho dne a do miniaturního měřítka jedné skupinky věčně zpívajících svazáků. ()
Z (neo)formalistického hlediska film o střetávání se různých typů různě motivovaných pohybů, ve kterém lidi často pracují jako kracauerovský „mass ornament“ a stávají se jen součástmi různých ideologicky podmíněných obrazců. To je ale asi jediné, čím mě dokázal zaujmout. Jakkoli film hnutí Lidových univerzit ironizuje a rekontextualizuje na základě souvislostí s dobovým odporem v Paříži, pro mě bylo sledování politicky angažovaných arogantních mládežníků (už pro tu samotnou agitaci) přece jen dost obtížné. ()
Film byl sice bezva, ale az na jedinou postavu by vsichni zaslouzily povesit za koule do pruvanu. ()
"Copak nemá historická zkušenost žádnou cenu?" V mém současném stavu duše je to snad nejhorší film, jaký jsem si v mohla vybrat ke sledování, ale na druhou stranu, vybrala jsem si nejlepší stav v duše, v jakém sledovat tento film. Žádná naděje. Žádná naděje. Jancsó skutečně je génius. ♥♥♥ ()
Těžce stravitelný snímek (spíš po formální než obsahové stránce). Člověk neví, jestli je to muzikál nebo není, jestli je to mysleno vážně nebo jestli to naopak není už náhodou ironie, jestli tehdejší mládež byla opravdu "taková" nebo jestli z nich dělá blbce Jancsó. Je pravdou, že ani s jedinou z hlavních postav jsem nedokázal simpatizovat, natož se s některou identifikovat. Vlastně jediný jakýsi pocit, který ve mě film zanechal, je nechuť k lidem, kteří brblají o svobodě a při tom ji chtějí šířit násilím (což se mi ostatně hnusilo už před tímto filmem). Nevím - film jistě už dost ztratil se svého účinku, který měl v době vzniku, a také ho jistě dokáží se vším všudy správně pochopit jen Maďaři, ale vcelku se mi film líbil. Po technické stránce je film precizní a řešený stroze a funkčně - několikaminutové záběry, zajímavé řešení barev usnadňující rozeznávání postav, pěkná kamera, minimalistické výkony herců. Zajímavé také je, že ačkoliv se děj odehrává na konci 40. let, ponechali tvůrci hercům oblečení z doby natáčení - už z toho můžeme předpokládat, že tento film nemůžeme brát jako rekonstrukci tehdejší doby či pokus o jakýsi vérismus - naopak musíme film od začátku číst jako něco stylizovaného, nesvázaného realitou, i když z reality vychází. 14. 8. 2010 : Druhé shlédnutí, přidávám pátou do počtu. Neskutečná práce s kamerou.. ()
Jancsó se koncem 60. let silně politicky vyhranil; v duchu levicových tužeb po převratu v systému násilným či myšlenkovým nátlakem začal využívat revolucionářské symboly, teze a historické inspirace. Svěží vítr se vrací do období hnutí Lidových univerzit z roku 1948, je však založen spíše než na realistické věrnosti na stylizaci a aktualizaci (např. ponechání oblečení z doby natáčení) a atraktivní tanečně-hudební nadsázce. Studenti, bezmezně oddáni spontaneitě sepjatých rukou, tanečních kreací v kruhu a politických hesel, orodují za angažovanost na jedné ze škol, zároveň však mezi nimi probíhají vnitřní konflikty a charakterová dramata, spory, jež dokládají, že i levicový kolektiv funguje na několika úrovních, neprůhledné hierarchii a síly jsou tedy rozptýlené. V tomto případě nesmírně pohyblivá mizanscéna, plná aktivity uvnitř širokoúhlého rámu (až se chce i divákovi začít běhat, skákat, otáčet se na všechny strany), je ještě více zdynamizována nespoutanými trajektoriemi barevné kamery Tamáse Somló v dlouhých, maximálně protažených záběrech. Výstražné ticho při závěrečných titulcích opět slouží k (sebe)reflexi a vyhodnocení – tohoto fascinujícího jednoaktového plenérového divadla – po svém, byť v době vzniku, při uvedení v Cannes, bylo jeho politikum přímočařejší. ()
Na Svěží vítr se musíme (podobně jako na mnoho dalších Jancsóových filmů) dívat v kontextu historických souvislostí. Za mladé studenty si můžeme prostřednictvím promluv, ruských písní i rudé košile jednoho z protagonistů snadno dosadit komunistickou stranu a za žáky školy zase maďarský národ. Jelikož se maďarský poválečný vývoj odehrával v režii Sovětského svazu jako osvoboditele i události filmu jsou určovány především komunisty. Sledujeme, jak se snaží na Maďary působit nejprve argumenty a debatou, jenže pak jsou slova nahrazena zbraněmi, policií a armádou. Idealistický vůdce je brzy nahrazen radikálnějším a najednou se na dvoře kláštera vykazuje ze společenství, pálí se knihy a dochází k nabádání k provokacím. Jancsó ukazuje, jak snadno jsou porušována pravidla na obou stranách a jak neurčité a nestabilní jsou vztahy v rámci obou skupin i mezi skupinami navzájem. Jedna dogmatická pravda nahrazuje druhou a vůdce, který byl chválen, je o pár minut později vykázán. Symbolika Svěžího větru pro mě byla mnohem čitelnější než například u Sezóny příšer a zřejmě i proto jsem si tento film divácky užil mnohem více. ()
Snad by to bylo až odvážně absurdní, kdybych chtěl tvrdit, že mě na filmu nejvíce vadily pohyblivé obrázky. Ale u tohoto filmu to nejspíš tak bylo. O co bych přišel, kdyby to byla rozhlasová hra? O klášterní komplex ve Veszprému, který znám z lepších pohledů a při lepším světle, a ornamentální obrazce lidských těl přecházející do tanečků. A tak tento marxisticko-křesťanská diskurs, či pokus o diskusi, ubíjel sám sebe bez naděje na osvěžení duše či těla (Janscova obvyklá hambatá vložka tu byla omezena na minimum). Doporučuji poslechnout si zvukovou stopu při sběru hub, zvláště pokud jich roste málo, jako tomu bylo loni. A tak svěží či jiskřivý vítr přivál jen chaos maďarské kulturní revoluce, se třemi nesprávně položenými otázkami. ()
ocenenia : MFF Cannes 1968 - Nominácia na 1. cenu (festival bol predčasne ukončený kvôli masovým protestom mládeže) ()
7,0/10 Pod pláštikom stretnutia a diskusie mladých stúpencov komunizmu a študentov na cirkevnej škole Jancsó zobrazuje na symbolickej rovine myšlienkový vývoj komunistického hnutia. Od pôvodných etických či humanistických ideálov dochádza z rôznych príčin k rozkolom a vnútorným bojom v rámci hnutia, počas ktorých dôjde aj na ideu permanentnej revolúcie (charakteristickej pre totalitárne režimy). Jancsó sa nevyhýba ani následnej degradácie pôvodných ideí do demagógie, prázdnych fráz a politického oportunizmu, za čo si iste od vtedajších čelných predstaviteľov Strany nevyslúžil pochvalu. ()
Situace v Maďarsku po převzetí moci komunisty je modelována na komorním příkladu kláštera. Úzké prostředí odhaluje zřetelně souvislosti boje o moc se skomírajícími zbytky odporu zvenčí i uvnitř samotného tábora svazáků. ()
První barevný film M. Jancsóa, který se u nás nikdy nepromítal. Snímek, jenž se odehrává na konci 40. let po konci druhé světové války, který ale souvisí s hnutím z 60. let, což můžeme také usoudit podle toho, jak jsou postavy oblečeny, tedy ve stylu z roku 1968. Pojednává o mladé skupině lidí, která se uskupuje do jednoho idealistického hnutí. Je zajímavé, že v tomto hnutí, které opravdu existovalo, patřil sám režisér Jancsó. Promítá, tím do tohoto filmu také vlastní zážitky a zkušenosti. Příběh se zabývá touto skupinou, která z nenadání vtrhne do kněžského semináře, aby zde poučila zdejší mladíky. Začne přednášet o svobodě, revoluci, demokracii. Přitom si neustále pronikavě zpívá, tancuje. Jancsó se ve filmu svým typickým alegorickým způsobem věnuje maďarské historii tak i revoluci a to pomocí radikálních tanců a písní. Velmi osobitý a zajímavý pohled tohoto režiséra na danou problematiku. ()
Příběh je založený na paralelismu. První paralelou je zde mladá komunistická skupina hlásající svobodu a tou druhou jsou studenti, kteří studují v klášteře pod pravidly a určitým řádem. Mladí, svobodu hlásající lidé vedou nebo se snaží vést dialogy se studenty kláštera. Neustále zpívají a tančí (vypracovaná choreografie). Občas jsou ke studentům kláštera hrubí, na to že vyznávají svobodu. Skupiny jsou rozděleny i kostýmy studenti kláštera mají všichni stejné uniformy a druhá skupina má různé a barevné oblečení. ()