Život v oblouznění

Filmů o natáčení je na skladě dnes již solidní hromádka a těžko vybrat ten nejlepší, nicméně Living in Oblivion by mohl být směle zařazen mezi aspiranty na vítěze v této kategorii. DiCillo autenticky nastiňuje každodenní život režiséra se všemi jeho radostmi i neduhy a nevtíravě přitom vzniká jakási klasická situační komedie se spoustou groteskních a parodických odkazů, které ocení nejen nenáročný divák. Pořekadlo "co se může posrat, se posere" je tu efektně vyobrazeno a snímek je tak zbaven jakéhokoliv hluchého prostoru. Velká pocta nezávislým filmařům a nespočet originálních gagů, díky kterým by mohl tento snímek patřit do kategorie filmů, které je hodno vidět, než se divák odebere do věčných lovišť. (26.09.2022)

Snad v žádném jiném filmu o natáčení filmu se nikomu nepovedlo tak jako DiCillovi ponořit se tak do pocitů všech zúčastněných. I díky chytrému formálnímu rozdělení a práci se střídáním černobílých a barevných scén střídajících se podle statutu snímané reality jsem měl jako divák pocit že jsem taky na place. Buscemi je po celý film úžasný a skvěle ukazuje jak musí režisér dělat moudré kompromisy a přitom být oprsavdu nekompromisní. O to zajímavější je, že po urputných snahách o dokončení alespoň jedné scény, se pak povede ji natočit shodou náhod během jediné minuty. A pro lidi co nechápou, že dobrý film (nutně) nestojí na propracovaném ději a dramatickému stupnování napětí: největší síla tohoto filmu je, že právě mezi řádky se objevuje ani snad né hloubka, ale opravdovost charakterů; přesto že je to film o filmu, má vlastně určité literární kvality obohacené navíc o to, že narozdíl od literatury film svou podstatou umožňuje opravdu prožít emoce postav a vnitřní stavy (byť ne ve stejné intenzitě), nejen se do nich vciťovat. (01.05.2007)

Takova maškaráda! Čtvrtá hvězdička za to, že všechny tyhle problémy (kromě naštvanýho trpajzlíka) jsem si prožila na vlastní kůži - arogantní idiot v hlavní roli, nefunkční technika, skriptové nedostatky, hluk na scéně, chyby v záběrování, neschopnost herců naučit se text, nervy na pochodu, polohluchej zvukař (místo poloslepýho kameramana), vichřice na scéně, odchody herců a shánění nových a podobné geniální chvilky, které k filmařině prostě patří, ale já nejsem ochotná se s tím smířit a vzdávám to jako Nick. Když se ale vytrvá, hotový výsledek je neuvěřitelně štědrou odměnou. 66% (08.01.2014)

Nezávislý film o tvorbě nezávislého filmu. Pokud znáte styl a práci Toma DiCilla, nebudete ničím překvapeni, Život v oblouznění je totiž plný jeho režisérských znaků, obsahuje scény úsměvné, ale ne přímo k popukání. Dalo by se říct, že zde platí staré pořekadlo: Za málo peněz hodně muziky. Na snímku je totiž skutečně vidět, že ho má na svědomí někdo, kdo točí filmy pro radost a ne pro peníze, DiCillo je v tomto směru jeden z posledních mohykánů. Příjemná podívaná s úžasným Stevem Buscemim (tenhle týpek totiž nikdy nezklame). 8/10 (20.07.2009)

Kdysi dávno jsem si pro sebe vybral ideální povolání. Ano, rozhodl jsem se stát filmovým režisérem. Mít ty nejlepší kočky, celý den sedět na židličce s mým jménem a megafonem řvát na všechny okolo, hádat se s producentem a prožívat jiné radosti, které tato práce přináší. Dělám pro to všechno možné. Studuju novinařinu :-), kde kromě pár předmětů zaměřených na filmovou historii a teorii o něm můžu maximálně tak psát, ale podstatnější je, že snažím sám filmovat. Takže jsem se s režisérem Nickem Reeve v podání Stevea Buscemiho neskutečně sžil, protože sám moc dobře vím, jaké to je, když se filmování nedaří. Sice jsem zatím na place nezažil zkažené mléko, jednookého kameramana, rozzuřeného trpaslíka, ale bohatě mi stačí, když se jeden kamarád se mnou hádá o tom, že v tomhle světle nebude točit, druhý mezitím ničí všechno kolem a třetí si nervózně poťukává na hodinky, že už měl být před pěti minutami se svojí holkou. Filmařina je hold řehole a to samé se snaží ukázat Tom DiCillo ve snímku Život v oblouznění, který se skládá ze tří povídek, kdy každá představuje jeden natáčecí den a ukazuje tak co všechno se může od stroje na mlhu po bláznivou mamku na scéně posrat. To všechno dělá režisér s láskou k danému tématu a s velice bizarním humorem, kdy vás vtáhne do děje a budete si připadat jako člen štábu. Při čemž se režisér znatelně stylizuje do postavy Stevea Buscemi, který podal fascinující výkon a bylo fajn vidět ho po delší době v hlavní roli. Za pochvalu také určitě stojí Catherine Keener a James LeGrose v roli Brada Pi..pardon Chada „přefiknu všechno na scéně“ Palominy. Film sice trpí pomalejším tempem, což je hlavně způsobeno přepínáním mezi povídkama. Přesto však nevidím důvod, proč vám tenhle velký sen nedoporučit. ,,Tu roli jsem vzal jen, protože jsem slyšel, že se znáš s Quentinem Tarantinem!" (30.10.2007)