Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Komedie o rodině před televizní obrazovkou.
V komedii Petra Zelenky dostává otec výpověď v zaměstnání, a když to chce řešit s rodinou, pak má příležitost pouze během sledování televizní inscenace. Jde totiž o normální rodinu, pro kterou se obrazovka stala stálým průvodcem a pozadím rodinného života. A stejně normální rodinu sledují otec, matka i dcera v inscenaci na obrazovce, vlastně v jakési hře ve hře. A právě z konfrontace s životem hrdinů na obrazovce vzniká zvláštní půvab této televizní hry. Postavy hry zjišťují, že používají nejen stejná slova jako figury na obrazovce, ale že začaly stejně i myslet. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (12)

otík 

všechny recenze uživatele

Zpočátku poměrně milá původní televizní inscenace, která se točí kolem jednoho nerozdělaného dopisu a následně kolem všeho možného, co může rodina manželů, dcery a syna zažívat. Jenže s postupujícím časem jakoby hra nevěděla, jak to vše ukončit, až se konec doslova vytratí a zbyde výrazná pachuť nedokončeného příběhu. Škoda, bylo tu zaděláno na víc. Hudba: Milan Dvořák ()

honajz 

všechny recenze uživatele

Příběh, který by vystačil na půlhodinovou bakalářskou povídku, je zde roztažen zbytečně na celovečerní stopáž a rádoby ozvláštněn tím, že se srovnává rodina jako kdyby obyčejná a průměrná s rodinou z nějakého filmu v televizi. Nakonec ale i toto ozvláštnění vyšumí do ztracena. Petr Zelenka umí jen epizodické příběhy, ale na utáhnutí celovečerního příběhu je potřeba trochu víc než epizodičnosti. Postava Jana Kanyzy je zbytečně karikovaná, i když nejspíše měla být právě tou postavou, s níž by divák měl trochu i soucítit. Nakonec z toho vzniklo rozpačité dílo, které vlastně ani neví, co chce říct. ()

Reklama

Aelita 

všechny recenze uživatele

"Náš problém není v tom, zda se plní naše přání či ne. Problém je v tom, jak se vlastně dozvídáme, co přesně chceme. V našich přáních není nic spontánního a přirozeného. Naše přání jsou umělá – někdo nás musí naučit si přát. Kinematografie je maximálně perverzní umění – ono vám nedává to, co si přejete, ono vám říká, jak si máte přát." (Slavoj Žižek, Perverzní průvodce filmem). ___ Naprostá pravda – televize plně zastoupila pravěký nebo domorodý kmen a již od dětství lidi učí, jak mají žít, co mají vidět, co mají cítit a co si mají přát i co si přát nemají. Filmy a televize jako bezprostředně působící obraz napodobené skutečnosti nejvíce a nejsilněji ze všech médií ovlivňují lidské vnímání a učí lidi oblékat své vnitřní pocity a emoce nejen do slov, ale hlavně do hotových obrazů a vizí. A jelikož generované obrazy jsou bohatší, fantastičtější a lepší než realita, není divu, že se lidé pak ztotožňují raději s virtualitou než s realitou, a žijí něco, co by nežili, nebýt žádných médií. ___ Tato televizní hra je příliš skutečná na to, aby byla pouze hrou. V tomto ohledu je to hotové simulakrum druhého řádu v nekonečném tunelu obrazovek v obrazovkách, v němž lidé již ani nevědí, v jaké televizní hře vlastně sami účinkují. ()

Oskar 

všechny recenze uživatele

Bohužel hodně průměrná komedie podle scénáře Petra Zelenky je mystifikační hříčka, srovnávající život v běžné domácnosti s televizní tvorbou, zdánlivě odtrženou od reality. Zajímavé je ale obsazení Jany Švandové do role "ženy od dřezu" a Jana Kanyzy coby "manžela v bačkorách". ()

Schlierkamp 

všechny recenze uživatele

Česká televizní komediální inscenace o rodině, jejíž otec se domnívá, že dostal výpověď ze zaměstnání. Jediná příležitost, kdy o tom může s manželkou a dcerou hovořit, je během vysílání televizního pořadu, který všichni s oblibou sledují. Do hlavní role otce, který léta pracuje v Ústavu terénního plánování na špatně placeném místě, byl obsazen a do své role neatraktivně upraven J. Kanyza, jeho nespokojenou hysterickou manželku v absolutně nemožných šatech hrála J. Švandová. Jejich studující dceru, která je znechucena věčnými hádkami mezi rodiči, ztvárnila M. Kuklová a v závěru se v inscenaci objevil i jejich syn M. Dlouhý. Zpočátku poměrně zábavná komedie, jednak směšným zevnějškem manželského páru a také přirozenými dialogy ze života, na mě zapůsobila pozitivně, postupem času se však kvalita a humor vytrácel a v závěru jsem si už celkovým hodnocením nebyl vůbec jist. Inscenace D. Kleina se odehrává mezi kuchyní a obývacím pokojem a ukazuje rodinný večer, kdy všichni sedí s přilepenýma očima na televizoru a ve volných chvílích odbíhají řešit otcovy pracovní problémy, což končí ostrou výměnou názorů mezi manžely, ale hádavou a neklidnou atmosféru notně stupňuje i jejich dcera. Závěr přináší pointu, která se dala očekávat, v níž se ušlápnutý otec projeví jako hlupák, který řeší své záležitosti na základě domněnek a nikoli faktů. Můj oblíbený J. Kanyza i J. Švandová předvedli velmi dobrý výkon, jakoby ze života skutečných manželů, avšak celkově se nedomnívám, že by toto televizní dílo dosahovalo průměru. ()

Galerie (4)

Reklama

Reklama