Režie:
Ludvík RážaScénář:
Věra ProvazníkováKamera:
Věra ŠtinglováHudba:
Petr HapkaHrají:
Ota Sklenčka, Boris Rösner, Pavel Soukup, Milena Steinmasslová, Josef Kemr, Josef Langmiler, Miriam Hynková, Miriam Chytilová, Martin Zounar, Ladislav Krečmer, Nina JiránkováObsahy(1)
Pohádka Věry Provazníkové vypráví o starém králi (O. Sklenčka), který se rozhoduje, komu předat vládu v zemi. Aby rozhodl opravdu spravedlivě, připraví svým dvěma synům (B. Rösner a P. Soukup) zkoušku, v níž obstojí jen ten z nich, který je královské koruny opravdu hoden. Bratři se mají rádi a slibují si, že jeden druhému budou přát jen to nejlepší. Král jim otevře Síň poznání a tam uvidí obraz princezny (M. Steinmasslová). Láska k princezně je však rozdělí. Čeká je boj s vlastním srdcem a sobeckostí a na jeho konci svatba, královská koruna i smíření. (Česká televize)
(více)Recenze (18)
Jedna z nesložitějších a nejkomplikovanějších pohádek, co jsem kdy viděl (a že už jsem jich viděl). Dva bratři vedou mezi sebou boj o to, kdo bude králem a kdo dostane mladou princeznu. Jasné tu není od začátku nic, motivace každého prince jsou zcela rozdílné a přitom neskutečně promíchané, jednou jeden říká to, podruhé zas něco jiného, jednou se vraždí, podruhé se rozcházejí, až časem je princ Borise Rösnera jasně zápornou postavou, druhý princ Pavla Soukupa je však nerozhodný až běda. A když už se k něčemu rozhodne, pak po chvíli to vše vrátí zpět. A navíc vše je ve verších, čili pozornosti je hrozně moc třeba, ale při takové stopáži? Pro děti šíleně náročné, nesrozumitelné a nudné, pro dospělého krásný artovský kousek. Aspoň že ten konec snesl přísnější měřítka. Hudba: Petr Hapka ()
Samotná myšlenka, samotné dilema vymyšleno dobře, co tu ale chybí, je Pavlova motivace, touhy, cíle. Kurt Vonnegut kdysi řekl: Každá postava na scéně musí něco chtít, i kdyby to byla jen sklenice vody. Petr pohlédne na obraz a chce princeznu a trůn. Pavel se zhrozí, že již nemá bratra, že jej bratr zradil. Ale co vlastně chtěl? A co myslel, že by měl chtít Petr? Nakonec svojí nenávist obrací proti Veronice, která sama za nic nemůže, místo aby něco řekl přímo. Tu se nedá kličkovat, hledat pomoc ve složitých souvětích, tu je třeba přímosti, cti a povinnosti k druhým, jen tak si někdo zaslouží být mužem, králem a manželem. Útěk do kraje nebo do slov je jen odkládání řešení. A to mi vadí na jinak dobrém spíše dramatu než pohádce, které nechybí působivost a některé zajímavé repliky (Co je krása? Ošklivost, která se nepovedla), přičemž nesouhlasím s tím, že to není pro malé, já to viděl poprvé jako malý tak někdy v době vzniku, tj. asi tak v 8-9 letech (a podruhé až dnes) a už tenkrát to na mne zapůsobilo. ()
Pohádka není primárně dětský žánr, také to nemá být nablblý, rozjuchaný příběh, nemluvě o tom, že jejími typickými znaky nemuselo být ani jasně ohraničené zlo a dobro (kde to nalézt třeba v Perraultově Griseldě?). Je mnoho druhů lásky, je mnoho druhů oběti, je mnoho nesplněných přání. Co je víc, láska k sourozenci, láska k partnerovi (nechtěla bych tu volbu dělat), láska k dětem a volba mezi nimi (Sophie by mohla vyprávět) nebo smysl pro povinnost? Oba bratři, v různém pořadí, prošli tímtéž, jenže kvůli tomu, že princezna byla jen jedna, dobře to mohlo dopadnout jenom pro jednoho z nich. Co je dobré a co špatné, co je správné a co ne, se dá jasně ukázat i bez pitvořících se pizizubých strašně (ve smyslu děsivě) vtipných čarodějnic, čertů i sněhuláků a pohádka může být vyprávěna krásným jazykem. Škoda toho, jak málo jsou tyto možnosti v českých pohádkách poslední roky využívány. ()
Antická tragédie nebo Shakespeare? Z mé strany v každém případě bezvýhradný obdiv. ()
„Na srdce není spolehnutí. A přece, na co spíš než právě na srdce. Mé srdce, to jsou špatné váhy. Váhavé váhy. Jak být spravedlivý, když rozum ztratil rozum a teď chce po lásce, aby ho měla.“ Dva milující se bratři jsou podrobeni zkoušce, která má prověřit ryzost jejich srdce, opravdovost jejich citů, zda jsou hodni lásky a moci. Charaktery nejsou dány, není tu hodný a zlý princ, jak bývá zvykem v klasických pohádkách. Však také tento příběh není pohádkou v pravém slova smyslu. Už to tu zaznělo a mě to napadlo také. Víc než pohádka je to shakespearovské drama. Tomu odpovídá celkové ladění inscenace. Žádné veselé veršíky pro děti, žádné barevné kostýmy a kulisy. Temný příběh o temných zákoutích naší duše, kde ani láska není vždy vysvobozením. Jak nalézt ty pravé hodnoty, aby duše došla pokoje, protože „útěk sám před sebou není moudrý tah … pěšcem …“ Krásná herecká příležitost pro všechny zúčastněné – nešťastný moudrý král Oty Sklenčky, na pohádku mimořádně charakterově propracovaný princ Borise Rösnera, hamletovsky tápající princ Pavla Soukupa, nádherně vábivě nebezpečná a přitom hluboce milující princezna Mileny Steinmasslové a tomu všemu kraluje moudrý blázen Josefa Kemra … „Až lidi naučí i svoje city myslet, pak bude na zemi sám ráj. V samotném ráji …“ ()
Studiové pohádky neoplývají vizuální krásou, tu však často dohánějí krásou českého jazyka a mnohdy i hlubokou myšlenkou pravého dramatu. Stejně, jako v příběhu O labuti, i zde nás oblaží verše jako ze vznosných divadelních sálů. Herci ukazují své umění s fantastickým nasazením a já zapomínám, že jde jen o pohádkovou inscenaci. "Jestliže vztek, tak v nejněžnějším tónu ... " ()
Tak pro děti spíš ne-ee... - ta těžká forma je zválcuje dřív, než pochopí, co tím chtěl básník vůbec říci. ()
zas jedna z pohádek pro děti, které vůbec pohádkami pro děti nejsou. ()
Tahle pohádka se tedy nepovedla. ()
Toho hamletovského já nejá, zrada nezrada bylo příliš. I jedna byť moudrá myšlenka ztratí svoji působivost v moři dalších vět, které v tomto případě zazdily i děj. Naštěstí o to více vynikl konec, umělecký přístup, i když ani ten nehodnotím kladně, a herecký projev. ()
Není to pohádka. I když ji dávají v neděli po obědě na jedničce. I když je o králi, princích a princezně. I když v ní vystupuje královský šašek. I když je natočená v pohádkových kostýmech. Bratří jsou regulérní drama s postavami stejně tragickými jako opravdovými, které zcela nevyhnutelně směřují k naplnění svého osudu jakkoli tragický či naopak šťastný se na první pohled zdá být. Stačí jedna žena a jeden trůn postavené mezi dva bratry. Rösner i Soukup zmítající se mezi láskou k bratrovi a láskou k ženě, potažmo odpovědností následníka trůnu a touhou po moci, předvádějí drama přímo antických rozměrů. A princezna je přesně tou krásnou sirénou, která dokáže svést každého muže a zároveň i chytrou horákyní, která je nutí uvědomit si její skutečnou cenu. A vrcholem a pomyslnou třešničkou je pak Kemr v roli smrtelně vážného blázna, jehož glosy jsou stejně mrazivé jako pravdivé. Bratři skutečně nejsou pohádkou. Jsou totiž mnohem víc. ()
Tak pohádka to téměř není. Spíše komorní drama nebo zfilmovaná balada či jak by se to dalo nazvat. A zrovna náhodou je to o princezně a princovi. Děj je místy dost špatně uchopitelný, "shakespearovské" repliky tomu jen nahrávají, stejně tak Rösner a Soukup nejsou moc pohádkoví princové. Osobně bych tenhle kousek viděla někam do hodiny českého jazyka, pro děti to není. ()
Už tu padlo, že pohádka není primárně pro děti. Před sto lety nepochybně nebyla, dnes už to ale ani omylem neplatí, a ta banda úchylů, co svoje filozofické výblitky maskuje za pohádky, by měla hnít v blázinci. Nemám nic proti filozofickým inscenacím, ale tohle je šílenost. ()
Dva bratři, jedna princezna. Jako v životě. Dva chlapi, jedna ženská. Na vesnici by si dali po hubě a bylo by vyřešeno. Na počátku minulého století by se vyzvali na souboj. Ale bratrská krev jim to nedovolí. A tak jeden bratr chce raději zabít toho druhého... Tak jestli tohle je lepší. A když král vidí, že to nikam nevede, stejně nic neudělá a čeká pořád dál, nejspíš až zahřmí nebo se konečně pozabíjí. Místo, aby například nakázal bratrům v konkrétních situacích se ukázat jací by byli panovníci. Místo toho je nechá se svářit. Ale co, logiku v pohádkách nehledejme, když ji nenajdeme ani v současném reálném světě. Hodina a dvacet minut a vše podstatné se semele na začátku a na konci. Nejen svou délkou, ale ustavičným žvaněním o tom, co dělat, co nedělat, jak se zachovat, hledání správného ve špatném a opačně, to vše mi přijde spíše jako řecká tragédie než pohádka nebo jakýkoli ucelený příběh. I postavy mluvily ve verších. Zatímco začátek a konec je fajn, alespoň se něco děje, prostředek diváka unudí k smrti. A jestli neusnuli, tak se vzali a žili šťastně. ()
To, že má tento excelentně zahraný příběh tak nízké hodnocení, připisuju jen tomu, že byl nedopatřením zařazen mezi pohádky. Ne, je to regulerní divadelní drama. Jak se pozná dobrý patos od špatného? U špatného se nelze tomu patosu nesmát nebo aspoň pousmát. U dobrého zapomenete na patos, protože je zahraný tak bravurně, že vás mrazí. Korunou všech skvělých hereckých výkonů jsou do detailu dotažené bonmoty pana Kemra. Tohle je podle mě klidně na Thalii. Skvělý scénář. ()
Skvělý histrorický příběh. Říkám příběh, protože tento film se vymyká klasickému pojetí jednoduché pohádky s prostinkým dějem a jasně polarizovanými postavami. Rozhodně musím vyzdvihnout scénář a herecké výkony skvěle doplněné hudbou Petra Hapky. A i když tato pohádka není primárně určena dětské publikum (alespoň podle celkového pojetí), nebere jí to na kouzlu a vždy se na ní ráda podívám. Škoda, že jí opakují tak málo. ()
Pokus o umění v pohádkovém hávu. ()
Jen taková krása, jež neví o své kráse, jen taková krása, kráse podobá se. Jedna z mistrovských replik šaška v geniálním podání Josefa Kemra, vnitřně rozervaní bratři Boris Rösner a Pavel Soukup ne nepodobní postavám z Shakespearových tragédií v souboji o půvabnou Milenu Steinmasslovou a trůn. ()