Aria the Benedizione

Upřímně, nechtělo se mi. A za vše mohlo předchozí Crepuscolo, který mi na můj vkus žádnou přidanou hodnotu nepřinesl. Už jsem si u Arie zvykl, že to není zrovna anime kypící mimořádnější kreativitou; minimálně ne v činech, životech a jakýchkoliv úskalí v životech hlavních poÁčkovaných hrdinek. Jak je vůbec možné v Neo Venezii existence čehokoliv, co se dá nazvat potíží, problémem? Nepřekonatelný místní gordický uzel by např. mohlo být sepsání daňového přiznaní. Nicméně po dokoukání Benedizione jsem přeci jen prožil o něco hřejivější pocity, které se přibližovaly nejlepším momentkám Originationu. Proč? Co to vlastně způsobilo? Až při srovnání těchto dvou děl mě to trklo a z toho důvodu scénáristům Benedizione vůbec nevyčítám, že šli podruhé do samé a jisté neobenátské řeky (kanálu). Teoreticky to může znít smutně a až triviálně, ale právě díky oné obrovské izolaci čehokoliv překotného je povyšování gondoliérek nejemotivnějším vyvrcholením všech Arií, protože je to svým způsobem jediný fundamentální posun charakterů na plátně. Je ovšem nutné vyzdvihnout, jak s touto událostí dovedou autoři opakovaně naložit a probudit tak volně usínající mysl injekcí wholesome výjevů. Esenciální ke kýženému efektu je i volba postavy, která si touto motýlí přeměnou projde, protože se přiznám, že jiné generaci gondoliérek, než té ústřední z Animationu, jsem nedokázal zafandit (vyjma nejakčnější Akiře). Budiž to varováním, pokud to J.C. Staff zkusí ještě jednou :-P Krom toho není moc co jiného dodat, protože je to atmosféricky, výpravně a prostředím ta samá odrhovačka dokola. A ta vzniká, když se Vám líbí tak, že se ji nebojíte pustit znova a znova, nuž? Lehká náprava hodně uzívaného Crepuscola; zíval jsem o něco méně častěji, ale očekávaně. Nejslabší 4*. (27.11.2022)

Pro mě zatím asi nejsilnější dovětek k seriálu Aria (the Origination), který jsem si užil víc než všechny předchozí. Může to být způsobené mým současným špatným rozpoložením, že mě to zasáhlo a zahřálo u srdíčka víc, než Avvenire nebo Crepuscolo, protože jsem evidentně něco takhle příjemného dneska prostě potřeboval, ale nebude to jediný důvod, který mi nakonec leze na mysl. Kromě všech silných atributů, které série Aria má už od první seriálové části (Aria the Animation), mezi které počítám nádherné prostředí, úžasnou relaxační a atmosférickou hudbu, které dominují klavír, kytara a občas flétna, tu totiž byly tentokrát v centru dění ty postavy, které mám z celého seriálu asi nejradši, nebo minimálně patří Akira a Aika do mé Top 3. Tedy mě jejich příběh zajímal víc než story kolem Alice, Atheny a Anjy z Crepuscola a dokázal jsem si ho emocionálně daleko silněji prožít. Také vše bylo hezky ucelené, procítěné, zkrátka mám radši tento hodinový formát než tři dvacetiminutová OVA, kterými byla Avvenire. Sice to bylo zase jednou hodně silné slzavé údolí, ale prohřáté krásnými lidskými emocemi, nostalgií, symbolismem... Byly tu i chvíle, kdy jsem se pobaveně usmál, Kozue Amano pořád ví jak na mě a co pro pobavení potřebuji, stejně jako zná způsob, jak u mě navodit dobrou náladu i zájem, a to i v momentech, kdy mnozí z vás budou jen zírat a přemýšlet o tom, že se tu až příliš často vlastně nic moc neděje. Nenudil jsem se ani vteřinu a užil si to výborně, i když mi přišlo, že se tu tentokrát tak nějak šetří s těmi zábavnými signifikantními výrazy postav (asi poučení autorů z Amanchu, kde to s nimi bylo naopak občas přehnané). 9/10 (22.08.2022)