Tár
Tár
Tár
Režie:
Todd FieldScénář:
Todd FieldKamera:
Florian HoffmeisterHudba:
Hildur GuðnadóttirHrají:
Cate Blanchett, Noémie Merlant, Mark Strong, Sydney Lemmon, Julian Glover, Nina Hoss, Sophie Kauer, Allan Corduner, Sam Douglas, Lucie Pohl, Murali Perumal (více)VOD (3)
Obsahy(2)
Dirigentka Lydia Tár je na absolutním tvůrčím vrcholu. Sedmým rokem diriguje prestižní německý orchestr, připravuje vydání knihy a uvedení Mahlerovy Páté symfonie, které má být vrcholem hudební sezóny. Lydia působí sebejistě, sebevědomě, dominantně a mocně. Pod touhle na první pohled pevnou maskou se však skrývá normální člověk, s obavami, nejistotami, touhami a potřebami. Zatímco s dirigentskou taktovkou v ruce si je Lydia jistá každým svým rozhodnutím, když opustí orchestřiště, ztrácí často pevnou půdu pod nohama. Někdy jen nepatrně, jindy však zcela fatálně. (CinemArt)
(více)Recenze (171)
Místama se to tváří chytřejší, než ve skutečnosti je, tu obludně dlouhou stopáž to neobhájí, střihač asi jel někam na dovolenou. Ale jako náhled do branže, do které nevidí ani jedno promile populace, je to zajímavé a až voyerský náhled na rozpad jedné výrazné osobnosti je to chvílemi až strhující. A Cate Blanchett budu snad milovat, i kdyby pracovala ve volebním štábu Andreje Babiše. ()
"Mám užvaněný filmy ráda, ale neni to už moc?" řekla jsem tomu vedle a s každou další minutou podléhala úchvatnému rozkladu před očima. Abych pochopila konec, musela jsem Lydii poznat v začátku, dlouze a skoro otravně, jak je usazená na trůně, jistá si svou důležitostí, přezíravě blahosklonná, dokonalá a tím vším vlastně podmanivá. Tár je o tom, jak málo stačí k efektu sněhové koule a ta se většinou nevalí nahoru. Z posledního záběru běhá mráz po zádech a Cate má, myslím, letos Oscara v kapse. ()
Oscar 6 nominací: Nejlepší film, Režie, Herečka HR - Cate Blanchett, Scénář, Kamera, Střih ... ... ... Zlatý Lev - výběr ()
Hodně těžký film. Rozklad osobnosti ve dvou a půl hodinách. V hodně dlouhých dvou a půl hodinách, kde pozorujete běžné situace ze života dirigentky Lydie Tár a vnímáte, jak se v průběhu dění proměňuje. Ono to není těžké nesledovat, protože její sebevědomí je v první hodině filmu hodně vysoké. To ale postupně dostává na frak děním kolem jejího prostředí. A i když si to ona neuvědomuje, divák tuší, že tady zákonitě musí přijít k nějakému zlomu. Jen mám pocit, že ty finále u podobných filmů byly taky už lepší. To nejlepší, co tak tento film ve výsledku nabízí, je především herecký výkon Cate Blanchett, který je doslova mimořádný. ()
Promarněná šance. Tohle mělo být o parník lepší podívaná, protože je tu tolik věcí správně. Fantastická Cate Blanchett, perfektní kamera a kompozice, skvělá hudba. Bohužel délka filmu škodí hodně, posledních 20 minut naprosto zbytečných. Velké množství témat, v podstatě všechny jen nakousnuté a filmů schází jakýkoliv vrchol. ()
Todd Field po dlouhé odmlce předkládá po všech stránkách monumentální biografii fiktivní dirigentky, která je jedním z nenápadných predátorů 21. století. Rozporuplné postavě vdechuje život Cate Blanchett a Field se důsledně vyhýbá jednoznačnému výkladu jejího charakteru i celého dění. Jeho snímek je natolik precizní, až místy působí odtažitě, divácky však nabízí velmi obohacující zážitek. Více zde. ()
Skutečně unikátní záležitost svým pojetím. Jste vrženi prakticky do každodenního života mega úspěšné skladatelky Lydii Tár a bez většího vysvětlování se snažíte pochytit, jak její život funguje, jaké má vztahy a co to skrývá za tajemství. Tohle není herecký koncert ani orchestr, tohle je sólo Cate Blanchett na které společně s režii, scénářem a úžasným sound designem stojí celý film. Je to rozklad úspěšné osoby, který vás udržuje v zájmu právě díky jedinečné postavě Tár, která je silně fascinující na sledování. Člověk ji víc a víc chápe, poznává a časem i více opovrhuje, ale nikdy k ní neztratí empatie a sympatie. Je to záživná, zajímavá cesta, která vás naprosto uhrane a pohltí. Obsahující nespočet symbolizmů a motivů. Tohle stojí za to vidět na velkém plátně, už jen skrze tu práci se zvukem. Měl jsem pocit, jako bych byl pozván do života existující osoby a sledoval, jak si sama sobě kope hrob. Bomba! ()
Film, který se zvládl na komplikované téma "rušení" (mimo jiných témat) podívat s nezvyklou nuancí. Rozhodně to obhájilo svojí stopáž a Cate si může vyzvednout i nějakou tu sošku, byl bych s tím cajk. ()
Velice zajímavý a výborně realizovaný film, jehož všechny drobnosti ocení pouze divák, který se dobře (lépe než já) vyzná ve vážné hudbě a ve fungování orchestru. A tím myslím "opravdu dobře". Pokud nevíte, co je to třeba "4:33 od Johna Cage" nebo "primy", unikne vám pointa asi čtvrtiny dialogů. Což je od tvůrců něco jako sebevražda, ale současně je to obdivuhodné. ()
Rozhodně jeden z nejlepších filmů poslední doby. S dalšími zhlédnutími jenom roste. Netuším, kde a jak se Todd Field v uplynulých šestnácti letech vypracoval v tak suverénního vypravěče, ale je to rozhodně prospěšná evoluce. Nevěřte nikomu, kdo tomu filmu přisuzuje nějakou politicky vyhraněnou pozici nebo jej interpretuje jako "cancel culture movie", případně jako pohled do mocenských až predátorských manipulací ve světě umění. To je ve výsledku dost banální čtení. Především Tár - navzdory svému názvu - s hlediskem a názory své protagonistky rozhodně nesplývá. Když Lydia v Juilliardu mileniálním robotům vysvětluje, že coby dirigenti musejí tváří v tvář orchestru, autorovi díla a Bohu svoji vlastní identitu úplně rozpustit, je to podobně zjednodušující pohled jako ten politicky uvědomělý, kde identita, sexuální orientace a etnický původ autorky či autora určuje náš pohled na jeho či její dílo. Všimněte si mimochodem, jak se Lydia upíná k představě, že za dílem stojí především Autor s velkým A, jehož Záměr s velkým Z bychom měli respektovat. Je to proto, že sama sebe vnímá jako takového Autora. Navzdory vzletným řečem o rozpouštění vlastní identity a službě dílu je ve skutečnosti sebestředným narcisem, který edituje svoji vlastní Wikipedii a schovává si pečlivě vystřižené články, které o ní vyšly. Stejně tak když se od Andrise dozvídá, že "všechno je vlastně pastiš" a že Beethoven vlastně vykradl Mozarta, je to pro ni pochopitelně depresivní zjištění. Což je vlastně nesmírně ironické, protože neexistuje snad jiný umělec, který by natolik těžil z tvorby jiných - nejen těžil, ale byl s tvorbou jiných provázán - jako právě dirigent velkého orchestru. Film tak vědomě a místy až potměšile obnažuje limity Lydiina uvažování, její koncepce hudby a sebe sama. Proto všechny ty noční výlety k ledničce a zděšené momenty při běhu v lese, při kterých se bůhvíodkud ozývá srdceryvný ženský křik. Lydia je po celý film neustále pronásledovaná zvuky, které nedokáže polapit a kontrolovat, ale které jí přesto neustále zasahují do života, a potažmo i do její tvorby. Hudba, naznačuje film, je mnohem víc než autorův záměr či dílo geniálního tvůrce. Jsou to všechny tyhle hmotné i nehmotné věci, které hudbu obklopují a zároveň přivádějí k životu. Víc v recenzi v nadcházejícím Cinepuru. ()
-"Apartment for sale. Apartment for sale. Your mother's buried deep. And now you're gonna keep her apartment for sale. Your sister's in jail. You put your sister in jail. You're all going to hell. Your apartment's for sale!" Rozhodně je to hypnotické. (A díky za tolik různých žen.) Z pochopitelných důvodů jsem musela myslet na Hanekeho a na to, jak se v jeho filmech o dost míň mluví. A to je asi to, co mi v Tár chybělo k dokonalosti. ()
Nečekaný komentář k #metoo a cancel culture. Postpandemická kocovina. Neskutečné sólo Cate Blanchett, která táhne monstrózní stopáž silou několika koní, takže to ani chvilku nepůsobí unaveně nebo vyčpěle. Nedovedu si představit žádnou jinou současnou herečku, která by Lydii Tár mohla hrát. Jeden z filmových vrcholů roku. ()
Rozklad života v postpandemické době, v přímém přenosu... Skladatelka Lýdie Tár není úplně příjemná osoba. Manipulativní, namyšlená profesionálka, která s lidmi jedná jako s figurkami na své osobní šachovnici. Vše samozřejmě dělá s taktem a úsměvem. Ve chvíli, kdy ale netáhnou jak mají, rozmetá je na kusy. Přesto její nesporný talent, nadšení pro věc i ochota podřídit se hudbě a vzít si ji za vlastní prostupují hlasitě celým filmem a divák ji přes všechny záporné vlastnosti musí obdivovat. Hlavní kapelník Todd Field tomu přimíchává paranoiu, komentáře ke cancel culture a lesbickému rodinnému životu (někdo musí být taťka). Cate Blanchett je uhrančivá svým výkonem a sebevědomě kráčí pro zlatou sošku za nejlepší herecký výkon. K tomu všemu nádherná hudba. Majstrštyk, i když malinko do sebe zahleděný. ()
Nejvíc ze všeho mi to dává smysl jako vcelku důvodně odtažitý záznam rozpadu osobního i profesního světa vysoce funkční aspergerky, pro niž jsou lidská citová hnutí a vnitřní pochody nečitelné - její vlastní nevyjímaje - a která nemá žádný klíč k rozumění druhým a ani nevnímá, co jim svou vlastní nečitelností a svou neschopností je vnímavě číst působí, přičemž jí nezbývá nic jiného než svůj svět komplikovaně a namáhavě udržovat pohromadě za pomoci manipulačních mocenských technik a ignorování signálů - anebo aspoň udržovat v druhých lidech (kolezích, partnerce, donorech) zdání, že její svět pohromadě drží, i když ve skutečnosti je v něm ztracená a neví kudy kam, bez vnitřního vedení.... Od prvního záběru na tu neurotickou postavu naučenou hrát svou roli, aniž by se v nitru měla oč jasného a srozumitelného opřít, je ale jasné, že se to musí rozpadnout. *** Klíčová scéna, z níž vysvitne její aspergerství, je pro mne ta, kde si v závěru filmu v domě svého mládí se zřejmým sebedojetím, sebepotvrzením a fixací pouští videozáznam, kde maestro vysvětluje, že hudba nám umožňuje prožívat pocity, které neumíme pojmenovat, v nichž se nevyznáme, a posvěcuje nám, že je v pořádku něco cítit a přesně nevědět co. Hudba je tedy pro ni dostatečně nejasně artikulovaná, a přece precizní forma, aby se s ní mohla ztotožňovat, nacházet se v ní i ve své ztracenosti a zároveň díky její výlučnosti i unikat, excelovat a posilovat svůj sebeklam - a lze spekulovat, zda se tím náhodou neřadí do jednoho klubu s obdivovanými předchůdci, kteří klasickou hudbu (komponování a/nebo dirigování) využívali z podobné potřeby. *** Todd Field zde rozhodně originálně zpracovává posud málo vyčerpané téma života vysoce funkčních lidí s poruchou autistického spektra a jeho zpracování je stejně přiléhavé jako znepokojivé, protože není jasné, nakolik tomu sám rozumí a nakolik se v tom všem stejně jako jeho ústřední postava nevyzná. *~ ()
Mistrovsky zvládnutá studie charakteru démonické dirigentky v nejlepším hereckém výkonu roku. Cate Blanchett hraje ženu která je komplikovaná, inteligentní, manipulativní a aby toho nebylo málo, ještě k tomu lesba. Celkově je tu cítit záběr na gender problematiku, ale zároveň je film přívětivý i k obyčejnému divákovi, který si některých náležitostí nevšimne, či jim nepřikládá důležitost a užije si primárně famózní koncert Cate Blanchett, která nezaváhá ani v extrémně dlouhých dialogových pasážích, kdy ji kamera staticky, až voyersky zabírá a zkoumá každé její gesto. Délka je zároveň jediná výrazná slabina filmu. Při dvouhodinové stopáži a sestříhání některých přece jen zbytečně dlouhých pasáží (paradoxně hlavně těch hudebních), by to zřejmě byl hlavní favorit Oscarů. Jelikož kromě skvělého scénáře, minimalisticky pojaté formy a výživné dramaturgie je to film z prostředí, které je mainstreamovému divákovi téměř neodkryté a velmi zajimavé. ()
Kdyby tenhle film přivedl víc lidí k hudbě Anny Thorvaldsdottir, nebylo by to málo. :) ()
Sebedestrukce a předlouhé divácké čekání na další zářez Todda Fielda. Ten nám předložil dvě vztahová dramata (V ložnici, Jako malé děti) a pak se na víc než 15 let odmlčel. A nakonec se dočkal dlouhého potlesku ve stoje na benátském filmovém festivalu. S divákem doma u televize nebo v poloprázdném kinosále to bude mít ovšem obtížnější, protože jeho kus s monstrózní stopáží je o osobním i profesním „rozpadu“ (fiktivní) světoznámé dirigentky. Přednáší na prestižní univerzitě, má za sebou řadu významných angažmá, aktuálně diriguje berlínskou špičku mezi světovými symfonickými tělesy. Field volí dlouhé statické záběry, ač jeho film stojí na fantastické Cate Blanchett, kolikrát nechá postavit kameru na úctyhodnou vzdálenost, takže jí do tváře několik minut prakticky nevidíme. Těžko čitelná žena, sběratelka prestižních cen, přísná a křehká zároveň, vysoce vytížená i přepečlivá, v lesbickém vztahu, určitě s nějakou z poruch autistického spektra, s mocenskými náladami, nevhodným chováním k sólistům… Tudíž nelze očekávat nějaký oslavný portrét významné dámy. Střihač evidentně plnil přání režiséra, nicméně nůžky měly být ve větší permanenci. Jinak skvělá hudba, velmi dobrý scénář. A že by si (reálně dirigující) Cate došla pro třetího plešouna? Intimní (a trpělivý) pohled na jedno profesní i duševní přežití, které ovšem rozhodně není pro každého. ()
Klasická hudba kladie na poslucháča väčšie nároky ako iné štýly (seriózny vedecký článok napríklad potvrdil, že taký hip-hop imponuje naozaj jedincom s dokázateľne nižšou inteligenciou). Elitárskej a snobskej nálepky sa klasika síce asi nikdy nezbaví (a tento film ju len potvrdí), nakoniec je však predsa len vrcholom umeleckej tvorby. Pevne dúfam, že tento film v dnešnej divnej dobe zožne nejaké tie oskary. Znamenalo by to sebareflexiu členov akadémie a uvedomenie si, že spoločnosť si už sama na seba uplietla taký mohutný bič, až nakoniec spráska úplne všetkých. Asi aj preto sa pri vypočutí slova "aktivista" už pomaly všetkým dvíha žalúdok. Tár je pravdepodobne film roka a pre mňa neskutočný zážitok. Najviac na mňa paradoxne zapôsobila úplne vedľajšia línia so susedkou. ()
S týmto filmom som mal trochu problém. Cate Blanchet mám rád, ale jej komplikovanú postavu, ktorú vo filme hrá si obľúbi asi málokto. Ok, berte to ako pochvalu hereckého výkonu, ktorý je mimochodom oscarový. Film by som rozdelil do takých troch pomyselných rovín alebo skôr úrovní kvality. Prvá je dosť biedna. Vzhľadom na jej nesympatickú postavu a intelektuálne žvásty to pre mňa nebolo ľahké sledovanie. Po jej niekoľkominútovom interview pred publikom nebudete vedieť zopakovať ani dve vety. Ťahali sa ešte dlhé minúty a nevedel som sa naladiť, nepomohlo ani oživenie v podobe Niny Hoss. Už som to takmer vzdal, keď sa film preklopil do druhej tretiny kde konečne začíname vidieť záblesky nejakého črtajúceho príbehu a nastávajúcich problémov. Až v tretej tretine začínajú reálne problémy a divák konečne docení aj tú prvú "nudnú" tretinu, kde bolo treba ukázať jej nie príliš sympatickú a komplikovanú osobnosť. Či už bude film nominovaný na Oscara alebo nie, najskôr asi áno, nezaslúži si až takú pozornosť. Čo si však pozornosť určite zaslúži je výkon Cate Blanchet. Má obrovskú šancu Oscara získať a bude plne zaslúžený to mi verte. Kto neverí musí sa prehrýzť trochu ťažkým filmom Tár a presvedčiť sa sám... 60%. ()
Související novinky
NEJ roku dle TOP uživatelů a adminů ČSFD
Rok 2023 se uchýlil ke svému konci a přišel tedy čas, abychom vám stejně jako v předešlých letech opět představili výroční topky tří filmů a případně taky tří seriálů podle některých z… (více)
95. Ceny Akademie ovládlo Všechno, všude, najednou
V noci z 12. na 13. března proběhl v losangeleském Dolby Theatre slavnostní ceremoniál 95. ročníku předávání prestižních Oscarů, tedy cen americké Akademie filmového umění a věd (AMPAS). Opulentním… (více)
95. Ceny Akademie - nominace
V úterý 24. ledna proběhlo vyhlášení kompletních nominací pro 95. ročník předávání cen americké Akademie filmového umění a věd (AMPAS), během něhož herci Allison Williams a Riz Ahmed oznámili, jaké… (více)
Jaké jsou filmy roku podle spolků amerických kritiků?
Ještě předtím, než budou předány Zlaté glóby, Critics' Choice Awards a než se dozvíme nominace na všemi očekávané Ceny Akademie, zveřejňují svá výroční ocenění také jednotlivé spolky a okruhy… (více)
Ač jsem certifikovaným majitelem hudebního sluchu a ovládám minimálně tři hudební nástroje na takové úrovni, že hrou neplaším potkany a nenamazané panty dveří si se mnou odmítají notovat v dokonalé harmonii, vždy jsem považoval toho čínskou jídelní hůlkou neuroticky máchajícího tučňáka v čele libovolného symfonického tělesa za ryze komický prvek. Při použití fotbalové analogie jde de fuckto jen o jakéhosi trenéra, který té přeplácené bandě primadon řekne, kdy a jak má kdo čutat. A představte si, že by pak tento celých devadesát minut běhal za postranní čarou sem a tam jak motorový čurák a před každou interakcí hráče s míčem zběsile do vzduchu naznačoval kopy. Notový zápis většinou dávno mrtvého autora skladby je zcela exaktním popisem jeho představ, jak by se ten jeho fidling měl vlastně přesně interpretovat, všichni zúčastnění imrvére stejně čumí do partesu, tudíž toho cukavě zmítajícího se epileptika s krajně žertovným výrazem orgastické poluce při každé druhé notě, který to s nimi předem pedantsky beztak vydriloval tak, že by svůj nástup i celý part zahráli i ve tři ráno ožralí a se zlomenou rukou, mají totálně na háku. DMSM tam při vlastním koncertě čurákuje jen proto, aby si pak mohl přisvojit při ovacích zásluhy za virtuózní výkon jednotlivých nástrojů, které by se patrně v pohodě sladily i samy. Tím však dozajista zcela trestuhodně pomíjím jeho totální „genitalitu“! Ta obvykle spočívá nejen v tom, že erudovaně zajistí a dohlédne na to, aby mu náhodou některý z těch ufonských filharmonických virtuózů nezačal do Braniborských koncertů fidlat Ovčáky, ale zejména v tom, že například ve čtyřicátém taktu páté věty a v šedesátém věty osmé na pět vteřin nechá změnit autorem předepsané andante na moderáto, a to přesně na 109,4 metronomálních kliků za minutu, čímž „daleko lépe vyjádří emotivní podstatu celé symfonie a pravý úmysl nebožtíka“!!! Že se tím v podstatě vysere na autorův hrob a že to stejně v hledišti postřehne jen hrstka posedlých mutantů s netopýřím sluchem, co navíc skladbu slyší po miliónté prvé, a zbytek potlesku je jen snobská klaka, která pak může frajeřit před návštěvama, že byla v Berlíně na fidling za 2000 éček za lupen, na to vše taky sere Bílý tesák, protože umění je holt umění, když jej nějaký „věhlasný“ neumětel za umění prohlásí. Tolik k vážnosti a atraktivitě prostředí. Jinak je Tár úmorným, byť místy uhrančivým broděním se térem užvaněné pseudoyntelechtuální povýšenosti snobských egoistů, co si nevidí na špičku čuráka, jež zjevně moc chtělo být tím samým skvělým filmem, v němž tenkrát Whiplashlý JéKá terorizoval Milouše Talíře. Satanžel však tentokrát střihač chytil zarděnky, scénárista akutní grafomanii a kameraman místy upadal za přístrojem do kómatu. Tudíž ten za jiných tvůrčích okolností možná silný příběh dokonale vychlazené, zlotřilé a veskrze egoistické diriglesby, která líže první housle a moc ráda by vylízala i druhé violoncello, přičemž charismaticky a prefíkaně manipuluje a bosuje každého, kdo jí přijde pod jazyk, dokud ji ony ubohé oběti nenapráší těm tolik blahodárným a spravedlivým neomarxistům, co s ní na asociálních sítích patřičně demagogicky po bolševicku vytřou virtuální hajzly, až je holka v pěkném Mahleru, trestuhodně utopili ve zcela nadbytečné hodině strnulého honění po požití rohypnolu a v povrchních, autisty dráždících pičonáznacích, co se vlastně děje, které mě neskutečně sraly, neboť mi nedovolily usnout spánkem spravedlivých. Takže jediným celistvým pozitivem tohoto téru je naprosto FAMÓZNÍ Blanšetka, která by se pomalu měla učit fackovat negry, protože za tenhle dokonalý koncert toho zlatého prdelače letos prostě dostat musí! A ke všemu tomu talentu je Katka zároveň živoucím důkazem, že to jde důstojně i bez konzervantů a že žena po datu spotřeby nemusí nutně ihned začít plesnivět a stát se nepoživatelnou, nebo ještě nepoživatelnější odpornou plastickou trhavinou! Dokonce bych na tomto místě ani moc neváhal gerontofilně prohlásit, že za zenitem a hranicí zatuchlosti je Katka daleko píchatelnější a apeluje mnohem urputněji než ve dvaceti. Úchyl já! () (méně) (více)