Él

Zlatá Palma - výběr (13.07.2006)

Él je jako Paroubek. Také je na něm nejvíce sexy mozek, který ví, že bez uvěřitelných charakterů podobný typ snímku prostě fungovat nemůže. Je to takové In a Lonely Place s více (mnohem více) nalinkovaným scénářem, kdy je celý průběh filmu jasný během páté minuty stopáže, což je výrazně na škodu. Aspoň je to ovšem částečně vykoupeno famózními hereckými výkony a lahůdkovou kamerou, která vyniká o to více, že snímá na první pohled "pouze" prachsprostou komorní interiérovku. (13.11.2008)

Él je snímkem, který vás možná zhnusí více než kdejaká krvá vyvražďovačka. Je to příběh zabývající se postupnou degenarací psychiky člověka, který ukořistil ženu svých snů. Jeho problémem je však extrémní zahleděnost pouze na sebe, na svoje zájmy a do naprostého extrémů zabíhající ješitnost. Tyto vlastnosti, které ještě přiživuje, mu nakonec zatemní mozek úplně. Navíc ho podporují i jeho přátelé, které si nikdy nepustil natolik k tělu, aby ho dokázali prohlédnou. Možná to byl jenom můj pocit, ale velice mě zaujala propletenost této osoby s církví, možná, že to bylo zamýšleno jako jakási analogie a možná jen hledám něco i tam, kde nic takového není, jako náš "hrdina". On však svou lež a zatemněnost považoval za jedinou možnou pravdu a jinou nepřipustil (církev?, těžko říct). Možná je to mnohovýznamový film a každý ať si v něm najde to své. Když to shrnu, tak Él je velice zajímavým filmem zasluhujícím pozornost i přes některé pomalejší pasáže. (23.12.2008)

Román španělské autorky Mercedes Pinto Él z roku 1926 (u nás nikdy nepřeložený) inspiroval Buñuela k poměrně zajímavé filmové eseji na téma mezilidských vztahů. O závislosti na partnerovi, o vztahu k okolí, o egu a dalších obvyklých zákoutí lidské duše. Jako již tradičně u Buñuela špatně snáším transponování literárních předloh vpřed v čase a samozřejmě jako jindy nespočívám zrakem s potěšením na té estetice 50. let, která je zkrátka sporná. Nicméně, pokud se odpoutám od určení místa a času, ten intimní příběh jednoho manželství mohu ocenit a dokonce s překvapením doporučit. Jen bych byla velmi opatrná se srováváním s Fassbinderovou Marthou, mnohem více příběh lze komparovat s pozdější Buñuelovou adaptací Ženy a tahacího panáka. (15.07.2017)

Můj první Buñuel a rovnou taková palba. Výborní herci, detailní psychologie, uhlazený scénář, řemeslná preciznost, kvalitní hudba - mouchy se hledají opravdu obtížně. Vrcholem filmu (a pomyslnou třešničkou na sladkém dortu) je surrealistická konkluze v kostele, která jistě připomene zlatý věk režisérovy avantgardní kolaborace se Salvadorem Dalim. Neopodstatněně zapomenuto, nyní však znovu na světle Božím. Všichni a povinně naklusají do nejbližšího diskontu LK... 4,5* (09.11.2008)

On(y) (04.12.2007)

Buňuel je skvělý. Od začátku nenechá pochybovat o svém mistrovstí. Například už jen záběr, kdy se dva hlavní protagonisté poprvé spatří, je ukázka filmového mistrovstí. Kamera, coby oči halvního hrdiny, sleduje v kostele nejdříve nohy mladíků při obřadu, poté jakoby mimoděk přejde na nohy nezúčastněných ve druhé řadě. Tam opět bezmyšlenkovitě přejíždí po nohách sedících, až jedny zaujmou, následuje pohled na "majitelku" a vzplanutí. Geniální. Navíc si zde tvůrce pohrál a znázornil psychologický profil Franciska, coby paranoidního a žárlivého cholerika (avšak jinak skvělého katolíka). Franciso například rovná partnerčiny boty, pořádek mají přeci cholerici rádi. Po nervovém zhroucení pak běží na schodiště a buší tyčí do zábradlí. K dokonalosti mi chyběl pouze temnější závěr, jež by lépe zvýraznil zoufalou sitaci. (10.12.2008)

Příběh o sebestředném sobci, jehož ambice jsou vyšší, než kam je schopen dosáhnout. Vede soudní spor o svá práva, o nichž je přesvědčen jen on, ale u soudu stále prohrává, sahá po krásné ženě, jejíž krásu přes všechnu její snahu není schopen unést. Přes počáteční suverénnost se postupně propadá do psychické nevyrovnanosti a dál až k psychiatrickému rozkladu osobnosti. Jeho degradace je podána naprosto přesvědčivě, uvěřitelně, děsivě. (21.06.2009)

Vše je tu dávno před Tristanou, Vidridianou i Deníkem komorné na jednom místě. (21.01.2019)

Luis Buñuel si proste dokáže vybrať tému. Všetky jeho filmy majú zrozumiteľný príbeh a s ľahkosťou vánku sa dokáže dostať do podhubia akéhokoľvek problému. Tentokrát si vzal na mušku manželský vzťah navonok ctihodného muža, ale vo vnútri chorého žiarlivca s poslušnou ženou. Pravdou je, že všetko speje k logickému finále ( so záverom mám problém ). Režisér opäť používa obľúbenú retrospektívu a opäť má šťastie na kameramana, ktorý dokáže každým záberom kúzliť. (06.06.2012)

Podívej se na ty lidi. Červi, co se plazí po zemi. Člověk má chuť je zašlápnout. – Co to říkáš? To je sobecké. – No a? To je podstata duše. Nevážím si lidí. Kdybych byl Bůh, nikdy bych jim neodpustil. Buñuel vystihl Franciscovu povahu tak věrně, až mě to děsí. Začalo to nevinně. Francisco, vážený distingovaný muž, je v nitru duše velký cholerik, který nikdy neměl ženu, neváží si lidí a zajímají ho jen vlastní zájmy. Navíc má problémy ohledně právního sporu, ve kterém ho nějací lidé chtějí připravit o velký majetek. Takových lidí je mezi námi spousta. No ale pak najde tu pravou, vášnivě se do ní zamiluje, vezme si ji a projeví se jako velmi žárlivý paranoik. Paranoia se s přibývajícím časem nezadržitelně prohlubuje a postupně přichází první záchvaty a jeho psychika se začíná postupně rozkládat do patosu šílenství. Postava Francisca je bravurně zahraná, práce s napětím a atmosférou Buñuelovi vždycky šla a kamera je jako vždy perfektní. Vidíš, že jsme tu sami. Nikdo by mi nezabránil, abych tě potrestal. Když tě chytím za krk… Strčím tě dolů. Nekřič! Spadneš na ulici a roztříštíš se o dlažbu! Glorio, vrať se! Neublížím ti. (03.01.2009)

Tak mnohovýznamový film, který se jednou souvislou dějovou linkou vyjadřuje k tolika různým tématům, jsem už dlouho neviděl. Brada mi padla až někam ke kotníkům. Skvěle nastavené zrcadlo vší pokřivené společenské morálce, cti a vlastně všemu, co se snaží tvářit jako pevný sloup, přitom to je jen křehké pozlátko. Bunuel skvěle odhalil pozadí mnohých despotů, kteří jsou ve skutečnosti zbabělí slaboši, jen se jim to dobře vybudovanou hradbou falešných představ okolí o nich samotných daří skrývat. Poukázal na i po těch šedesáti letech od vzniku filmu stále ještě platné postavení ženy ve společnosti. Můžeme se pokrokem vzdělání zaštiťovat jak chceme, ale jesště stále se často setkávám s podobným pohledem na ženu a její místo ve společnosti. Odhalit do očí bijící pokrytectví křesťanů není zase tak těžké, neboť oni sami tomu napomáhají měrou vrchovatou a každému samostatně a alespoň trochu myslícímu jedinci to musí být jasné na druhý pohled. Ale vykreslené je to fe filmu opravdu dobře. Él je hnusný film, nechutný, odporný. V tom pozitivním smyslu. On horrorový netvor nemusí mít vždy masku Frankensteina nebo Jasonovu hokejovou. on to může stejně tak dobře být obyčejný člověk, o němž si všichni myslí, že je to dobrý člověk, opora společnosti, hodný, čestný, slušný. A přitom je to hovado jak prase. Dobrý scénář, skvělé herecké výkony dvou hlavních představitelů, zajímavá kamera a hodně dobrá atmosféra tehdejší doby (ty auťáky fakt miluju), jen dokreslují opravdu vynikající zážitek. (03.03.2012)

Buñuel byl prostě mistr. Tento film, který spadá do jeho mexického období ukazuje drsným a syrovým způsobem, co s člověkem dokáže udělat žárlivost. Film je pevně semknutý, pan režisér má vše pevně pod kontrolou a herci hrají tak, jak potřebuje, a dělají to velmi dobře. (05.10.2010)

ocenenia : MFF Cannes 1953 - Nominácia na 1. cenu ◘◘◘◘ Film o chorobnej žiarlivosti vedúcej k bláznovstvu.... čo však od Buňuela nebolo úplne korektné, že extrapoloval príbeh bláznivého jednotlivca a vytvoril z neho kritiku celej katolíckej výchovy, ktorá akoby bola tým semienkom, ktoré sa rozrástlo až do monštruóznych rozmerov blúzniaceho, paranoidného Francesca.... popri tom je jasné, že tento stav bol u neho skôr dôsledkom "túžby vlastniť" (čomu by nasvedčovala aj sprievodná "zápletka" ohľadne súdneho vymáhania zhabaných rodinných majetkov), silnej ješitnosti! a pocitu "nadradenosti" (ktorý sa asi najlepšie prejavil pri scéne na veži, kde ľudí prirovnával k "červom") .... príliš si zakladal na svojej vážnosti, dôstojnosti, až sa z toho pomiatol.... a že nakoniec urobil Buňuel ešte aj paralelu medzi sanatóriom a kláštorom, ako zariadeniami kde podobné "prípady" nájdu pokoj duše, tak to mi tiež moc nevoňalo :) .... je to "starej pardál" ten Buňuel :) vždy si rád "kusne" :)) Ale v zásade je film veľmi presný v zobrazení určitého typu ľudí, ktorí majú blízko ku všetkému čo zaváňa kadidlom a "božskou mocou" .... a záver? tak to bola presná vizualizácia paranoidných stavov, keď má človek pocit že sa mu všetci smejú, pocit že iba ON je stredobodom pozornosti davu, že je ohniskom v ktorom sa zbiehajú pohľady všetkých ľudí naokolo (viem o čom hovorím :).... naozaj majstrovský psychologický film (26.03.2010)

Hodně se mi líbila kamera, pár scén, kde Buñuel mistrně vypráví pouze obrazem (o to víc mě ale zaráželo, že místy sklouzl k voiceoverům), skvělé herecké výkony a i samotný příběh měl dost do sebe, ale nemůžu si pomoct, od Buñuela jsem čekal víc. Ten námět je totiž uchopený dost předvídatelně, s nedotaženými postavami, které sice jakž takž fungují, ale rozhodně se daly lépe vykreslit a celkově je to ještě takové "nehotové". Je vidět, že Buñuel už tehdy věděl, jakým tématům se chce věnovat, ale pořád to jsou spíš začátky a když si to srovnám třeba s pozdější Tristanou (která je tomu docela podobná), má to prostě jasný kvalitativní rozdíl a působí to mnohem vyspěleji a propracovaněji. A abych dával čtvrtou hvězdu jen za pár povedenějších scén s hlubším vyzněním (třeba to psychické zhroucení v kostele, ale to opravdu musím uznat, že je skvělé), to se mi zrovna nechce, když mě to jako celek až tak moc neoslovilo... Silné 3* (09.02.2023)

Přepsáno v dubnu 2019. "Jeho" je sugestivně vylíčenou studií psychotické paranoie. Luis Buñuel znovunabýval odvahu k využívání své anarchistické podstaty a surrealistického nadání ke stavbě jedinečných obrazových kompozic. Podařilo se mu přesvědčivě zachytit niternou úzkost, předkládá ji v syrovém stavu emočního vypětí a rozpoutává své vlastní duševní inferno. Bez varování strhává pečlivě nalepenou a udržovanou masku přetvářky, obnažená nahota pokrytectví úpí bolestí a bezmocný pocit zrady je nutné ponížit a ztrestat ve jménu své spravedlnosti. Zajímá se o vášeň přitažlivosti, majetnický chtíč chce uspokojit svůj nenasytný apetit a neohroženě kráčí ke svému vytouženému cíli. Bez zábran, bez pochybností, osud si pohrává s předurčeností. Spořádanost ctihodné společnosti zarytě brání své představy a principy tradičního uspořádání, zasažená lidská nitra postupně ztrácejí naději, mysl je rozervána strachem na malé roztřesené kousíčky, nehlasné volání o pomoc nikdo neslyší a slyšet nechce. Hlavním ohniskem zájmu je Francisco Galván de Montemayor (dobrý Arturo de Córdova), zámožný muž a oblíbený člen vážené společnosti. Psychiatrická diagnóza paranoie zde našla ukázkový příměr. Pocit nespravedlivého ublížení umí víceméně udržet svou vnější uhlazenou vznešenost, soukromí je zachváceno panikou a nespokojenost se musí dostat pod řízenou kontrolu. Svár idu a superega prohlubuje rozervanost a žárlivost dostává svou nezuřivější podobu. Hlavní obětinou psychiatrického vědeckého zájmu je Gloria Vilalta (zajímavá Delia Garcés), přirozená křehkost ženského půvabu. Vzájemná přitažlivost slibuje naplnění představy romantického ideálu, cynický osud má ovšem své vlastní zvrácené způsoby experimentování a paranoidní bludy jsou jasným vítězem. K výraznějším postavám patří Pablo (Manuel Dondé), Franciscův věrný a poslušný sluha. Má své zajištěné postavení a nic jiného ho netrápí. Z dalších rolí: Franciscův dlouholetý přítel a uznávaný duchovní mexické metropole otec Velasco (sympatický Carlos Martínez Baena), Franciscem najatý mladý a schopný právník Beltrán (Fernando Casanova), ke skutečnosti nedůvěřivá Gloriina matka Doña Esperanza Vilalta (Aurora Walker), žárlivostí ztrestaný opovážlivec Ricardo Luján (Rafael Banquells), původní Gloriin snoubenec a vedoucí inženýr stavby obří vodní přehrady Raúl Conde (Luis Beristáin), či klášterní převor (José Pidal). "Jeho" patří k nejvýraznějším mexickým filmům Luise Buñuela. Je působivý svým přiblížením rozervanosti vnitřních světů. Anarchistický šturm precizně míří své filmové kulky kritiky morálního stavu a principu chodu společnosti. Dech beroucí filmový prožitek! (01.01.2010)

Dalsi z genialnich snimku Luise Bunuela. Takovou zarlivost a jesitnost clovek ve filmech jen tak nenajde, stejne tak obdiv okoli k Franciscovi. Skvela scena, kdy se chce dcera sverit matce s trapenim a ta ji rekne, ze jiz vse vi od manzela a snazi se Glorii poucovat, stejne tak rozhovor s fararem, totalni beznadej. Vyborne herecke vykony obou hlavnich hrdinu. Predstavy o vysmechu v kostele by se mely zapsat do historie filmu. Vyborny spad, atmosfera doplnena bezchybnou hudbou. Nemohu nic vytknout, plny pocet. (14.01.2009)

Anatomická studie váženého a respektovaného aristokrata, který (a) pečlivě skrývá svou duševní nemoc (b) bere celý svět jako svůj majetek, a je jedno zda jsou to domy, o které vede soudní spor, či jeho manželka (c) svůj "smysl" pro spravedlnost klade na úroveň Boha. Bunuel potlačuje filmové prostředky (mimo závěru v kostele) a nechavá kamerou "jen" zachycovat postupný rozpad osobnosti. Jediným přesahem je srovnání nemocného Dona Francisca s církví, která též pomocí dokonalé fasády, pod kterou se skrývá choroba ničící vše okolo sebe, balamutí a vábí naivní a citlivé lidi, v tomto filmu zastoupené Glorii. (03.04.2009)

Méně známý, nicméně skvělý Buñuel, předznamenání jeho pozdních vykloubených vztahovek typu Tristany nebo Tajemného předmětu touhy. Charakterová studie trefně vypichující některé nevábné stránky chlapské přirozenosti, aneb jak to taky může dopadnout, když muž zůstane v duši klukem, je-li ten kluk rozmazlený sebelítostný fracek, který neví, co se sebou, natož s ženou svých snů. Kdo by se v tom aspoň trochu nepoznal. A ještě je to skvěle zahráno i natočeno – pohádkové svícení, hra s detaily, sebevědomá, ale filmu sloužící muzika, nenápadné drobnosti typu klikatá chůze po schodech v žárlivém rozrušení, která se pak vrací v závěru v klášterní zahradě a nejlíp prozrazuje, že don F. žádný vnitřní klid nenašel, typicky buñuelovská scénka výsměšných halucinací v kostele, stejně typické, ale tentokrát spíš jen náznakové rýpání do církve a společnosti… Málokterý kousek mi od Buñuela přišel takhle vyvážený a sdělný. (28.10.2015)

Takovéhle snímky prostě mají vše podstatně, těžko hodnotit jinak. Po vyníkajícím dramatu zapomenutí, které mě ovšem zároveň velmi zhnusilo, jsem se bál pustit do dalšího Bunuela, ale udělal jsem dobře. Parádní štyk 95% (07.03.2009)