226

226 v názvu znamená datum vzpoury:  2 (únor) 26. (Film důležitý pro Japonce a japanology a ovšem i japanofily). (13.05.2021)

Pokus „mladších důstojníků“ o převrat ze dne 26. února 1936 není zrovna událost, se kterou by byl našinec obeznámen, pokud se tedy výrazněji nezajímá o meziválečné dějiny Japonska (což je částečně můj případ), nebo není zavilým hráčem jistého čas-žeroucího nesmyslu jménem Hearts of Iron (což je zcela můj případ), kde tahle událost při hře za Japonsko poměrně významně figuruje. Tak či tak se nejedná zrovna o dvakrát přepíranou událost. O to víc jsem byl překvapen, když jsem zjistil, že se dočkala (dokonce několikanásobně) filmového zpracování, ba dokonce režisérem Gošova formátu. Nicméně pokud o „incidentu z 26/2“ něco víte, nebo si to přečtete, budete poměrně dobře vědět, co od filmu čekat. Ačkoli se v rámci Gošovy tvorby jedná o jednu z mála žánrových „anomálií“, zobrazuje pro něj poměrně typické a logické téma ke zpracování. Stejně jako v řadě jiných jeho filmů je tu totiž skupina (anti)hrdinů, kteří se staví proti stávajícímu pořádku. Nejedná se však o kdovíjak strhující či napínavé (nedej bože akční - kterej jouda to do popisku filmu zadal??) drama – ostatně průběh oné události to ani neumožňuje – spíše jde o silně komorní snímek, kde se s výjimkou úvodních dvaceti minut zejména mluví a dumá. Kde Gošu omezuje dějinný průběh, tam se to snaží dohnat zaměřením na aspekty osobního života zainteresovaných oficírů. Ačkoli se mi to zpočátku zdálo jako zbytečná melodramatizace a natahování stopáže, musím uznat, že to ve výsledku funguje, hlavně díky závěrečné montáži. Plus je tam pár velmi vydařených „osobních“ momentů (viz zpívající důstojník na střeše). Kde ovšem film silně boduje, to je ve vizuálu, který je typicky gošovsky vypiplaný. Paradoxně ale tady vidím i jeho největší zápor, protože zatímco obrazová kompozice je fantastická, sráží ji z mého pohledu barevné zpracování. 226 je jedním z těch filmů, u kterých jsem se prostě nemohl ubránit dojmu, že by v černobílém zpracování vypadal podstatně lépe a mnohonásobně mu to přidalo na atmosféře (i dramatičnosti). To platí tuplem o již zmíněné úvodní „převratové“ dvacetiminutovce, která je naprosto úchvatnou přehlídkou hry světla a stínu (a sněhu a krve). Při všem tom chumelení, stínohrách a odlescích bajonetů a nábojů jsem pociťoval neskutečnou lítost nad tím, že nemůžu přepnout na černobílý formát. A rovněž lítost nad tím, že zbytek filmu zdaleka na tenhle úvod nemá a poněkud ztrácí dech (ale jak už jsem zmínil, v tomhle ohledu je na vině spíš samotný historický průběh). Ve výsledku jsou to tedy takové nejisté 4 hvězdy, resp. 3,5 s tím, že občas, až se mi to rozleží nebo se na to zas podívám, tu čtvrtou možná uberu či opětovně přidám. Být to ovšem černobíle, je to čtyřka pevná jak víra v nové Japonsko. (14.10.2015)