poster

Troilus & Cressida (TV film)

Drama

Velká Británie, 1981, 190 min

Režie:

Jonathan Miller

Předloha:

Geoffrey Chaucer (kniha)

Scénář:

William Shakespeare (divadelní hra)

Komentáře uživatelů k TV filmu (2)

  • zdepapepa
    ***

    Vskutku problémová hra. Ani ne tak těžko zaškatulkovatelná, ale spíš několikaškatulková. Ono už dělat juxtapozici milostného příběhu a trojské války (zde je spíše na pozadí a dává dostatek prostoru několika válečníkům) a pak ji nechat prachsprostě vyšumět je poměrně odvážný čin. Dost už ale o předloze, máme zde na paškál filmovou verzi, tedy - musím bez výhrady souhlasit s boguem, ovšem pochopitelně u mě jasně dominuje Thersites, ač má méně prostoru než Pandarus, satirický je o to víc, zejména v konstrastu hned zkraje s bijcem Ajaxem, který mi přišel mnohem zdatnější než Achilles ve svém stanu. Ten (Achilles) společně s Troilem mi přišli nejsměšnější z této hry (ačkoliv nubilní postava Troila mi přišla adekvátní jeho zamilovaného románku). Netřeba asi dodávat, že Odysseus je zahrán na jedničku, koneckonců postavu takových kvalit (a zejména kvantit textů) nelze svěřit nějakému břídilovi. Co do počtu adaptací musím dát bod navíc, protože dostatek lidí asi nemá koule to natočit, ať už k obtížnosti díla či jeho menší známosti.(24.11.2011)

  • bogu
    ****

    Shakespearova nejperverznější tragedie? Nejcyničtější komedie? Troilus a Cressida je žánrový chameleon a mnozí kritici tento kus řadí mezi tzv. problémové hry, kvůli tomu, jak velký problém je už jen ujasnit si, jak se má člověk po skončení představení cítit. V případě této hry nechá závěr diváka bloudit mezi průsečíky znechucení, neuspokojení, pocitu prázdnoty a strachu ze stavu morální beztíže, ve kterém se značná část této hry vznáší. Ač zpracovává výsostně tradiční materiál (Trójská válka), kde by nemělo být sebemenších pochyb o hodnotách jako hrdinství, láska, šlechetnost, moudrost, Shakespearova hra důsledně rozkládá veškeré tradiční představy o tom, jak tyhle hodnoty fungují a jakou mají cenu. Tomu, že závěr zanechá diváka zhnuseného, rozpolceného, přesvědčeného o zhoubnosti nemocí prorůstajícíh tkání civilizace, se tedy nelze divit. Tahle konkrétní adaptace Troila a Cressidy je možná Millerovým nejzdařilejším režisérským příspěvkem do projektu BBC Complete Shakespeare (televizní adaptace 37 her) a rozhodně stojí za vidění. Odvážné bylo rozhodnutí přidržet se jakobínské imaginace a zinscenovat tuhle hru v renesančních kostýmech, ale očividná nepatřičnost v tomto ohledu vadí méně, než jsem čekal. Kulisy pro Tróju jsou čisté a stroze elegantní, kulisy pro řecké ležení evokují atmosféru stagnace a rozkladu, která se nevyhnutelně dostavila po sedmi letech marného obléhání. Důležitější než kostýmy a kulisy jsou ale, jako v každém jiném Shakespearovi, herci. A zdejší sešlost nabízí několik velmi příjemných překvapení: vítězem je Charles Gray, který všechny bezostyšně přehrává jako chlípný strýček Pandarus, jenž si nemůže nezískat sympatie diváka se smyslem pro obscénní humor a kouzlo špatného vkusu. V těsném závěsu je druhý hlavní šašek ve hře, Thersites (Jack Birkett), který se zde stal ekvivalentem táborového blázna a transvestity Klingera. Birkettův smysl pro sžíravou satiru, nakřáplý hlas a umně maskovaná slepota – to všechno přispívá k velmi speciálnímu hereckému výkonu. Samotný Troilus Antona Lessera je možná zajímavější na poslech (nádherné, melodické frázování a cit pro drama řeči) než na pohled (huňaté fousy sabotují mimiku), ale i tak je jeho výkon z těch silnějších. Jako poslední velkou výhru téhle adaptace musím uvést Odyssea, kterému Benjamin Whitrow propůjčil svůj měkký, kultivovaný přednes a neokázalou, ovšem o to ostřejší inteligenci. Oproti těmto výhrám ovšem stojí nepříjemné prohry: Achilles je sice v Shakespearově hře sotva víc než namyšlený řezník, ale Kenneth Haigh bohužel postrádá charisma, pod které by mohl tento rek svou přízemní krvelačnost schovat a které by ospravedlnilo jeho pověst. Hektor Johna Shrapnela na tom není o moc lépe. Suzanne Burden nevytáhla mnoho z pozoruhodné role Cressidy, a při většině svých replik se kdoví proč tváří, jako by byla myšlenkami někde úplně jinde. Kamera, která často snímá scénu několik minut bez jediného střihu navíc dost ubližuje tempu a někoho může začít unavovat, obzvlášť když před ní zrovna nestojí nikdo, kdo by takovou zátěž dokázal utáhnout. I přes všechny tyhle výhrady ale musím uznat, že Millerova adaptace téhle depresivní satiry se vydařila chvalitebně: perverzím, kyselosti a nepohodlnému cynismu předlohy nezůstává nic dlužná. // LEPŠÍ VERZE: O žádné jiné dostupné (natožpak lepší) filmové adaptaci této hry nevím.(25.8.2010)