Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Po Baladě o Narajamě natočil japonský režisér Šóhei Imamura další mistrovské dílo, oceňované na festivalech po celém světě, včetně prestižní přehlídky v Cannes. Psal se 6. srpen 1945 a milionové město Hirošima se právě probudilo do dalšího dne. Dne, který navždy poznamenal jejich životy. Po atomovém výbuchu nezbyly z města nic než trosky. A právě mezi ně putuje kamera režiséra Imamury, aby divákům zprostředkovala tamní atmosféru den po jaderném výbuchu. Aby ukázala nejen kolik lidí tu tragicky zahynulo, ale také neštěstí desetitisíců, kteří přežili a byli předem odsouzeni k postupnému umírání na následky ozáření. Mezi nimi také tragédii mladé dívky, jejíž naděje na vdavky se kvůli příslušnosti k postiženým rovnají nule. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (26)

gudaulin 

všechny recenze uživatele

Mé první setkání se známým japonským režisérem Shoheiem Imamurou nedopadlo sice špatně, ale své tradiční výhrady k východoasijské produkci jsem si jen utvrdil. Je to ono lehké přehrávání a emocionální odlišnost, která mi podstatnou část tamní produkce odcizuje. Režisér použil černobílý materiál a záměrně se snažil vytvořit film, který jako by vznikl v 50. letech, kdy se odehrává děj jeho příběhu. Výbuch jaderné bomby je zobrazen ve flashbackcích a je mu věnována jen relativně malá část filmu. Rozhodující je popis strádání a umírání postižených řadu let po výbuchu. Imamura ukazuje, že přeživší museli čelit nejen fyzickému postižení, ale i společenské ostrakizaci. Hlavní hrdinkou je dívka, která se v japonské společnosti prakticky nedokáže provdat, protože nese cejch ozářené osoby s podlomeným zdravím. Vzhledem k tématu a zpracování je celkem logické, že snímek sklidil na festivalech slušný ohlas a dá se považovat za kvalitní pokus o vyrovnání se s japonským traumatem. Je to komorní záležitost s pro mě poněkud přetaženou stopáží, ale s řadou míst emocionálně maximálně působivých. Scéna, kde zasažený muž popisuje, jak opustil svého malého syna, kterého nedokázal vyprostit z trosek, a zanechal ho napospas blížícímu se ohni, je prostě mrazivá. Celkový dojem: 75 %. ()

kitano 

všechny recenze uživatele

Veľmi zaujímavo vystavaná dráma, kde viac ako na globálny dopad zhodenia atómových bomb na Japonsko je braný ohľad na to, akým spôsobom to obvplyvnilo bežné životy obyčajných ľuďí. Snažia sa vrátiť do normálneho kolobehu života, venujú sa bežným činnostiam, rodine, neprikladajúc katastrofe veľkú hodnotu. No vojna a predovšetkým symbolický Čierny dážď, navždy zmenili osudy všetkých a aj relatívne pozitívna atmosféra sa postupom deja stmavuje, zobrazujúc neodvratný koniec populácie zasiahnutej radioaktívnym ožiarením a dažďom. Pod amosféru a zážitok sa silno podpísal aj úžasný soundtrack. (9/10) ()

Reklama

zelvopyr 

všechny recenze uživatele

O čem se vypráví -- nikoli o samotném dni, kdy byla zničena Hirošima, ale o letech poté. Lidé se prodírali městem těsně po výbuchu a padal na ně hustý černý déšť. Důraz není na vypjaté chvíle katastrofy, ale na to, co jsou nyní běžné dny. Rutina dnů je oddělována pohřby přeživších, lidé se navenek zuby nehty snaží tvářit zdravě, dokud se nezhroutí a nepropukne vážná fáze nemoci z ozáření. Běžný život je a není banální: všichni jsou poznamenaní, velmi poznamenaní na těle i na duchu. /// Dost silné vyprávění o rodině, která přežila, ale nemá žádnou budoucnost. Výtečně černobílé zpracování. Bohužel, všechny stránky filmu skvělé nebyly. Možná, že japonský způsob vystupování na veřejnosti je v přímém konfliktu s herectvím vůbec, co se týče dávání emocí najevo. Herec tedy, když má předvést například zoufalství, žal, bolest, pominutí smyslů, nezná míru a napálí to na 500%, takže co má být smutné, je směšné, co má být směšné, je trapné. Bolístka nikoli jen tohoto filmu, čest výjimkám, tedy gigantům japonského herectví. Co se týče délky, přepálená zase tak moc není, to postupné navršování a šourání se má něco do sebe... ()

JFL 

všechny recenze uživatele

Adaptaci románu Masudžiho Ibuseho, který pojednává o lidech vystavených radiaci a jejich životě na začátku 50. let, lze vnímat jako krutou žánrovou polemiku o poválečném Japonsku, která využívá stylu, vyprávěcího rámce a žánrových schémat klasických japonských melodramat přelomu 40. a 50. let natáčených režiséry jako Keisuke Kinošita, Tadaši Imai, Mikio Naruse či Jasudžiró Ozu (u něho Imamura tou dobou začínal jako asistent). Právě kontrast formy nekonflitktních filmů stvrzujících tradiční japonské hodnoty se zdejším vyprávěním, kde se sebetriviálnější úkon každodenního života noří do nelítostného stínu atomového hřibu, vytváří nenápadnou obžalobu klasických snímků s jejich konejšivou iluzí. ()

Pohrobek 

všechny recenze uživatele

Tragédie Hiroshimy a tragédie přežití Hiroshimy. Tragédie desetitisíců těch, kteří přežili a byli tak odsouzeni k postupnému umírání na následky ozáření. Tragédie mladé dívky, jejíž naděje na vdavky se kvůli její příslušnosti k postiženým rovnají nule. Především o tomto je Černý déšť. Shôhei Imamura jakoby ještě v tradiční škole japonské režie a výborná černobílá kamera Takashiho Kawamaty. ()

Galerie (26)

Reklama

Reklama