Reklama

Reklama

Balada o Narajamě

  • Japonsko Narayama bushiko (více)

Zlatou palmou oceněný film od japonského režiséra Šoheje Imamury Balada o Narajamě. Díky tomuto rozhodnutí se totiž západní, zejména francouzská veřejnost seznámí s dílem, jež by mělo jinak pramalou naději na uvedení v širší distribuční síti. Šohej Imamura je autorem dobrých dvou desítek filmů (z nich Eidžanaika získala v roce 1982 diplom festivalového výboru XXIII. MFF v Karlových Varech), ale i na Západě je dosud prakticky neznám, zastíněn popularitou svého vrstevníka Nagisy Ošimy.

Balada o Narajamě, vybraná pro canneskou soutěž, byla zakoupena nezávislou malou distribuční společností Gerick Films teprve tři dny před vyhlášením cen: ukázalo se, že její představitel Jean Hernandez, známý milovník filmu, měl dobrý čich, protože Zlatá palma rázem učinila z jeho investice dobrý obchod. Balada o Narajamě nás přenáší do Japonska blíže neurčené doby, nicméně zřejmě vzdálené, do vesnice, v níž panuje zvyk odnášet lidi, kteří dovršili sedmdesát let, na blízkou horu Narajama, aby tam vyčkali smrti. Téma tedy v podstatě stejně choulostivé, jako filmy o tabuizované lásce vždyť na první pohled jde o nehumánní přístup ke stáří. Šohej Imamura však vytvořil na toto téma působivou úvahu o zákonech zrození a zániku, věčného koloběhu přírody, do jejíchž čtyř ročních období je zasazen příběh Orin, ženy, která s moudrou rezignací nejenom přijímá svůj úděl, ale dokonce ho sama přivolává.

Ve svých devětašedesáti letech se rozhodne vykonat přípravy k odchodu ze světa: vyhledá ovdovělému synovi novou ženu, jež ji zastoupí v práci, rozloučí se se svými blízkými a doslova přinutí vzpouzejícího se syna, aby ji na zádech odnesl tam, kde se bělají kosti jejích předků. S mistrovstvím, jež jsme si mohli ověřit už v Eidžanaice, proti níž je Balada o Narajamě dramaturgicky sevřenější, a proto účinněji vystavěná, mísí tvůrce prvky do makro detailů zdůrazněného přírodního dění s prvky výrazně symbolickými. Jeho obraz života spjatého s tradicí, v mnohém krutou a nepochopitelnou modernímu Evropanovi, strhuje směsicí krásy a barbarského násilí a vyúsťuje prostřednictvím aktu hrdinkou svobodně přijaté neodvratnosti lidského osudu v jakousi polemiku se současnými, zdánlivě humánnějšími praktikami odkládání starých lidí do kolektivních zařízení. Společnost chudé horské vesnice, kterou Imamura zachycuje, je k podobnému vyhošťování svých neproduktivních členů nucena nedostatkem potravy.

Co nutí dnešní prosperující společnosti k tomu, aby staré lidi vyhošťovaly ze středu rodin, kde pro ně v dřívějších patriarchálních dobách bylo zákonitě vyhrazeno místo, jako vy se ptal autor Balady o Narajamě Vítězství Šoheje Imamury bylo víceméně nečekané, vzhledem k tomu, že o Zlatou palmu se nepokrytě ucházeli přinejmenším dva další tvůrci, kteří byli navíc oba přítomni, zatímco Imamura nebyl ochoten opustit Japonsko, aby tu případně hájil své barvy tak vehementně, jako to činili Robert Bresson a Andrej Tarkovskij. Snad právě to, že oba na tiskových konferencích po svých filmech až demonstrativně zdůrazňovali, nakolik si osobují právo na nejvyšší ocenění, přimělo porotu, aby šalomounsky udělila jejich filmům ex aequo Cenu za autorský film. Bylo zajisté těžké rozhodovat mezi penězi nestora francouzské kinematografie Roberta Bressona a Nostalgií jeho o hodně mladšího, ale neméně osobitě vyhraněného sovětského kolegy. A protože rukopisy obou, byť diametrálně rozdílné, mají právě tolik přívrženců jako odpůrců, byl výrok poroty vcelku oprávněný. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (1)

Recenze (70)

gudaulin 

všechny recenze uživatele

Baladu o Narajamě by měl zhlédnout každý z těch nadšených obdivovatelů přírodního životního stylu, velmi často městských intelektuálů, kteří sní o životě na venkově, opovrhují technikou a vyspělou civilizací, která jim podle nich brání v splynutí s přirozeným během života, i když v divočině by nepřežili ani pár hodin, manuálně nikdy nepracovali, nehladověli a nepřinášeli žádné oběti. Protože tenhle film je opravdu o lidech, kteří se museli obejít bez moderních technologií, žili uprostřed divoké přírody a v souladu s jejími zákony. Balada o Narajamě nemoralizuje a nepřináší takový ten kýčovitý evropský pohled na domorodce ve stylu májovek nebo romantické či environmentálně laděné literatury. Zachycuje prostě koloběh života, který se točí kolem plození, zajišťování potravy a tepla a posléze kolem umírání. Režisér zachycuje své hrdiny v podstatě jako jeden živočišný druh, který dělá totéž, co okolní živočichové, které natáčí v překrásných obrazech, jak provádí sexuální hry, požírají se navzájem a podléhají v nemilosrdném konkurenčním boji. Např. postoj vesničanů k dětem může být pro současnou evropskou mentalitu nepochopitelný a nepřijatelný, pohodit mrtvé dítě na poli sousedovi se jeví jako vrchol cynismu, ale když si uvědomíme obrovské východoasijské hladomory, průměrný věk dožití a obrovskou dětskou úmrtnost, smrt byla prostě běžnou součástí života, byla často sledována v přímém přenosu a k dětem stejně jako ke stárnoucím příslušníkům rodiny se nahlíželo s věcností, co jsou schopni přinést do společné mísy, jak jsou užiteční pro přežití ostatních. Film má nádhernou kameru, výborný střih a skvělou atmosféru, když prodává to nejhezčí z japonské přírody. Je také hodně ojedinělý, protože mapuje život těch, které kinematografie v drtivé většině pomíjí. Filmy z dávné minulosti se obvykle natáčí o příslušnících společenské elity, proslulých válečnících, státnících nebo případně učencích. Snímek má baladickou formu, delší stopáž v tomhle případě není na škodu, protože tam, kde běžný žánrový snímek potřebuje pár dynamických efektů k přitažení pozornosti diváka, tam jde naopak režisérovi o zachycení odlišného způsobu života, jiného hodnotového žebříčku a jiné formy civilizace. Celkový dojem: 95 %. ()

Radyo 

všechny recenze uživatele

Takový František Vláčil po japonsku, řekl bych. Působivé scenérie (hlavně ty zimní) jsou "narušovány" realistickým zobrazením drsného života drsných lidí podle drsných pravidel. Každých pár minut je děj proložen záběrem na různé živočichy, aby výrazněji vyniklo těsné propojení malé vesnické komunity s přírodou. Sexuální scény zde působí jinak, než v civilizačních snímcích, nikoliv jako prostředek ke sblížení či užívání si, ale jako prostředek k zachování rodu, klidně i v režimu "dnes ty, zítra on". A smrt? Je jí všude dost, ale i tak jí jdou někteří z obyvatel naproti, více či méně dobrovolně. Ikebeho hudba místy (hlavně ve smyčcových pasážích) trochu evokuje Sakamotovu tvorbu a pomáhá dotvořit emoce na místech, kde je to potřeba. I když jde nesporně o hodně zajímavý a působivý "výlet" do světa, který je na hony vzdálen všemu, co nám připadá běžné, neodvážím se dát pět hvězdiček, nicméně mrazí mě z toho filmu doteď... ()

Reklama

ORIN 

všechny recenze uživatele

Balada o Narajamě naturalisticky zobrazuje každodenní mýtický život obyvatel jedné z japonských vesnic, nicméně bližšího časového určení se nedočkáme, není totiž potřeba. Imamura s naprostou přesností ukazuje lpění obyvatel na všemožných tradicích, z nichž vévodí jediná a pro film ústřední, kdy potomek odnese matku/otce při dovršení sedmdesáti let na nedalekou posvátnou hru Narajama. Důvodů pro tuto tradici by bylo možné pravděpodobně vystopovat více, nicméně dva vystupují do popředí: a) duchovní (stařec na hoře čeká na konec svých dnů a následnou cestu na "druhou" stranu); b) schopnost uživit rodinu, kdy především v zimním období může dojít kvůli nedostatku potravy až k samotným existenčním problémům. Udržování podobných tradic spolu s animální krutostí a násilím, které film explicitně zobrazuje s občasnými prostřihy na jiné živočišné druhy, je pro dnešní západní svět těžko pochopitelné. Snad i díky tomu je Balada o Narajamě tak výjimečný filmový zážitek. ()

Lavran 

všechny recenze uživatele

Maximálně zemitá, animální a provokativní sonda do života na vesnici odříznuté od civilizace, ve které hlavní postavu nezastupuje lidský hrdina (ačkoli se ústřední dění odvíjí od stařenčina zaopatřování rodiny před cestou do Narajamy), ale příroda se svými neměnnými zákony. Příroda je v Narajamě soudce, zrcadlo, němý i promlouvající pozorovatel, je všudypřítomná a člověk samotný je v jejím područí vykreslen jako trpěný hmyz, bestie. Proto je neustále stavěn do obrazových juxtapozic s přírodním děním, zejména se zvířaty, kterým je svým neukojeným (morálkou nezatíženým) a dravým počínáním podobný. Imamura obecně klade enormní důraz na filigránské vykreslení atmosféry a prostředí (cyklu ročních období, ale i animistické mystiky…) – samozřejmě nejen prostřednictvím estetizovaných obrazů, ale i skrze evokativní zvukovou paletu. Jeho smysl pro detail však nezůstává pouze u přírody. Prostupuje i s přírodou provázané lidské pinožení, které je v Narajamě prezentováno natolik přesvědčivě a naturalisticky, až se blíží bezprostřednosti dokumentu (nástin charakterů, lidové zvyky, rekvizity, „zašlá“ patina), dokumentu poetického i nekompromisně fyzického. Balada o Narajamě je skutečně intenzivní divácký zážitek. Balada o Narajamě je hrůzně krásné mistrovské dílo. ()

Douglas 

všechny recenze uživatele

Extrémně působivý film, který přes minimální počet krvavých efektů (přičemž vyražené zuby se vzhledem k okolnostem nedají považovat za "efekt") zmrazí své diváky hrůzou efektivněji než většina hororů. Námi uznávaná civilizační pravidla neexistují, smrt je pouze součástí regulace a lidskost je potlačena do pozadí. Imamura vidí v lidech tvory zcela rovnocenné zvířatům, které do filmu v podobě dodaných záběrů vkládá a vytváří tak evidentní paralely. Jeho film je naturalistický ve své neupravenosti reality, jako dokumenty o zvířatech, které si dokáží dělat nebývalé kruté věci, ale zoologové stejně nikdy nezasáhnou, protože příroda je krutá a my nemáme právo ji zkoušet upravovat. Imamurův film je onen přírodopisný dokument, v němž jsou lidé jako mravenci (úvodní a závěrečný záběr filmu podporují interpretaci, že vlastně kamera "najíždí do mraveniště" a na konci z něj zase "vyjíždí"), kterým nemáme právo vnucovat vlastní představy o morálce (ačkoliv je možné je nenávidět). Můžeme akorát tak interpretovat mikrofony v záběru jako režisérovo ujištění, že sledujeme skutečně jen film a nikdo nás nebude nutit odnášet rodiče ve stáří umrznout někam na Sněžku (natožpak oni sami). ()

Galerie (46)

Zajímavosti (2)

  • „Narayama“ znamená v překladu dubová hora. (vojacekr)
  • Jde o převyprávění filmu Keisukeho Kinošity z roku 1958. (džanik)

Reklama

Reklama