Balada o Narajamě

Extrémně působivý film, který přes minimální počet krvavých efektů (přičemž vyražené zuby se vzhledem k okolnostem nedají považovat za "efekt") zmrazí své diváky hrůzou efektivněji než většina hororů. Námi uznávaná civilizační pravidla neexistují, smrt je pouze součástí regulace a lidskost je potlačena do pozadí. Imamura vidí v lidech tvory zcela rovnocenné zvířatům, které do filmu v podobě dodaných záběrů vkládá a vytváří tak evidentní paralely. Jeho film je naturalistický ve své neupravenosti reality, jako dokumenty o zvířatech, které si dokáží dělat nebývalé kruté věci, ale zoologové stejně nikdy nezasáhnou, protože příroda je krutá a my nemáme právo ji zkoušet upravovat. Imamurův film je onen přírodopisný dokument, v němž jsou lidé jako mravenci (úvodní a závěrečný záběr filmu podporují interpretaci, že vlastně kamera "najíždí do mraveniště" a na konci z něj zase "vyjíždí"), kterým nemáme právo vnucovat vlastní představy o morálce (ačkoliv je možné je nenávidět). Můžeme akorát tak interpretovat mikrofony v záběru jako režisérovo ujištění, že sledujeme skutečně jen film a nikdo nás nebude nutit odnášet rodiče ve stáří umrznout někam na Sněžku (natožpak oni sami). (13.01.2006)

Zlatá Palma (08.12.2005)

Takový František Vláčil po japonsku, řekl bych. Působivé scenérie (hlavně ty zimní) jsou "narušovány" realistickým zobrazením drsného života drsných lidí podle drsných pravidel. Každých pár minut je děj proložen záběrem na různé živočichy, aby výrazněji vyniklo těsné propojení malé vesnické komunity s přírodou. Sexuální scény zde působí jinak, než v civilizačních snímcích, nikoliv jako prostředek ke sblížení či užívání si, ale jako prostředek k zachování rodu, klidně i v režimu "dnes ty, zítra on". A smrt? Je jí všude dost, ale i tak jí jdou někteří z obyvatel naproti, více či méně dobrovolně. Ikebeho hudba místy (hlavně ve smyčcových pasážích) trochu evokuje Sakamotovu tvorbu a pomáhá dotvořit emoce na místech, kde je to potřeba. I když jde nesporně o hodně zajímavý a působivý "výlet" do světa, který je na hony vzdálen všemu, co nám připadá běžné, neodvážím se dát pět hvězdiček, nicméně mrazí mě z toho filmu doteď... (12.12.2013)

Snad neni nic, co by se tomu filmu mohlo vytknout. (30.11.2005)

Už jen pro neuvěřitelné zvyky této japonské vesničky stojí film za vidění. Všechno, ale doslova všechno, je tak zajímavé, že se prostě nemáte šanci nudit. (11.06.2010)

Balada o Narajamě naturalisticky zobrazuje každodenní mýtický život obyvatel jedné z japonských vesnic, nicméně bližšího časového určení se nedočkáme, není totiž potřeba. Imamura s naprostou přesností ukazuje lpění obyvatel na všemožných tradicích, z nichž vévodí jediná a pro film ústřední, kdy potomek odnese matku/otce při dovršení sedmdesáti let na nedalekou posvátnou horu Narajama. Důvodů pro tuto tradici by bylo možné pravděpodobně vystopovat více, nicméně dva vystupují do popředí: a) duchovní (stařec na hoře čeká na konec svých dnů a následnou cestu na "druhou" stranu); b) schopnost uživit rodinu, kdy především v zimním období může dojít kvůli nedostatku potravy až k samotným existenčním problémům. Udržování podobných tradic spolu s animální krutostí a násilím, které film explicitně zobrazuje s občasnými prostřihy na jiné živočišné druhy, je pro dnešní západní svět těžko pochopitelné. Snad i díky tomu je Balada o Narajamě tak výjimečný filmový zážitek. (16.06.2011)

Baladu o Narajamě by měl zhlédnout každý z těch nadšených obdivovatelů přírodního životního stylu, velmi často městských intelektuálů, kteří sní o životě na venkově, opovrhují technikou a vyspělou civilizací, která jim podle nich brání v splynutí s přirozeným během života, i když v divočině by nepřežili ani pár hodin, manuálně nikdy nepracovali, nehladověli a nepřinášeli žádné oběti. Protože tenhle film je opravdu o lidech, kteří se museli obejít bez moderních technologií, žili uprostřed divoké přírody a v souladu s jejími zákony. Balada o Narajamě nemoralizuje a nepřináší takový ten kýčovitý evropský pohled na domorodce ve stylu májovek nebo romantické či environmentálně laděné literatury. Zachycuje prostě koloběh života, který se točí kolem plození, zajišťování potravy a tepla a posléze kolem umírání. Režisér zachycuje své hrdiny v podstatě jako jeden živočišný druh, který dělá totéž, co okolní živočichové, které natáčí v překrásných obrazech, jak provádí sexuální hry, požírají se navzájem a podléhají v nemilosrdném konkurenčním boji. Např. postoj vesničanů k dětem může být pro současnou evropskou mentalitu nepochopitelný a nepřijatelný, pohodit mrtvé dítě na poli sousedovi se jeví jako vrchol cynismu, ale když si uvědomíme obrovské východoasijské hladomory, průměrný věk dožití a obrovskou dětskou úmrtnost, smrt byla prostě běžnou součástí života, byla často sledována v přímém přenosu a k dětem stejně jako ke stárnoucím příslušníkům rodiny se nahlíželo s věcností, co jsou schopni přinést do společné mísy, jak jsou užiteční pro přežití ostatních. Film má nádhernou kameru, výborný střih a skvělou atmosféru, když prodává to nejhezčí z japonské přírody. Je také hodně ojedinělý, protože mapuje život těch, které kinematografie v drtivé většině pomíjí. Filmy z dávné minulosti se obvykle natáčí o příslušnících společenské elity, proslulých válečnících, státnících nebo případně učencích. Snímek má baladickou formu, delší stopáž v tomhle případě není na škodu, protože tam, kde běžný žánrový snímek potřebuje pár dynamických efektů k přitažení pozornosti diváka, tam jde naopak režisérovi o zachycení odlišného způsobu života, jiného hodnotového žebříčku a jiné formy civilizace. Celkový dojem: 95 %. (27.06.2011)

Maximálně zemitá, animální a provokativní sonda do života na vesnici odříznuté od civilizace, ve které hlavní postavu nezastupuje lidský hrdina (ačkoli se ústřední dění odvíjí od stařenčina zaopatřování rodiny před cestou do Narajamy), ale příroda se svými neměnnými zákony. Příroda je v Narajamě soudce, zrcadlo, němý i promlouvající pozorovatel, je všudypřítomná a člověk samotný je v jejím područí vykreslen jako trpěný hmyz, bestie. Proto je neustále stavěn do obrazových juxtapozic s přírodním děním, zejména se zvířaty, kterým je svým neukojeným (morálkou nezatíženým) a dravým počínáním podobný. Imamura obecně klade enormní důraz na filigránské vykreslení atmosféry a prostředí (cyklu ročních období, ale i animistické mystiky…) – samozřejmě nejen prostřednictvím estetizovaných obrazů, ale i skrze evokativní zvukovou paletu. Jeho smysl pro detail však nezůstává pouze u přírody. Prostupuje i s přírodou provázané lidské pinožení, které je v Narajamě prezentováno natolik přesvědčivě a naturalisticky, až se blíží bezprostřednosti dokumentu (nástin charakterů, lidové zvyky, rekvizity, „zašlá“ patina), dokumentu poetického i nekompromisně fyzického. Balada o Narajamě je skutečně intenzivní divácký zážitek. Balada o Narajamě je hrůzně krásné mistrovské dílo. (28.07.2009)

Sledovať toto je asi tak príjemné ako pchať si pod nechty bambusové triesky alebo rajbať zuby pilníkom. Nepríjemný a pravdivý, maximálne zjednodušený (a o to viac vypovedajúci) pohľad na svet, kde človek človeku je nielen vlkom, ale aj hadom, krysou, krkavcom a hmyzím škodcom. (12.04.2017)

Vysokým hodnotením a cenou Zlatá palma som sa nechal navnadiť. Po prvej polhodine som ako tak prehliadal isté nedostatky, ale po hodine som si začal myslieť, že mám asi iný film. Takmer všetky postavy vo filme sú divné a aj keď mi je jasné, že to bol zámer, mne to jednoducho nesadlo. Je tu napríklad postava smraďocha... boha jeho, až cez plazmu som ho cítil, ktorý si nemá s kým zakefovať. tak pokefuje psa či suku, jemu všetko jedno. O pol hodinu neskôr sa nad ním zľutuje 70 ročná starenka...Tak sledujem scénu plnú "erotickej vášne". Iná divná žienka sľúbila svojmu mužovi pred smrťou, že sa vyspí s každým chlapom v dedine. Výnimka sa vždy nájde a smolu má opäť smradľavý chuj. Napríklad taký 80 ročný dedo sa ale potešil i keď zabudol, kam , že sa to zasúva...Hlavná postava trpí komplexami z toho, že na svoj vek dobre vyzerá a má ešte všetky zuby. Tak si ich vybije...To je iba výber "the best of" scén. Zaujala ma pomsta zlodejskej rodine, ktorú zahrabali zaživa a posledných asi 20 minút. Tak nejako som si predstavoval Baladu o narajame. Film ani zďaleka nenaplnil moje očakávania. 60%. (06.04.2012)

Pečlivá studie uzavřeného společenství lidí v divoké přírodě naturalistickým způsobem ukazuje člověka jako zvíře ovládané základními instinkty a potřebami. Velký podíl na zážitku z filmu nese knižní předloha Šihiro Fukazawy. Imamura svým obvyklým způsobem často střídá záběry lidí a zvířat a tím předkládá divákovi nové asociace. (03.05.2006)

Nádherný film, který nemilosrdně poukazuje na odvrádené stránky života na izolavaném venkově. Nezáleží jestli se jedná zrovna japonské reálie, protože vyprávěný příběh by se mohl v různých obměnách odehrát kdekoliv, kde člověk žije v nouzi a kde svůj boj s přírodou nemá tak úplně pod kontrolou. Taková situace pak eliminuje lidskost a minimalizuje veškeré chování na prostou logiku přežití, jako u zvířat. Smrt, porod, to vše je v této logice podmíněno dostatkem potravy. Film Balada o Narajamě tento tvrdý život zahchycuje nekompromisně a poeticky zároveň. Divák je prostřednictvím prolínání malebných záběrů přírody a zvířat a scén ze života lidí, kde lítost znamená slabost, vystavován kráse i krutosti zároveň. Nejvýraznější postavou je babička, která ač zdravá se chystá na smrt, protože již dovršuje věk 70 let a je to tak zvykem. Ta díky životním zkušenostem a moudru v kalkulu bytí a nebytí vyniká nejvíce. S trochou nadsázky, lze tento film přirovnat k české Babičce, jen v extrémnějších podmínkách a bez optimistitckých brýlí. (15.06.2012)

Mrazivé podobenství o prapodstatě života. Pravidla lidského soužití jsou ve své jednoduchosti krutá a lze se s nimi vyrovnat jedině tak, že je člověk přijme za své, včetně povinnosti v pravou chvíli zemřít. Kdykoliv se jedinec vzepře bídě života, pocítí její krutost. Jestliže se jí dokáže pokorně podvolit, je schopen přijmout i takovou surovost, že se nechá svými dětmi dovést ke smrti a a vyrovnaně ji přivítat. Myšlenkově hluboké, formálně nádherné. (05.02.2010)

Japonská história na tvrdo bez príkras. Neviem, ako vyzerá priemerný japonský film o živote na vidieku v minulosti, ale keďže je tento film tak slávny a cenený, asi sa bude jednať o niečo výnimočné aj v krajine pôvodu. Je škoda, že sa stále nedokážem poriadne zorientovať v postavách japonských filmov a stále sa mi tak pletú, čím strácam čiastočne niť s ich vývojom a tým pádom aj dejom. V Balade je krásne zobrazená spätosť človeka s prírodou, respektíve fakt, že človek je príroda rovnako, ako stromy, zvieratá a hmyz. Potom ani tá drsnosť zobrazeného spôsobu života, ktorému chýba akákoľvek morálka nepôsobí až tak šokantne. Starí Japonci si proste žili tak, ako si žili a my si môžeme myslieť o tom, čo chceme, im by to bolo absolútne jedno. (01.05.2015)

Mimoriadne zaujímavý film, ktorý v európskych "civilizovaných" pomeroch pôsobí šokujúco. Lenže v nehostinných končinách Japonska, v neznámej dobe sú všetky aspekty života prirodzené a blízke dianiu v prírode, ktorá tiež nie je krutá, iba racionálna. Aj keď je film dvojhodinový, nenudí. Dokumentaristický prístup bol veľmi vhodne zvolený. Zaobstarávanie prostriedkov na živobytie, milovanie, ktoré je skôr párením, rodenie, tresty pre jedincov, ktorí ohrozujú komunitu a nakoniec aj smrť sú prezentované autenticky a nemali by vyvolávať pohoršenie. Morálka je nadstavbová záležitosť a nikto nemôže zaručiť, ako s ňou zamáva preľudnenie, klimatické zmeny, starnutie populácie a ďalšie nepriaznivé faktory. Veď už dnes apologéti morálky odsúvajú svojich rodičov do starobincov, a to nie pre chudobu, ale pre chamtivosť a preferovanie vlastného pohodlia. A aj keď je to nevhodné prirovnanie, práve títo bez pocitu viny odvezú psíka, ktorého sa už obdarovanému dieťaťu nechce venčiť, do lesa, priviažu ho o strom a nechajú zahynúť od hladu.Takže to nie je len film z odľahlej časti ďalekého Japonska, ale aj film o nás, film, ktorý upozorňuje na dočasnosť našej pohodlnej humanity. (09.05.2018)

Dnes již minimálně kultovní (když už ne legendární) japonský snímek o zapadlé vesničce a její tradici odnášet staré rodiče na odlehlé místo a nechat je zemřít. Je zajímavé sledovat všechny zvyky a chování v dané vesničce, ale na druhou stranu je zde tolik podivností, že ne každého, bude těšit to sledovat. Já jsem někde mezi a něco se mi líbilo, něco vůbec. (01.08.2013)

Zpracování literární předlohy téméř jako etnologický nebo přírodopisný film, čtenář evropského literárního naturalismu by našel bez problému umělecké paraely v evropském umění. Samozřejmě evropský rolník 19. století nežil tak primitvním způsobem života (ačkoliv polští pozitivisté a ukrajinští realisté tamější zemědělský lid zobrazovali patřičně syrově). Druhá, symbolická rovina - odchod na věčnost neboli Narajamu - mi přijde ještě aktuálnější než v 50. letech, kdy text předlohy filmu vznikl. (31.12.2012)

Ďakujem veľmi pekne, ale myslím si, že práve túto Baladu o Narajame, už v žiadnom prípade nepotrebujem nikdy vo svojom pozemskom živote vidieť znovu, keďže bola na mňa asi príliš 「ťažkým sústom」 , skrátka, poriadne silnou kávou, ktorá mi väčšinou nebola extra po chuti, čiže z nej najskôr mám len akési rozporuplné - chuťové poháriky, keď by sa mi možno tiež patrilo si dať zrovna v tomto momente za jeden poriadny pohárik so saké, a to na celkové odpočinutie si, jednoducho sa trochu odreagovať po tomto extrémne vyčerpávajúcom počine, no musím sa následne priznať, že vôbec neholdujem pitiu alkoholu, a tak to budem musieť vyriešiť nejakým inakším spôsobom... • Totižto, japonskému režisérovi Šóheiovi Imamurovi, buď išlo najviac konkrétne predovšetkým o to, aby ma proste neustále šokoval svojimi mimoriadne explicitne-živočíšnymi obrazmi, alebo chcel byť iba čo najviac brutálne-úprimným z jednotlivo prezentovaných naturalistických scén bez akejkoľvek cenzúry, a či dokonca taktiež jestvuje i tretia možnosť, spočívajúca v podobe, že predsa z každého rožku trošku, nakoľko skombinoval obidve tieto formy? • Nebudem síce bližšie špecifikovať to, čomu sa vlastne zväčša 『venovali』 tieto nesympatické postavy (čím nechutnejší, tým lepší), ktoré vskutku stvárnili dosť sympatickí herci - Akinobu "Ken" Ogata & Sumiko Sakamotová, ako prosto vydarený synátor Tacuhei a jeho nemenej podarená matka Orin z nemenovaného「barbarského kmeňa」 , naprosto odrezaného od akejkoľvek vyspelejšej civilizácie. • Prvých zhruba 100 minút, sa zvyčajne jednalo o neuveriteľne autentické obrazy, ničím a nikým neprikrášlené, čo bolo pre mňa obzvlášť náročnou exkurziou do hlavného epicentra tohto diania, pričom cca 30 minút pred koncom, bolo zase podľa mňa - úplne najideálnejších, i keď som opäť nebol ušetrený o maximálny dôraz takéhoto prostredia, v ktorom sa odohrávalo kľúčové vyvrcholenie filmu, o čom v podstate celý čas priamo pojednával. • Zrejme som sa vtedy konečne zbavil týchto všetkých barbarov, lebo v tejto zlomovej sekvencii, ostali už iba dvaja títo barbari, ktorí odišli na TO legendárne m-i-e-s-t-o, odkiaľ už teda niet pre jedného z nich žiadneho návratu. • Divák by sa mal určite vyzbrojiť dostatkom svojej trpezlivosti, ktorej bude potrebovať neúrekom. Už si môžem nakoniec vydýchnuť, že to mám za sebou, ale znova by som sa na to nedal sám od seba nahovoriť, lebo by som musel opäť absolvovať to, čomu sa inak širokým oblúkom vyhýbam, ale nie vždy sa to ale podarí... (11.02.2023)

Jen další důkaz, jak minimálně mně osobně je japonská kultura zcela vzdálená a depresivní. Kolikrát mám u japonských filmů pocit, že si tu pakárnu dělají sami, proti své přirozenosti, dodržují jakési nesmyslné zákony, kde hlavní roli hraje smrt na sto způsobů, což tedy se životem zas tak nic společného nemá. Balada o Narajamě mi ukázala nějaké zvyky japonské vesnice, ale celkový depresivní dojem po celou dobu filmu, kdy vlastně ani narození dítěte není bráno jako pozitivní věc, mne prostě deptalo. Z čeho se ti Japonci vlastně radují? Mají někdy z něčeho radost? Nebo prostě je pro ně cílem života co nejdřív spáchat seppuku? Zkrátka, japonskou kulturu nikdy nepochopím, a soudě podle jejich filmů, nějaký optimismus z ní člověk nikdy nenačerpá. Nebo někdy někdo viděl optimistický japonský film? Možná klade tento film trýznivé filozofické otázky, ale pod tím nánosem jednostranné deprese je nejsem prostě ani schopen vnímat. (30.12.2013)

Pozerať sa na obyvateľov dedinky v Narajame ukazuje v mnohom primitívnosť a jednoduchosť jej obyvateľov. Hnaný pudmi sa stávajú sami zvieratami, ktoré ich neustále obklopujú. To či budú žiť, alebo sa tešiť závisí od veľmi jednoduchých faktorov. Ak sa im narodí chlapec - zabijú ho, lebo načo živiť ďalší krk. Ak dievča ( a jedná sa už o početnú rodinu) tak ju predajú. Kolobeh od zimy do zimy je tu vnímaný cez zmeny v prírode a tiež u zvierat( v zime potkan zje hybernujúceho hada a v lete je to zase opačne) ktoré reflektujú aj správanie ľudí. V určitom období sa s jednou rodinou kamarátime a keď sa zistí že kradne od iných lebo sama hladuje, je dedina neľútostná rovnako ako príroda. Finálny pochod na horu, aby tam mohla žena( ktorá dala tej svojej rodine, neskutočne veľa) umrieť je potom poetickým zobrazením viery a prirodzeného výberu, kedy starší ustupujú tým mladším. Hoci sa tu nevyhneme explicitnosti a erotike( s ktorou tu Imamura narába bravúrne) film má viac rovín a vrstiev na ktorých sa dá aplikovať hádam každá zložka ľudskej existencie. Šokujúce( gerontofília, zoofília) krásne ( zasnežená dedina) a poetické ( čakanie na smrť na hore). Jedna z najlepších vecí, čo Imamura natočil. Vec v ktorej budete objavovať stále nové a nové veci. S vekom a so skúsenosťami. (26.06.2020)