Allegro non troppo
Allegro Non Troppo
Obsahy(1)
Strhující ambiciózní film, v němž se organicky doplňuje či spíše propojuje hudba s animací, je složen ze šesti příběhů, v nichž jsou vizuálně ztvárněny skladby klasické hudby. Ovšem v moderní a ironické podobě, s nezvyklým humorem a nadsázkou – a nechybí ani parodické prvky. Ve filmu zaznívají známé melodie Debussyho, Dvořáka, Ravela, Sibelia, Vivaldiho a Stravinského, které inspirovaly autora k vytvoření postav a narativních linek. Příběhy jsou zároveň propojeny s hranými meziscénami, v nichž režisér pracuje se stejnými principy situační komiky, jako jsou běžné v klasické kreslené grotesce. Allegro non troppo je zásadním mezníkem, mimo jiné proto, že Bozzetto ukázal, jak silné může být spojení hudby a animace. (Anifilm)
(více)Videa (1)
Recenze (6)
"Volali z Kalifornie. Prý to už někdo udělal. Nějakej Pizney!" Kultovní italská parodie na Disneyho Fantasii. Egoistický filmový režisér připravuje svoje ultimátní dílo spojující hudbu a animaci. Jeho nohsled, hrubiánský traktorista, přiváží do koncertní haly skupinu starých žen, aby předstírali, že hrají na hudební nástroje. Animátor je vytažen ze sklepa a pod hrozbou mučení je donucen živě animovat pod hudbu. Pod rukami tvůrčích otroků vzniká tak hluboce sexualizované, cynické, černohumorné, povídkové dílo. Příběhy, které mohou působit jako klišé novinového karikaturisty se pod podkladem klasické hudby a struktury Fantasie stávají obří satirou na "hluboké" Disneyho dílo a celkové chování se k tvůrcům za "rozpohybovanými obrázky". ()
První celovečerní film, na němž se podílel Maurizio Nichetti (společně s výtvarníkem a animátorem Brunem Bozzettim), se nese v podobně hravém, postmoderním duchu podobně jako většina jeho pozdějších prací. Využívá se zde řada motivů a postupů, které se i později v jeho filmech uplatní: v tomto ohledu je především zásadní konfrontace a fúze světa animovaného a pozemského, která dostála svého vrcholu ve filmu Touha létat (1991). Bohatě barevné, imaginativně i tvaroslovně rozmanité animované klipy, doprávázející různé klasické skladby (mj. Ravelovo Bolero, Sibeliův Valse triste či Stravinského Pták ohnivák), se střídají s černobílým hraným příběhem, do něhož zasahují a s jehož ponurou, syrovou atmosférou tematicky korespondují. Hraná část se bezmála celá odehrává v divadle, kam dva despotičtí „umělci“, usilující o natočení přelomového filmu, zavlečou vězněného animátora, který musí souběžně ilustrovat skladby hrané orchestrem složeným z podobně utlačovaných stařenek. Na násilnické chování řeznického dirigenta a fašistického moderátora reaguje soubor i výtvarník (kterého neodolatelně ztvárnil Nichetti) s humorem a podvratnou ironií. Svár totalitní společnosti a tvůrčího individua pak tematizují i animované klipy, které se stávají zbraní proti věznitelům; nejenže posilují sebevědomí vězněných, ale nakonec samy uspíší konec tohoto vykořisťování. ()
Povídkový filmový experiment tvořený 6ti animovanými videoklipy k proslulým skladbám ze světa vážné hudby, k tomu s hranou průvodní linkou v duchu černohumorné grotesky ze zkoušky orchestru, je přesně ten typ zcela originálního filmu, jaký si snad nelze splést a zaměnit se žádným jiným počinem. Ale zároveň je to pro mě ten typ filmu, který mě jednou svými svéráznými nápady dokázal bavit i fascinovat, a jindy zas připadal zároveň příliš hodně ujetý i těžko ztrávitelný. Mám to zde takhle s hranou černobílou částí stejně, jako s jednotlivými povídkami. Nejvíc mě nadchla 4. klipová povídka (Sibeliovo „Valte Triste“ s černou kočkou), která mě okouzlila vizuálními nápady kombinujícími na malém prostoru hned několik druhů animací, svou hravostí mě pobavil i druhý klip k Dvořákově skladbě a svou poetičností mi příjemně ulahodil i pátý na pozadí Vivaldiho koncertu. Naopak zcela mimo mě prošel svým obsahem videoklip první (Faunovo odpoledne), ještě víc třetí (Bolero) a úplně poslední šestý k Stravinského skladbě, který prošel za krátkou dobu od biblického podobenství až do vesmíru s lítajícími elektrospotřebiči, už byl pro mě nesnesitelnou fraškou stejně jako poslední hrané minuty z jeviště. Italský humor skloubený s groteskou hranou i animovanou zároveň byl na mě už příliš „crazy“... Apropo, jak se na zkoušku orchestru dostala ta velká oživlá plyšová gorila? To si odskočila od Lucase rok před premiérou Star Wars? :o)) [60%] ()
Kouzelná záležitost. Není z jednoho kusu. Hrané sekvence jsou slabší a je vidět, že jsou hlavně pojítkem a výplní mezi animovanými filmy, ale ty samy jsou však nádherné, dokonale propojené s hudbou a vše vynahradí. Pasáž s Ravelovým Bolerem jako pochodem evoluce je dokonalá, ale melancholické filmečky se zestárlým faunem (s Debussyho hudbou) a se zříceninou starého domu (s hudbou Sibéliovou), kde člověka napadne, zda přímka není od Ďábla, jsou stejně působivé. Ostatní animované části jsou v těsném závěsu. ()
Zajímavosti (1)
- K animovaným částem zazní skladby Preludium k Faunovu odpoledni (1894) od Claude Debussyho, Dvořákův Slovanský tanec op.46 č.7 c-moll Allegro assai (Skočná), Boléro od Maurice Ravela, Valse Triste od Jeana Sibeliuse, Vivaldiho koncert c-moll č.559 a Ptak Ohnivak od Igora Stravinskeho. (xxvasa)
Bozzetova odpoveď na Disneyovskú "Fantasiu" je trochu kostrbatá ale imaginatívna kolekcia obrázkov za podpory hudby Debussyho, Dvořáka, Vivaldiho Stravinského a iných, ohraničená ťažkopádnou živou akčnou groteskou. Najlepšie sekvencie" Sibeliusov "Valse Triste" s melanchilckou mačkou a kronika evolúcia na pozadí Ravelovho Bolera. Klasická hudba ilustrovaná animovanou fantáziou. Aká inšpirácia! Impresário v širokom dome talianskej opery sotva môže sám seba obsiahnuť. Pobehuje po javisku spriadajúc plány. On bude mať animátora ako hlavného sólistu. Orchester plný malých starých dám. Výber z najlepších symfonických diel všetkých čias... Zvoní telefón. Volá Hollywood. Impresário neverí svojim ušiam. Konečne sa to podarilo. Niekto mal ten istý nápad veľa rokov predtým, niekto menom - Prisney. Alebo tak nejak. Na tom nezáleží. On to proste urobí. Jeho malé staré dámy prídu v zapriahnutom kočiari vedené samotným impresáriom. Už ste niekedy mali takúto vec od Prisneyho (alebo ako sa to volá)? A takto Bruno Bozzetto uvádza svoje "Allegro Non Troppo", svoju poctu Disneyho FANTASII a súčasne predvádza rozkošne originálny animovaný film. Dva filmy ukazujú, aké bezhraničné možnosti sú: animácia, ktorá má svoje obmedzenia, tu žiadne obmedzenie neprejavuje. Bozzettove animované fantázie sú veselé a smutné, erotické a obrátene, pesimistické a vizionárske. Režisér vyberá známe symfonické diela, ako napr. Stravinského "Vták ohnivák", Sibeliov "Valse triste", Vivaldiho "Concerto in C", Debussyho "Prelúdium k popoludňajšiemu Faunovmu odpočinku" a Ravelovo "Bolero" a potom nájde spôsob, ako tieto diela ilustrovať. Ten spôsob je inšpirujúci, zábavný a proste správny. Zoberme si napr. "Bolero", túto majestátnu postupnosť k väčším a väčším rozhodnutiam. Ako by ste to zviditeľnili? Bozzetto začína s prázdnou fľašou od Coly, vyhodenej z kozmickej lode, ktorá bola na návšteve mŕtvej planéty. Fľaša sa chystá k odpočinku, keď kozmická loď odlieta. Na jej dne je malá Cola. A Ravelova hudba neúprosne vzrastá, tekutina vo fľaši kvasí. Jednoduché formy života sa stávajú komplexnejšími. Čudné a krásne tvary sa formujú a snažia sa šplhať po stranách fľaše, ale nedarí sa im to. Zrazu jednej sa to podarí. A Bozzetto mašíruje skrz scény zvláštnej evolúcie, keď bizarné monštrá sa prebíjajú cez neúrodnú krajinu, naučia sa veľmi rýchlo lietať a plávať a robiť iné veci, len aby sa vyhli stavu byť na niečom jedálničku. Sibelius je ilustrovaný ako dojemná idea: vychudnutá domáca mačka blúdi zúfalo ulicami mesta zničeného vojnou. Ľudia tu už nežijú, ale nejaká spomienka osídli ruiny snovými obrazmi ľudí: s tichými domáckymi scénami, ktoré sa vyparujú jedna po druhej, nechávajúc mačku osamote a vystrašenú. Takáto myšlienka je ako biografia Loren Eiseley, "All The Strange Hours". Ona uvažuje nad tým, či mačky a psi, ktoré žijú s nami tak veľa rokov, si nás zapamätajú aj po ďalšie generácie, ktoré prídu po zničení Zeme. Bozzetto ilustruje túto ideu krásne. A potom je tu verzia Stravinského "Vtáka ohniváka", v ktorej had z raja zje jablko sám a má z toho veľké problémy. A staré sebaklamné hrable v Prelúdiu Faunovho popoludnia, ktoré sa snažia vyzerať mladšie. A malá usilovná včielka vo Vivaldiho "Concerto In C", ktorá je vyrušená dvoma vulgárnymi gigantickými ľuďmi, ktorí sa chcú milovať na jej lúke. Bozzetto, jeden z najlepších animátorov, robil roky krátke filmy. "Allegro Non Troppo", jeho prvý celovečerný film, je pokladom. Zaslúži si svoje miesto po boku "FANTASIE", je rozkošný, inšpirujúci a dlho takým bude. Aj ten "Prisney" by určite súhlasil. () (méně) (více)