Reklama

Reklama

Recenze (1)

Willy Kufalt 

všechny recenze uživatele

Tak nevím, ale na Mockyho mi tohle připadá slabé. Má to typické Mockyho podivné postavičky v absurdních situacích, které mě v jiných filmech (hlavně La Grande Frousse) dokázaly bavit, je to nápadité i vtipné, svým tempem svižné, ale celkově mě moc Král kutilů neoslovil. Celý film je v podstatě moderní groteskou s jednou dějovou linkou: SPOILERY! ministr se jde léčit do bahenných lázní a dohodne se s podnikatelem (Serrault), že nechá své dělníky zrekonstruovat starý dům, jenž si ministr vyhlídl zakoupit. Podnikatel se svými kumpány se za dva měsíce nepohnou ani o centimetr, věnují se zato jakýmsi bizardním hudebním dejchánkám, a ministr se svým kolegou si poté najmou novou skupinu dělníků, kteří provádějí naopak velmi rychle organizovanou práci. V předposlední scéně dům vypadá jako pěkně zrekonstruovaný, reálně tomu je ale jinak, protože pár vteřin po ministrově prohlídce jednotlivých místností a chodeb se všechno začíná postupně rozpadat. Inu, práce kvapná málo platná. :o) Ministr koupi domu podepíše, zatímco někdo jiný (nebudu prozrazovat..) ho právě podpálí... KONEC POPISU DĚJE Jestli zde Mocky zamýšlel i jakousi satiru, v tomto duchu přesah příliš nefunguje a víc než na ději či nějakém sdělení to stojí celé na smršti bláznivých gagů. Ty mě párkrát i dokázaly rozesmát, ale nejednou zašly až za hranici dobrého vkusu a nevyhly se trapnosti, navíc po celý čas zde oxidoval jakýsi trapný rádoby-komik Sim, který tomu teprve nasazoval korunu. Když jsem se asi v polovině podíval na zbývající minutáž, řekl jsem si, že budu moci určitě vychválit krátkou stopáž, ale nakonec i těch 68 minut (kolik mnou viděná verze měla, oproti zde uvedeným 80 min.) mi připadalo ve vztahu k ději zbytečně natáhlých. Mockyho pokus napodobit styl Claude Zidiho a slavných Bažantů se tedy moc podle mě nepovedl. Spíše než povedenou komedii to připomíná experiment, který sice svým pojetím může zaujmout, ale dohromady toho nemá moc co nabídnout, když začne několikrát dokola nabízet jen variace na již odehrané. To platí i o povedené titulní melodii Erica Demarsana v podobě rezkého pochodu se sborovým smíchem, která se mi spočátku velmi líbila, ale když zde zní každé 3 minuty, velmi snadno se začne proměňovat v otravnou odrhovačku. . . . Co dodat, pro fanoušky Michela Serraulta ve Francii, kteří si rádi zašli na svého oblíbence do kina, musely být roky 1976 a 1977 výrazným zklamáním, zvlášť oproti předchozím letem. Jeden filmový počin za rok s vedlejší roli v ryze průměrné komedii, naštěstí to zachránila televize a v ní inscenace Le passe-muraille a seriálový Offenbach. 45% ()

Reklama

Reklama