• Willy Kufalt
    *****

    „Toužím po tom, aby jsi mě okouzlil... aby jsi mě jakoby přenesl do jiného světa.“ Volně propojené povídky o dívkách toužících po svých osudových mužích a ztrátě panenství mají v sobě duchaplnost, vtip a podmanivé kouzlo atmosféry 60. let. Jean-Pierre Mocky natočil jeden z nejpoetičtějších a nejpříjemnějších filmů francouzské nové vlny, s neokoukanými dívčími tvářemi a přenádherným Lefevrovým hudebním podkresem. Panny si díky zachování své osobité atmosféry po celý čas drží vzájemě vyrovnanou úroveň, což v povídkovém filmu zdaleka nebývá zvykem pokaždé. Byť nejzábavnější, skoro až groteskní chvilky přináší až ke konci smolařské příhody s instalatérem a z mužských protějšků vdechl filmu opravdový šarm vedle něžné dívčí krásy až v samotném závěru Charles Aznavour. *** Pane režisére, já vás vůbec nepoznávám! Vy a takový laskavý poeta? ...i obyčejné, zdánlivě banální příběhy všedních románků dokážou přinést to okouzlení a přenesení do jiného světa... i Mocky dokáže natočit film, který neprovokuje, nevyžívá se v bizardní stylizaci, vyhýbá se jakýmkoliv zvrhlostem a přesto mi zůstane v paměti. 90%(22.1.2021)