A ciascuno il suo
We Still Kill the Old Way
Režie:
Elio PetriKamera:
Luigi KuveillerHudba:
Luis BacalovHrají:
Gian Maria Volonté, Irene Papas, Gabriele Ferzetti, Salvo Randone, Luigi Pistilli, Laura Nucci, Mario Scaccia, Leopoldo Trieste, Valentino MacchiObsahy(2)
Za vraždou z vášně v přímořské vesnici odhaluje mladý profesor politický atentát. Každému, co mu patří začíná lovem, při němž je zastřelen záletnický lékárník Arturo Manno a jeho přítel, doktor Antonio Roscio. Zatímco maloměšťácké smýšlení chápe násilný čin jako vraždu z vášně, levicový profesor Laurana, ztvárněný charismatickým Gianem M. Volontem, vede pátrání na vlastní pěst jiným směrem. Laurana postupně rozmotává spletitou síť poměrů a intrik, které vesnici vládnou, a za na první pohled obyčejným mordem odhaluje politické pohnutky. Sám se přitom dostává do hledáčku atentátníků a podléhá nebezpečnému šarmu femme fatale Luise Rosciové, vdově po zavražděném Mannovi.
Morální patron a klasik italského filmu, Elio Petri, získal za svůj snímek Každému, co mu patří cenu za scénář na canneském festivalu roku 1967. O čtyři léta později obdrží Petri Oscara za nejlepší cizojazyčný film s Podivným vyšetřováním. Nedlouho nato, roku 1973, si už tentokráte z Cannes Petri odnáší hlavní cenu za snímek Dělnická třída jde do ráje. Každému, co mu patří dobově zastupuje odvážnou kritickou sondu, namířenou nejen proti mafii a zkorumpovaným politikům, nýbrž také církevním představitelům. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (27)
Moc mě to nebavilo. Hodně zdlouhavý úvod tady nemá žádnou větší funkci pro vcítění se do postav, a postavy Volontého mi bylo líto, jak měl jasné řešení před nosem, ale to víte, Sicílie, horké hlavy a všichni myslí spíš penisem (a břichem). Vůbec mi přijdou lidi jižní Itálie a Sicílie takoví divní - něco jako Japonci: udělají si nějaké normy, které nikdo nedodržuje, ale za jejichž porušení jsou schopni se vyvraždit, každý je něčí bratranec nebo sestřenice, až se v těch pokrevních svazcích divák ztrácí, každopádně ví, že nasrat třeba dědečka je riskantní, protože jeho syn může být advokátem a bratranec kněz z pistolí, a jak se budou cítit jako rodina uraženi, zle skončíte. Film je opět depresivně bezvýchodný, a hlavní postava sice sympatická svou snahou přijít věcem na kloub, ale jako by tam nežil a netušil, že namočit si čumák přijde jednoho zle. Ani krajina a kamera mne moc nezaujaly a Irene Papas mi přišla jako přeceňovaná vamp - jednu dobu hrála pořád stejné role navenek chladných, ale uvnitř chtivých vdov. Ve filmu mi taky vadilo, jak rychle z něj zmizela policie. ()
Jednoznačně to slabší z italské krimi mafio scény. Nechápu dramaturgii ČT, která si tenhle nemastný neslaný snímek vybere do vysílání a ještě k němu vyrobí tak slabý dabing. Hned několik dabérů asi tak o generaci nesedí na postavy. Pokud neměli na Kavčích horách dostatek starých hlasů, měli k tomu holt nasadit titulky. Laurana je špatný hlavní hrdina, nevýrazná postava, a žádná další důležitá ve filmu není. ()
Gian Maria Volonté byl herecký chameleón každým coulem. Rok před tímhle filmem ztvárnil s naprostou bravurou arcipadoucha, před kterým se všichni klepou a tady naopak ušlápnutého profesura literatury, který je nevědomky ve vleku lidí, jenž s ním při jeho pátrání hrají nekalou hru. Film to není špatný, ale na cenami ověnčeném scénáři nevidím nic mimořádného, emocionálně mě to dost minulo, vyjma konce, kdy se to všechno vyhrotí a na ten závěrečný mord nezapomenete. Jestli je film něčím zajímavý, jsou to reálie Sicílie konce 60.let, její architektura, krásná krajina a lidé i dusná atmosféra sicilského maloměsta, kde každý zná každého. A pak hudba Bakalova, ta se opravdu povedla. ()
Přišlo mi to jako adaptace rozsáhlejšího románu. Tedy jsem měl dojem, že těch postav je tu moc a občas jsem v nich měl zmatek. V každém případě je zajímavé sledovat dusnou sicilskou vesnici, kde každý zná každého, z pohledu možná jediné místní postavy, o které to neplatí. Gian Maria Volonté je jako poněkud naivní profesor výborný, totéž platí o kameře a hudbě. Jeden z prvních italských filmů o mafii každopádně za vidění stojí (70%). ()
Monumentální scéna pohřbu s jakoby mimochodným, zasvěcujícím slovním komentářem navozuje zdání přehlednosti skrze to, co je řečeno mezi dvěma policajty i viděno policejní skrytou kamerou. Nejde však o oči a slova spravedlnosti, ale těch, kteří se jí ujali jako zaměstnání (někdo to dělat musí…). Tatáž scéna přehlednost podrývá, když (pocitově) přibližuje podpovrchový chaos, interní pravidla hry pohřbená příliš hluboko na to, aby se dala spatřit na povrchu. Jak to dělá? Zvláštně působícími přestřihy, jízdami a křižujícími se záběry. __ Následné zmizení (zdání) spravedlnosti ze scény, odchod toho, kdo se dívá a vytváří pocit, že je možné mít přehled, působí tak přirozeně, že si ho v podstatě není možné všimnout, protože tohle „místo", odkud se dívat, zkrátka neexistuje. Nákaza je zahloubená dovnitř tkáně, nelze ji vyříznout, je natolik srostlá se životem, že jedno jsou. Imunitní systém, zkonstruovaný z fasády práva, peněz a z reálného zločinu, už se postará o zbytek, tedy o kohokoli a cokoli, co by se pokusilo poklidnou symbiózu narušit. __ Setkání dvou přátel, profesorů, v palermském parku, které rozjíždí ryze italskou sekvenci pro našince nepochopitelné řeči gest těl i slov, rozmachů, odvrácení, výšky intonace a důrazu, vyráží dech… __ Zpečetěné kinematografické svědectví o jakési jiné jižní (polo)ostrovní zemi, kde lidi žijí jinak, vášeň má nějak blíž ke smrti, a černá tolik sluší. Kdo ví, jestli je to všechno tím dusným horkem, nebo čím vlastně... ()
Reklama