Na generálův rozkaz

I ve válce musí mít smrt svůj smysl. Uomini contro pojednává o válce, ve které smrt svůj smysl ztratila. Diletantství, tupost a bezradnost, či neodbornost štábních důstojníků proměnila původně dychtivě vyhlíženou, krátkou a slavnou potyčku ve čtyřletá pekelná jatka. Rigidní lpění na zastaralých taktikách frontálního útoku, upřednostňování bajonetu coby zbraně cti, či vyzdvihování odvahy jenž má překonat kulometná hnízda a ploty z ostnatého drátu, si vyžádaly statisíce zbytečných obětí. Není proto divu že vojáci na čtyřech evropských frontách podléhali beznaději a myšlenkám na vzpouru. Režisér si ukousl pořádné sousto, a už od prvních minut je jasné že se s ním popral impozantním způsobem. Záběr na italské vojáky pochodující za zvuků tísnivé hudby nastolil hutnou atmosféru strachu, jenž se postupem času dále stupňovala až do hypnotické absurdnosti. Pro generála Leoneho je voják jen prostředek k vítězství, nic víc. Kráčí svými zákopy jako antický císař, ve své mysli podoben bohům, a od svých poddaných nepožaduje nic menšího než naprostou poslušnost a ochotu zemřít v jeho jménu. A běda tomu, kdo by otálel s plněním jeho přání. Těžce zkoušení vojáci, deptaní zimou a dobře zakopaným nepřítelem propadají zoufalství a konflikt na sebe nenechá dlouho čekat. Francesco Rosi natočil excelentní válečné drama, ne nepodobné Kubrickovým Stezkám slávy. V porovnání sice trochu ztrácí díky chybějící zdrcující závěrečné scéně, ale i tak si se svým předchůdcem může podat ruku jako rovný s rovným. (14.09.2012)

Syrovostí pohledu a nezkresleností záběru, který jde tvrdě a nesmlouvavě po odvrácené stránce války, té neheroické, film strhuje od prvního okamžiku divákovu pozornost. Že se jedná o první světovou válku, o odheroizování krvavých jatek nesmyslných pozičních bojů a bláhových ztečí, které provozovaly obě válčící strany (stačí připomenout Churchillovo Gallipoli) rovnou měrou, je jeho základní předností. Strhující příběh, vystavěný na zdánlivě nesmyslné tříšti dílčích záběrů, postupně vyjevuje střetnutí dvou nižších důstojníků s velitelem divize, který evidentně ztratil kontakt se skutečností; bohužel ne natolik, aby to mohlo vést ke ztrátě jeho svéprávnosti. Kličkování tváří v tvář nesmyslným rozkazům nepomáhá; dříve nebo později se dostaví klíčová mezní situace, z níž nejde couvat. Nevychází ani jiný tradiční prostředek podřízených a bezmocných: smrt, která vlastně není smrtí na bojovém poli, ale odstraněním krvavého vraha v nesprávné uniformě. Pocit marnosti, který prostupoval hrdiny Remarquova proslulého románu NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID nebo Šolochovovy románové epopeje TICHÝ DON, je v Rossiho pojetí zvláště silný; svůj podíl na tom má i zdravě bezohledná kamera, která se s úspěchem snaží přiblížit toto peklo na zemi co nejvíce z pohledu bezmocného jedince. Jalovost vlasteneckých frází, v italském případě ještě silnější během druhé světové války, ze stříbrného plátna Rossiho zásluhou přímo křičí. Na diváka, na nás, na každého, kdo se hlásí k hlavní zásadě skutečné tolerance: žít a nechat žít. (31.03.2015)

Tak to som necakal, ze Taliani vytvoria aj lepsi vojnovy film, ake som doteraz od nich videl. Tento patri medzi to lepsie a este sa aj odohrava pocas prvej svetovej vojny, co je len skvele, pretoze neni mnoho filmov z tohoto obdobia, ako filmy z druhej svetovej vojny. Dej sa odohrava v zakopoch, ved aj to bola taka zakopova vojna, kde pekne idiotsky general nasadzoval svojich talianskych vojakov do nezmyselnych utokov proti Rakusanom. V jednej scene som sa presvedcil, ze svine maju stastie, ako je priklad toho generala, ktory vykukoval spoza maleho otvoru von. Ani za boha, ten rakusky odstrelovac po nom nestrielal, ale jeden vojak vystrcil len maly posraty konarik pred ten otvor, tak uz palil s radostou po nom:) Aj samotne kamerove zabery boli slusne a bolo sa aj na co pozerat. (02.08.2011)

Velice atmosferický film. Na italské frontě, tam halt veselo nebylo. Zima, vejška, hlad, oheň, miny, sračky, sračky...a k tomu velitel brigády, který je schpen úplně všeho. Absurdní protiválečné dokonale poukazuje na chlapíky, kteří platí daně, válčí a pokládají životy v horském pekle a celý život takto tahají svoji zemi z bryndy.A za co? Za nic. Nikdo ani nepoděkuje. (03.01.2011)

Překvapivě kvalitní a možná asi taky jediný kvalitní film tohoto druhu italské provenience. Při jeho sledování se mi vybaví fakt, že na této frontě podle všeho zahynulo nejvíc Čechů za první světové války a že tahle poněkud opomíjená fronta byla možná snad s výjimkou Verdunu největší peklo první světové války. Velice zajímavě to ve svém komentáři vystihl Ten Druhý, protože pocit stupňující se úzkosti, jak jsem film sledoval, jsem cítil taky. Italové si nikdy na válčení nepotrpěli (a není potřeba jim to ani vyčítat ani se jim pošklebovat), ale tady je ukázáno, že v této válce prostě nebylo kam utéct a vlastně nebylo ani možné se co nejrychleji vzdát (jako třeba za druhé světové války, pokud to zrovna nebylo v třicetistupňovém mrazu u Volgogradu). Tady měl generál přehled a vojáci naskládaní tělo na tělo mohli jen jedno - vyrazit vpřed a dát se zabít nepřítelem a nebo nevyrazit a být zabiti vlastními polními četníky.....věřím, že na rozdíl od drtivé Němců, Francouzů, Rusů a části Rakušanů a Maďarů obyčejní Italové při odjezdu na frontu na začátku války rozhodně neřičeli nadšením a netěšili se, jak obsadí Vídeň. Možná tak pár nácků, okouzlených Marinettim a hlavně D´Annunziem, ale ti se v těch zákopech jen tak neocitli. Škoda jen, že film (o jehož existenci a kvalitách jsme věděl řadu let) jsem nakonec viděl v mizerné kopii a s ještě mizernějšími titulky. No, ale hlavně že chrám a tvrz české kultury - veleslavná Česká televize dává v sobotu večer už popadesáté za rok Televarieté a po necelém roce opakuje Bonda (nic proti němu) a furt dokola Poirota (taky nic proti němu, ale čeho je moc, to začíná nudit......). Přitom je řada kvalitních filmů a starších seriálů, které by si cestu na obrazovku nevýdělečného, z naší televizní daně sponzorovaného média měly najít. (18.01.2015)