La Femme publique

Zulawského dvě francouzské filmové variace na Dostojevského z osmdesátek – Běsi ve Veřejné ženě (podle románu Dominique Garnier: o kolik lepší by asi byly jako celek než Wajdovy???) a Idiot v Šílené lásce – jednak shrnují v mnoha scénách jeho způsob vedení herců – destruktivní, zneužívající, pohrdavý a – jasnozřivý… K tomu pak ve Veřejné ženě v několika pregnantních větách definují režisérův postoj k filmu jako médiu, k filmu jako druhu umění: „…nezávislý film je mrtev, je to konec celé éry…“ ale: „…je obtížné točit hloupý film, zvlášť když vám vnitřní hlas šeptá, že film je víc, než – (???)“ A: „(točím) „filmy o spáse světa násilím… …točím reklamu o smrti……filmy proti těm, kteří už se nebojí Boha…“ (Zulawski má polské katolictví pod kůží – je tu třeba zmínit scénu Veřejné ženy v níž se krade spáso- i smrtonosné auto před domem Armády spásy s nápisem „Ježíš tě miluje! Přijď k němu!“). Ale další proklamace: „…když nezabereš do záběru krev, o to volněji poteče za plátnem.“ A: „…film je pro mě konečně možnost jak uchovat obraz naší smrti.“ Můžou to být fráze nebo pouhé hyperboly, ale pro Zulawského zběsilé mnohapatrové a významů-plné montáže příběhů a motivů všechny předešlé definice a metafory platí. Ve Veřejné ženě se setkáme s běsem z Ďábla, s exaltovaností a „hřebenovou“ formou (dva příběhy se prolínají) ze Stříbrného globu, se stylizovanými hereckými zkouškami a zaznamenáváním osudu herců z Důležité je milovat; název připravované adaptace Běsů ve Veřejné ženě je „Posedlí" – blízký předchozímu Possession –; z něj a z Zulawského celovečerní prvotiny Třetí část noci jsou mnohé schodišťové scény; k tomu všemu přistupuje šílené tempo z Šílené lásky (a takřka všech jeho dobrých filmů) a druhý snadno rozpoznatelný režisérův trade mark – šílené herečky, ženy wamp, ženy nymfomanky, nahé ženy a ženy zkoušené osudem až za hranu milosrdné hysterie. Krom toho všeho je Veřejná žena o českém režisérovi a o českých hercích, československé železné oponě, československém pase a festivalu v Karlových Varech. Má to i své slabé scény – Zulawski pokoušel hollywoodský akční styl – honičky aut nejsou jeho silnou stránkou, a navíc jsou jako jedny z mála opravdu neústrojné (v té totální změti motivů, příběhů, stylových odboček, situací, postav, prostředí a emocí mi jinak takřka vše klapalo). Vybavilo se mi leccos – Anna Karina v Bláznivém Petříčkovi, když ji Godard nechával říkat několikrát za sebou stejnou repliku, Wloska ze Szamanky (záběry zběsilé chůze), Fassbinder, Petr Lébl. Žeru to Zulawskému; už snad popáté. (14.04.2011)

„Proč sis nabarvila vlasy? Kvůli tomu buzíkovi? Proč jsi s ním spala?!“ - „Proč jsi spal s jeho ženou?!“ - „Spala s každým, stejně jako ty!“ A Ethel ochotně ukáže a nastaví…ehm, svou (nejen) tvář každému. Po dílech Na stříbrném glóbu a Posedlost mi došlo, že jsme s režisérem každý někde trochu jinde. Přesto mně to nedalo a dal jsem mu (už opravdu) poslední šanci. Nevyšlo to. A kvůli tomu, že jsem mohl porovnávat právě s Posedlostí, mě tenhle snímek už neměl moc čím překvapit. Postavy předhánějící se v tom, které víc hrabe, teatrální, ukřičené, přehrávané výstupy protagonistů, „mimózní“ dialogy, přehršel erotických pasáží (z nichž zajímavější je jen ta s úzkou uličkou v bytě…naopak groteskní „výrazové“ focení jsem nepobíral), čím dál větší chaos a anarchie…ale hlavně totální režisérova zahleděnost do sebe sama. A já k téhle nekončící tvůrčí exhibici (sloužící k sebeukájení jednoho přerostlého ega) cítil stále větší apatii. Překvapivě kvalitní technická stránka (navzdory všemu ostatnímu) a české odkazy jsou pak trochu málo, končím na 2*. (15.11.2020)

ocenenia : Montréal World Film Festival 1984 - Špeciálna cena poroty (spolu s filmami "Khandhar" a "Grace Quigley"), Cena divákov (22.02.2010)

Femme Publique není tak brutálně vyhrocená a odvázaná jako Posedlost a Šamanka, kde se Zulawski opravdu utrhl ze řetězu. Je o poznání slabší co se týče invence, tempa nebo scénáře. Pořád je zde však jasně rozpoznatelný režisérův nezaměnitelný rukopis. Neustálé kamerové jízdy, barevné nasvícení, několik scén propukajícího šílenství a samozřejmě mnoho scén s nahou hlavní herečkou. A vůbec, co se týče vkusu na výběr hereček do hlavních rolí svých filmů, tak Zulawskému snad nikdo nemůže konkurovat :). Škoda, že už netočí. (07.02.2012)

Neexistuje figura, neexistuje pozadí. Všechno je totiž zároveň figura a pozadí. Zulawski je nesoustředěný a rozlétaný, jak emocionálně tak tématicky. Snaha zachytit všechno: vlastní zkušenost emigranta, dlouhé prsty režimu, které vás stále drží za krk, přestože vás od hranic již dělí stovky kilometrů a roky života, maniodepresivitu a narcismus vlastní režisérskému řemeslu, objektivizaci vytvářející poptávku na trhu s lidským masem, nelineárnost kariérních vzletů, výčitky kvůli zacházení s herečkami i zacházení s herečkami bez výčitek. Osudové promluvy o bohu a člověku, které v Posedlosti zněly profétisticky v těchto kulisách znějí jako kecy dvacetiletého melancholického hipstera balícího kost z uměnověd. Slovní průjem podepřený pohledem do dáli a truchlivým tónem. Nejspíš to takto zamýšlel, jako pomník sebeironie - zde leží Zulawski, uměl se nebrat vážně. Přesto .. můžu mít rád její části, její estetiku, ale nedokáži Ženu veřejnou mít rád jako celek. (02.08.2022)