Kozijat rog
Kozí roh
The Goat Horn
Režie:
Metodi AndonovObsahy(1)
Bulharský baladický film ze sedmnáctého století vypráví příběh pastýře stáda koz Karaivana. Žil poklidným životem se svou mladou ženou a dcerkou do té doby, kdy do jeho domu vnikla skupina tureckých příslušníků vládnoucí kasty, ženu znásilnili a usmrtili. Karaivn odešel s malou Marií do hor připravovat pomstu. Děvčátko vychoval jako chlapce a v dospělém věku dceru nutil mstít matčinu pohanu a vraždu. Film byl uveden na XVIII. MFF v Karlových Varech 1972, kde získal Zvláštní cenu poroty. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (59)
(KB - B) Mezi příznivci exploatace koluje vtip, že Cravenův remake Bergmanova PRAMENU PANNY pod názvem LAST HOUSE ON THE LEFT je lepší, protože motorová pila je silnější zbraň než středověký meč. Podle této logiky by KOZÍ ROH byl nejslabší, protože titulní nástroj na oba výše zmíněné nemá. Nepíšu to pro pobavení, ale z důvodu žánrové kategorizace, protože třetí počin bulharského režiséra Metodi Andonova není ani tak dramatem či baladou, jako spíš exploatací, jež je hned na několika úrovních ozvláštňující. Syžet odpovídá subžánru rape and revenge, protože po vykresleni úvodní idyly přijde narušení (rape) a následná pomsta (revenge) s více či méně důmyslnými způsoby zajmutí či odpravení agresora. Ovšem časové rozpětí není kondenzováno do několika hodin jednoho dne po daném incidentu, ale je přeskočeno celých devět let výcviku přeživší. Pomsta není stupňována od "oběti na druhé straně" (většinou retardovaná postava, která je k "činu" přinucena) až k iniciátorovi, protože výstavba klade důraz spíše na ústřední protagonistku a její proměnu než na samotné vykonání odplaty. Ozvláštnění na rovině postav totiž spočívá v tom, že vendetu sice vykonává žena, jako je tomu v I SPIT ON YOUR GRAVE či LADY SNOWBLOOD, ale přinucená vydávat se za muže, což s sebou přináší nezvyklou genderovou perspektivu, jíž je věnován celý závěrečný akt. Z dnešního hlediska je ale ten nejproblematičtější, protože potvrzuje stereotypy o ženě jako něžném pohlaví, neschopném se vzepřít či se vymanit z dobových konvencí a požadavků. Naštěstí je zde ještě styl, který celé vyprávění o dospívání a nalezení vlastní - potlačené - identity povyšuje na přemítání o primitivnosti a pudovosti, když si celý film vystačí pouze s minimem dialogů, velkou roli sehrávají ruchy prostředí, postavy jsou komponovány ve vztahu k přírodě a nediegetickou hudbu tvoří "popěvek" naznačující potenciální incest nebo alespoň incestní city či myšlenky. Škoda toho, že KOZÍ ROH nedokáže vzbudit polemiky o volbě formálních prvků a etice/morálce svého vyznění, jako je tomu v případě žánrových souputníků, a tak jediná neshoda může panovat v tom, jestli je celek "víc jako Vláčil", nebo je příhodnější o díle přemýšlet v intencích "lepší než raný Craven, ale horší než Zarchi". P.S. Přimlouvám se za to, aby byl alternativní distribuční název Zachriho snímku - DEN ŽENY - přisouzen tomuto bulharskému počinu. P. P. S. Vidět v jeden den na "filmové vědě" dva pomalé queer filmy obsahující znásilnění, tomu říkám náhoda! ()
Metodi Adonov vsadil u svého nejslavnějšího snímku zejména na krutou syrovost, čímž si u mě v podstatě podkopnul nohy. Ač film se tváří jako syrový ultra realismus, ve mě vyvolával spíše pocity nedodělanosti. ()
Podobně jako v případě Markety Lazarové (nebo v menší míře u dalších Vláčilových filmů), vychází síla Kozího rohu z těžko popsatelné a identifikovatelné magie obrazu, která se nad filmem – podobně jako jeho vzdušné popěvky – vznáší jako nepolapitelné fluidum. Prostí středověcí hrdinové toho koneckonců nikdy moc nenamluvili, takže nedává smysl opírat se o košaté mnohoznačné dialogy – je třeba vyprávět především kamerou. Kozí roh je komorním filmem o pomstě, který je jistě možné chápat prizmatem ustálených žánrových schémat (exploatační pomsta za znásilnění) nebo genderových vzorců (dívku s chlapeckým vzezřením a chováním nakonec zláká „obyčejná“ heterosexuální romance), ale to zároveň znamená vytvářet si od snímku až zbytečně velký odstup a ochuzovat se o to, čím je zajímavý. Film nevybízí ke kulturologické analýze a postavy tady nemají představovat archetypy, které by měly nebo neměly naplňovat dané role nebo společenské konvence. Jde mnohem více o intimní (ale výbušné) drama, které je o to působivější, o co víc si necháme jeho postavy připustit k tělu. ()
Aktu vendety zasvětil pastýř Karaivan velkou část svého života a v podstatě celý dosavadní vlastní dcery Marie, před jejímiž zraky znásilnili a zavraždili pastýřovu ženu (dívčinu matku) turečtí nájezdníci. Skrze postavu Marie je Karaivanem celá pomsta prováděna. Jakékoli dívčiny reakce, v nichž projevuje odpor vůči otci, jsou hned v zárodku prudce potlačeny. Mariina přirozená sexuální identita postupně vyplouvá na povrch, tragický konec se zdá být nevyhnutelný. [==] Metodi Andonov se během své kariéry věnoval spíše divadelní činnosti, Kozí roh byl jeho teprve třetím celovečerním filmem z celkových čtyř. Baladicky a expresivně laděný příběh sází především na obrazové vyprávění, dialogové pasáže jsou maximálně možně upozaděny. ()
Velmi dobré drama. Dost syrové a zajímavé. Romantická linka působí přirozeně, msta je zase divákem plně podporována. Konec mě docela překvapil a celkově tento bulharský film hodnotím slušnými 4*. ()
.......Je málo bulharských filmů, jejichž forma, tvar, pojetí a krása ve vás nechá na dlouhá léta pocit něčeho silného, citového. Balada o lásce a mstě ze 17. století Kozí roh určitě patří k těm vyvoleným........... ()
Bulharská poetická balada o pastýři, který po zavraždění svojí ženy vychovával dceru jako muže. Snaha převychovat dceru v muže, ale nemůže mít úspěch, aneb, jak praví stará pravda, příroda si cestu vždycky najde. Film vsází na minimum dialogů a absenci hudby, což v kominaci s černobílým obrazem dává filmu, což dodává celému snímku po obrazové stránce syrově naturalistické vzezření. Otázkou zůstává, jak mohla dívka nevědět takovou dobu, že není muž. Pokud ale ponechám toto hledisko stranou, je dívčino zjišťování vlastní identity docela zajímavě vykresleno. Měl jsem problém překousnout panovačné chování dívčina otce, přeci jen rodiče vlastním dětem neničí život tak jako on v závěru té svojí. Do jisté míry mi také vadily některé detaily, např. podřezávání kozy X dívka ječela. ()
Bizarní příběh a jeho umělecké ambice dýchají tak trochu vzdálenou atmosférou podobných filmů Františka Vláčila staršího. Ale pozor, nejde o žádnou filmovou mutaci Vláčila. Černobílá vizuální stránka filmu je brilantní, která umně kouzlí drsný kraj, kde se v těch dobách nežilo snadno. Herecké obsazení je také dobré. Žel právě ta pomsta, která rámovala celý film, je v jistých momentech poněkud bez hlubšího rozměru a smrskne se víceméně jen na pár dobře mířených ran. Je třeba poctivě přiznat, že to bylo pro mne trochu zklamáním. Ale budiž, na druhou stranu má dílo nezpochybnitelné filmové kvality, pro které stojí film určitě za to vidět. ()
Prvý krát som sa stretol s bulharským filmom a musím vyjadriť spokojnosť. Režisér natočil čiernobiely film, ale hlavne dosť realistický a drsný pohľad na život obyčajných ľudí v 17. storočí. Zaujal ma úvod, ktorý režisér vyrozprával v štýle S. Leoneho - čiže bez slov. Bez slov, ale s o to väčším zanietením natočil na vtedajšiu dobu dosť drsnú scénu znásilnenia. Cesta za pomstou vyplňuje zvyšok filmu, v ktorom som tiché a pekne nasnímané pasáže, plné krásnych exteriérov dosť obdivoval. Pripomínali mi Slovensko. Privítal by som viac dialógov medzi otcom a dcérou, inak spokojnosť. 80%. ()
Baladické příběhy mám rád a tenhle černobílý se mi líbil. V prvním plánu sledujeme hlavní motiv - vinu (zde zločin) a trest. Ve druhém nelehké soužití otce a dcery, která je jím nucena žít jako muž, aby snáze přežila v krutém světě. Třetí plán pak představuje tajnou část života dcery a odpověď na otázku, zda štěstí, které chystají rodiče pro své děti, bude i jejich štěstím, nebo zda nakonec těmi nešťastnými nebudou sami rodiče. Kamerou, vyprávěcími postupy a celkovým laděním vychází snímek ještě z kinematografie 60.let. S vrcholnými díly Vláčila se sice srovnávat nemůže, přesto má své zvláštní kouzlo. Strohé dialogy a vyprávění především obrazem. Trochu mi chyběla přírodní lyrika, jelikož prostředí si o ni přímo říkalo. Postrádal jsem to, jak čeští filmaři (Vláčil, Kachyňa, Vávra, Jasný, Tyc ve Vojtěchovi) dokázali používat přírodu, aby vzniklo vyvážené lyrickoepické dílo. A možná více krve, ale tu bych nakonec odpustil. Konec logický a žádoucí. I po letech dobrý film. ()
Kozí příběh s̶e̶ ̶s̶ý̶r̶e̶m̶ s rohem, transgender hrdinkou a daddy issues. ()
Povšedný lyricizmus dennodennej trýznivosti obyčajného človeka. Inu, bulharská Markéta Lazarová, povedali by ste. Ostatne, oba filmy boli premietané bezprostredne po sebe (ja som sa však zúčastnil len prvého, keďže zreštaurovanú Markétu som videl nedávno) a uvádzač nenápadne navádzal ku komparácii Vláčilovho a Andonovho diela. Príbeh, zasadený do bulharských reálií 17. storočia za čias Osmanskej ríše, by sme dnes označili za "revenge movie", prípadne eliminačný film. Andonov sa sústreďuje na zachytenie pocitov a trápení pastiera Karaivana a jeho dcéry Márie, ktorý po tragickom násilnom úvode doslova spália mosty a utekajú do hôr. Výrazná obrazová zložka je umocnená, mimo jedinej piesne, absenciou zvukovej stopy neprináležiacej prostrediu a málovravnosťou protagonistov. Pohanská symbolika je zreteľná, ostatne k nej odkazuje už samotný názov (Kozí roh - Capia pieseň, bludný kruh násilia ako opozitum osláv vo zvieracích maskách; múdri vedia). I samotný kozí roh je symbolom, ktorý zatieňuje ženskosť a zalieva sa nečistou krvou Turekov, a keď je odhodený, ženskosť a nepoškvrnenosť srdca pod svadobným čepcom opäť vystupuje do popredia. Nemôžem filmu vytýkať tézovitosť, ani umelosť - postupuje nesmierne uveriteľne a niektorými obrazmi až nečakane exaltuje diváka. Možno len scéna v kostole, kde kamera prechádza po obrazoch svätcov, je príliš popisná oproti zbytku filmu. Čo však filmu vytýkam, je emočná nevzrušivosť: pokiaľ beriem obe diela, teda Markétu Lazarovú i Kozí roh z uhlu ich zámeru vyvolať u recipienta silnú vnútornú odozvu, druhému menovanému sa to nepodarilo. Vskutku, videl som len 100 minút vzácnych obrazov, ktoré ma nechali chladným a nedokázali prikovať moju pozornosť na plátno. A to je na najlepší bulharský film, ako skalopevne vyhlásil uvádzač, málo. Môj názor je rýdzo subjektívny (viac než inokedy) - film je to rozhodne kvalitný, len zrejme nie určený pre mňa. 70% ()
Nevšedná, poetická a krásna lyrická dráma o zvláštnej pomste a čistej láske v totálne presvedčivej dobovej atmosfére bulharského vidieka 17. st., ktorý v tom čase trpel pod tureckou nadvládou. Avšak narozdiel napr. od snímku Prameň panny od Bergmana, sa tu hlavné postavy nezamýšľajú nad zmyslom samotnej pomsty a viery v Boha, skôr to po významovej stránke smeruje iba k jednej z možností, kam až takáto neústupčivá pomsta môže zájsť - k tragédii. Tiež je tu pekne rozobratá otázka vrodenej prirodzenosti, ktorú sa aj napriek úmornej snahe nepodarí potlačiť a nešťastná dievčinka tak znovu objaví svoje ženstvo, čo samozrejme nemôže skončiť dobre. Suma sumárum výborná, dumavá, rustikálna balada, navyše aj slušne zahraná. 85/100 ()
Další film na kterým byly moji rodiče svýho času v kině nebo chcete-li v biografu a byl zmíněn v debatě o filmech na který moji rodiče vzpomínají. A musím uznat, že ti moji staroušci měli dobrej vkus. Ikdyž je mi jasný, že mnohý rozmlsaný filmový konzumenty tenhle film v dnešní době už bavit nebude. Já jsem ale jeden z těch co takovýhle kousky dokáže ocenit a docenit i dnes. Takže připíjím...Na zdraví všech kozenek... ()
Drama z bulharského venkova osmnáctého století. „Klasická“ výstavba filmu o pomstě – v expozici je znásilněna a zabita matka hrdinky, dívka je poté otcem zbavena své ženské identity a společně s ním se vydává na cestu pomsty. Kozí roh (vražedný nástroj a zároveň „navštívenka“ na místě činu) se stává symbolem nového života bezvýhradně spjatého s pomstou. V závěru filmu zřetelně vystupuje milostný motiv, vracející hrdince její ženskost a odvádějící ji od cesty zloby (mezi jasný kontrast otec+dcera versus turečtí vrazi vstupuje pastevec, ztělesnění klidu a míru, který se dostává mezi otce a dceru). Otec však ve svatební den zabijí milence a dcera volí smrt v plamenech. Závěrečná scéna kopíruje scénu z úvodu filmu – otec nese svou dceru a klesá s ní unaven na vrcholu hory. Kruh násilí, které plodí zase jen násilí se uzavírá ()
V Bulharsku 17. storočia toho jeho obyvatelia veľa nenakecali. Pokiaľ mali potrebu sa pomstiť, vystačili si s citoslovciami v súboji. Pokiaľ sa zaľúbili, stačil veľavravný pohľad. Buďme radi, pretože ak by bol Andonov doslovný, jeho film by sa zmenil v melodrámu. Takto som mal radosť z toho, že som chápal a cítil, na čo postavy myslia a čo prežívajú. Ďaľším dôležitým faktorom kvality je nepredvídateľnosť filmu. Revenge subžáner má iný svoj klasický sujet, tu vyplývajú udalosti z vývoja postáv a nie zo scenáristického konštruktu. Či sa jedná o najlepší bulharský film netuším, podobné vyjadrenia ale majú hodnotu ocenení typu najkrajšia Bulharka. ()
Balada o muži, který život zasvětil pomstě, se v Bulharsku těší léta vysoké oblibě i kultovnímu postavení, poetikou a atmosférou je srovnávána s Vláčilovou Marketou Lazarovou. Přes vynalézavé narativní postupy, výtečnou kameru , působivý příběh a celkovou zajímavost, je to v jednotlivostech podle mého vztah otce k dceři, co ruší celkovou vyváženost díla: nepochopím například, jak muž ve své naivitě mohl celá léta předpokládat, že dívka si v dospělosti neuvědomí svou ženskou identitu. 90% ()
Kostýmní, historický film, natočený podle povídky z cyklu Nikolaie Haitova o období tureckého jha v 17. století, je vystavěný na půdorysu baladického charakteru a příběhu o vraždě (a znásilnění) a osobní mstě. V souvisle napjaté, drsné a nepodbízivé atmosféře se krvavý příběh počne odvíjet jednoho dne, v němž turečtí mužové, opanující vesnici, přepadnou statek s bezbrannou matkou, po níž zůstane jen malá dcerka. Tu se zlomený otec rozhodne uchránit před obdobným osudem a v letech zrání ji v lesích vychová v udatného a schopného „muže“ – se schopností zabít (turecké viníky, ale i kozu, jejíž rohy poté využije při boji). Sled bojových akcí se přitom mísí s vývojem dívčina dospívání a procitání: častější slabost a stopy dívčí citlivosti brání v přímém plnění cesty za odplatou, k nelibosti otce. V naturalistickém, hudby prostém pojetí (zní pouze bezeslovná smutná píseň) ústí snímek skrze zamilované odloučení dcery od otce a znovuobjevení vlastní identity k vícenásobné smrtelné tragédii, přičemž závěrečný obraz svou monumentalitou dotváří sysifovskou bezvýchodnost údělu. ()
Zvláštny a zaujímavý film, ktorému nedokážem dať viac ako tri hviezdičky aj keď v ňom bolo niekoľko nevšedných scén. Neprekážal mi dialógový minimalizmus, ani relatívne pomalé plynutie deja. Ale niektoré nedotiahnuté a iné nepochopiteľné motívy mi prekážali. Určite mal film na viac a z úvodnej scény sa mohla odvinúť temná verzia pomsty krutej rovnako, ako bol krutý zločin. Je užitočné vidieť tento film, dá sa pri ňom rozmýšľať na rôzne témy. ()
Související novinky
Letní filmový maraton Vsetín
Letní filmový maraton 2011 (kino Vatra, 10. – 12. 6. 2011) bude největší souvislou přehlídkou bulharského filmu v České republice. Program nabídne 11 bulharských snímků. Hlavní téma BULHARSKÝ FILM… (více)
Pozor, komentář s vysokým obsahem spoilerů! Byť je Kozí roh považován za nejlepší bulharský film všech dob, rozhodně se nejedná o nějaký převratný či originální snímek. Spíše jde o řemeslně dobře převyprávěný historický příběh, vsázející na syrovou dobovou atmosféru a bezprostřední kontakt s životem lidí uprostřed divoké bulharské přírody. Děj, odehrávající se někdy v 17. století během bulharské okupace Osmanskými Turky, si v ničem nezadá s klasickými antickými tragédiemi. Pastýř koz Karaivan žije se svou ženou a dcerou v bulharských horách. Když se ale jednoho dne vydá jako obvykle s kozami na pastvu, vloupá se do jeho domu skupina Turků a před očima jeho dcery Marie znásilní a zabije jeho ženu. Karaivan je touto událostí natolik zasažen, že i s tělem zavražděné manželky zapálí svůj dům a v náručí odnese omámenou dceru do horské chaty. Protože nechce, aby se podobná situace ještě někdy opakovala, vychovává Marii jako chlapce, učí ji zacházet se zbraněmi a snaží se v ní potlačit jakékoliv emoce nebo projevy ženskosti. Když už je Marie dostatečně stará,vydává se společně se svým otcem pomstít vrahům své matky. Jako vražednou zbraň a zároveň krvavou navštívenku přitom používají kozí roh. I když se ale otec snaží v Marii všemožně potláčet její ženskost, nedokáže jí zabránit, aby se zamilovala do zdejšího mládence. Ten při hrátkách v potoku objeví její skutečnou ženskou totožnost a společně s tím jakoby v ní probudil i její pravou dívčí identitu. Prožívají spolu milostný románek, Marie se v jeho přítomnosti odhodlá nosit ženské šaty a chodit do společnosti, a postupně si také uvědomuje špatnost vraždění, ke kterému ji otec neustále tlačí. Aby uspokojila požadavky svého otce, donutí se i přes svůj odpor k další vraždě. Ani ta ji ale nochrání před otcovým hněvem. Když se ten totiž dozvěděl o jejím poměru, zavraždil jejího milého a u jeho těla jí nechal známý vzkaz - kozí roh. Zoufalá dívka propadne šílenství z žalu, zapálí dům a pokusí se ukončit svůj život v plamenech. Jejímu otci se ji sice podaří z hořících trosek vynést, ale její život už zachránit nedokáže. Film končí vpodstatě stejně jako začal - otec nese v náručí svou dceru, ale milosrdný spánek tentokrát nahradila studená smrt. Režisér Metodi Andonov se nesnažil ze svého filmu udělat nějakou artovou záležitost, ale naopak se ho pokusil natočit co nejpřístupnější divákům. I když děj samotný je vpodstatě velmi jednoduchý, nespokojil se Andonov pouze se statickou kamerou a klasickým stvárněním, ale vše je naopak co nejdynamičtější. Kamera prolétává společně s hridiny jedoucími na koních lesem a její časté umístnění "ve středu dění" (v jedné scéně se například ocitne uprostřed plamenů) vtrhává diváka přímo mezi hrdiny na filmové plátno. Zjevná je také režisérova snaha vyvarovat se za každou cenu dialogům a jakýmkoliv verbálním projevům všech herců. Příkladem za všechny může být scéna, kdy chlapec přijíždí Karaivanovi sdělit neštěstí, které se stalo jeho ženě, ale namísto přímého dialogu sledujeme pouze chlapce vcházet do Karaivanovy chaty, kde už za režiséra dokresluje děj divákova fantazie. () (méně) (více)