poster

Můj pomalý život

  • německý

    Mein langsames Leben

  • anglický

    Passing Summer

Drama

Německo, 2001, 85 min

  • Jellini
    *****

    Druhý film Angely Schanelec o počasí. :) Po zhlédnutí Platze in Stadten jsem byl zvědavý na její následující film. Její rukopis jsem rozeznal hned podle prvních pár záběrů. Vyhýbání se středovým kompozicím, využívání barevnosti kostýmů, věcí a okolí a vždy výrazné počasí. Hlavní postava je divákovi mírně nepříjemná svou odtažitostí a v podstatě namyšleností. Schanelec ji výborně vykresluje, stejně jako většinu ostatních postav. Extrémně "potěšující" je možná návaznost s minulým filmem - skrze postavu vdávající se známé. Lze to brát jako dopovězení minulého filmu, který končil "na dně", ze které je nutné se vyhrabat.(17.7.2011)

  • DwayneJohnson
    ****

    Velmi zdařilá, vztahová sonda, propletených mezilidských vztahů, která si mi opravdu moc líbila. Hlavně proslov na svatební hostině, v podání Rudigera Voglera. Komentář smysluplnější, napíšu, až někdo udělá české titulky. Jedno vím však zcela jistě, s touhle režisérkou jsem ještě zdaleka neskončil.(13.11.2014)

  • lupuscanis
    ****

    Osobní vzkaz pro jednoho nejmenovaného uživatele s úžasným přehledem po tvrdohlavější části současné německé kinematografie, který prakticky každý z Angeliných filmů opatřil svým neskromným komentářem: Kdybys ty snímky pouze hodnotil nízko, řeknu si, že máš nejspíš jiný měřítka, a že to řežeš celkem ostře při zemi. Ale protože po sobě zanecháváš viditelné stopy-komentáře, jejich konkrétní obsah dokládá, že svou neochotu vnímat a rozlišovat, připisuješ neobratnosti tvůrce. Tohle (tvé) neumětelství, či podlost - vyber si - podtrhává tvá snaha psát, jako bys viděl a přemýšlel. (spojlery) Co Schanelec vyčítáš, tedy rozbitost, nepřehlednost, zahlcenost postavami - je evidentně součástí tvůrčího záměru. Stačí si uvědomit, jakou funkci na sebe berou vyloženě epizodní postavy. Ta funkce je dvojí: jedné sis všiml (dokreslení atmosféry, přihození na hromadu trablů), druhou pomíjíš ("trčící konce" jejich fragmentárních scén ukazují k nevyčerpatelnosti takto vršených epizodních historek a postav). Distance Schanelec vůči prakticky všem postavám filmu a jejich historkám, trablům či radostem, jakož i jejich uchopování i opouštění, tak nějak po rohmérovsku, někde uprostřed jejich cesty, podle mne vytváří čitelný prostor pro diváka, aby se se pokusil na postavách a jejich historkách tolik nelpět, jak je zpravidla uvyklý, a aby je obrazně tak trochu(!) nechal jít, a pokusil se přehlédnout celé to jejich hemžení. Tohle dvojnásobné přeostření z detailu-fragmentu na celek (rovněž fragmentární), je od Schanelec celkem odvážné, a dle tvých stesků na to, jak malé postavy tentokrát "kradou místo" těm větším, rozhodně není blbuvzdorné. Co mě ale opravdu dožralo, je tvá necitlivá poznámka o "podivném tanci" Valerie v baru. Viděl tys někdy živou holku tancovat? Dochází ti, že Valerie je v tu chvíli blízko zhroucení, že na pozadí její zdánlivé nemotornosti duše i těla, je tahle úžasná scéna uvolnění a doteku s někým blízkým na tanečním parketu v baru, jedním z nejsilnějších momentů filmu...? Ne, Schanelec tu "nevědomky" nebalancuje na okraji ironie - to jen ty definitivně potvrzuješ svou neochotu vnímat.(12.4.2019)

  • see_sawandrew
    **

    U Pomalého života jsem strávil 80 minut a teď už konečně vím, co pomalý život znamená. Tento film natočila Angela Schanelec o šest let dříve než Nachmittag, který své cíle v rámci možností splňuje. Režisérka se zřejmě poučila ze svých dřívějších děl – Mein Langsames Leben je sice natočený opět jejím typickým stylem statické kamery a malým množstvím střihů, což se mi u Nachmittag líbilo (a líbilo se mi to také tady), ale tentokrát vidím spíše problém v tom, co je takovým způsobem natočeno. Osudy postav jsou sice zajímavé, ale všeho moc škodí. Ve filmu je až příliš mnoho rozhovorů, ve kterém vystupuje příliš mnoho vedlejších postav, které sice atmosféru filmu dokreslují a přihazují své trable do šuplíku, ale v metráži příliš mnoho kradou místo postavám hlavním, obzvláště tak Valerie. Ve výsledku film působí příliš zmateně a nekomplexně. I zde se mi několik věcí líbilo, ale jde spíše jen o detaily: Nejvíce mě zaujal záběr z nemocničního pokoje, který je snad snímaný přes sklo, v němž se odráží koruna stromu – polovina záběru, a zrovna ta polovina, kde sedí postavy, tak skoro není vidět. Kontrast nádherného prosluněného života venku s morbidní atmosférou nemocničního pokoje, kde sedí umírající otec, tak zafungoval dobře. Místy jsem měl také pocit, že film nevědomky balancuje na okraji ironie (dialog sourozenců o blížící se smrti jejich otce, opravdu podivný tanec Valerie na diskotéce, nebo snad až tragikomická scéna, v níž jedna z vedlejších postav neskutečně rychle mluví o novinkách ze svého života, až nechtěně dospěje k tématu, které ji uvede do deprese). Jde o bezpochyby zajímavý film, ale… to už bych se několikrát opakoval. 40%(4.6.2010)

  • Hortensia
    *****

    Prostredie, postavy ako súčasť prostredia, na pozadí (popredí?) ročných období, zelene, svetla, atmosféry, či skôr ambience. Príbehy sa akosi samovoľne prestupujú, malé a veľké, situácie banálne a závažné, koherentne, ako sa už na život patrí, vyzerá to, že sú si rovnocenné. Fragmenty. Ktovie, či nie sú. Ako by asi písala Woolfová filmom v 21. storočí? Akurát, že Schanelec radosťami, či strasťami postáv neopája, necháva ich plynúť v príjemnej neutralite, priestore pre Vás, do ktorej sa (ne)chtiac vložíte. Nadôvažok, formálne čarovné. Pôvodná odtažitosť Schanelecovej štýlu sa mení na fascináciu, a extrémne zcitlivenie divákovej pozornosti na film. Bresson majstroval podobným spôsobom.(27.12.2013)