Die Mörder sind unter uns
Vrahovia sú medzi nami
Murderers Among Us
The Murderers Are Among Us
Režie:
Wolfgang StaudteHudba:
Ernst RotersHrají:
Hildegard Knef, Elly Burgmer, Erna Sellmer, Hilde Adolphi, Marlise Ludwig, Ursula Krieg, Arno Paulsen, Wilhelm Borchert, Robert Forsch, Albert Johannes (více)Obsahy(1)
Berlín, jaro 1945. Bývalý chirurg dr. Mertens přežil 2. světovou válku jako pomocný lékař na východní frontě. Jako stín bloudí troskami zpustošeného města, traumatizován zprvu blíže nepopsanými vzpomínkami. Pocit, že není schopen znovu praktikovat medicínu, ještě násobí alkoholem. Teprve když do jeho života vstoupí mladá Susanne, začíná se pomalu otevírat realitě. Návrat k vnitřnímu klidu zhatí náhodné setkání s někdejším velícím důstojníkem z východní fronty, Ferdinandem Brücknerem, který na Štědrý večer roku 1942 vydal rozkaz k odvetnému úderu vůči civilnímu obyvatelstvu včetně dětí. Zbaven jakýchkoliv pocitů viny vede nyní Brückner bezstarostný, pohodlný život. Mertens znechucený jeho bezcharakterností pomýšlí na pomstu a hodlá vzít spravedlnost do vlastních rukou. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (25)
Po prvých dvadsiatich minútach tušíte, kto akú rolu zohrá v príbehu a kam ten vygraduje, ale nepripúšťate si, že tak dobre hodnotená klasika by mohla byť tak priehľadná. A ona je. Navyše, ústredný vzťah Ona/On vykryštalizuje zrýchlene, z ničoho. Ale autentické kulisy rozbombardovaného Berlína sú silne atmosférické, a noirová čiernobiela forma parádna. ()
Je obdivuhodné, že si Nemci rok po vojne dovolili takýto film. A to je na ňom najviac zaujímavé. Ten dobový kontext je totiž omnoho silnejší než nie úplne uveriteľný dej. Zábery z rozbombardovaného Berlína sú skľučujúce doteraz. 8/10 ()
Skvělý poválečný film, který je zajímavý hlavně díky tomu jak využívá autentických prostředí (rozbombardovaný Berlín je opravdu rozbombardovaný Berlín) a jak se snaží svět kolem sebe co nejvíce realisticky zobrazit. Paraela k italskému neorealismu se zde přímo vnucuje. Kamera zde těží z nejrůznějších podhledů a až zkřivených úhlů záběru, které podporuje velmi kontrastní svícení, nejednou využívající až expresionisticky laděnou stínohru. ()
Že si tohle dokázali natočit Němci sami o sobě několik měsíců po prohrané válce - nemám pro ně v tomto směru slabé srdce, ale před tímhle filmem smekám. ()
Možná nejzásadnější film německé kinematografie o Německu...Němcích. (Skutečně nechápu, jak může někdo autentické prostředí Berlína v roce 1946 popisovat jako kulisy) ()
Ako sa dostať z vnútornej krízy, keď ste boli svedkom vraždenia miliónov ľudí a vidíte, že ľudský život nemá pre iného človeka žiaden zmysel? Tak, že jeden zdanlivo bezvýznamný zachránite. Scéna, keď Dr. Mertens prvý krát hovorí Sussane, že ju miluje v Berlínskych ruinách by mohla byť ikonickou romantickou scénou dejín filmu, ak by tento malý skvost poznalo viacej ľudí. Áno, Vrahovia medzi nami čerpajú ako z talianskeho neorealizmu, tak zo svojej nemeckej expresionistickej tradície a táto štylizovaná vizuálna kombinácia je úchvatná. Film v priebehu deja prechádza pomaly od stále sa opakujúcich scén Mertensovho opileckého stavu k vážnym témam nemeckého besnenia a romantický charakter podtrhujú krásne husky oči Elly Burgmer. ()
Od Wolfganga Staudteho som v detstve videl Malého Muka a neskôr Ruže pre štátneho zástupcu. Práve dopozeraný film je cenný tým, že už rok po skončení vojny sa zaoberá traumami, ktoré pretrvávajú aj v mierovej dobe. Filmársky (najmä spôsobom snímania) mi pripomína filmy z tridsiatych rokov, myšlienkovo je poplatný minimálnym časovým odstupom od vojny. Na druhej strane bolo pôsobivé vidieť autentické obrázky vojnou zničeného mesta a život jeho obyvateľov. Aj keď vyrovnávanie sa s pocitom viny bolo schematicky a aj naivne podané, bolo racionálnejšou cestou k morálnej očiste, ako nahradenie splynovaných Židov moslimami, ako sa to deje v súčasnosti. ()
Necelý rok a půl po prohrané válce poslali Němci do kin drama o tom, že největší svině za války se mají nejlépe i po ní. Klobouk dolů, něčeho podobného se u nás nikdo neodvážil ani dvacet let po revoluci. Film není zrovna dokonalý, po technické stránce působí spíš jako film předválečný, ale samotné kulisy tvořené sutí, troskami, popraskanými zdmi a okny bez skleněných tabulek jsou dost silnou a důležitou postavou filmu. A na první východoněmecký film tu překvapivě téměř absentuje propaganda (ano, padouch je továrník, ale to dává sakra smysl!). ()
Neorealistický film-noir v těsně poválečném Německu reflektující téma pro Německo dodnes aktuální - vinu Němců za 2. světové války. ()
Film využíva expresionistické postupy tak populárne a úspešné v 20-tych rokoch v nemeckom filme počnúc ostrými uhlami kamery končiac využívaním tieňov. Ak sa do toho pridajú zábery rozbombardovaného Berlína, plných ruin a krýs, ale aj rozšafnej zábavy so snahou všetky problémy zahodiť za hlavu, je jednoznačné, že nepôjde len tak o obyčajný film. Wolfgang Staudte sa pustil do scenára s plnou vervou poukázať na nevysporiadanú spoločenskú situáciu po prehranej vojne, kde sa najvačší fašistickí gauneri veľmi rýchlo otriasli a začali si budovať hospodársku a ekonomickú moc. Hlavný hrdina doktor Mertens je opilec, ktorý si nesie svoju traumu z vojny a je vlastne akýmsi pojítkom medzi minulosťou a budúcnosťou. Snímok sa nevyvaruje skratkovitosťou, ani určitou naivitou, ale neustálym zobrazovaním vtedajšej surovej reality v kontraste so začínajúcou láskou je veľmi pôsobivý a určite patrí k tomu najlepšiemu, čo sa v daných povojnových rokoch natočilo. ()
Dobré, ale do nadčasové klasiky kus schází... Tenhle film je pozoruhodný hned v několika ohledech – funguje jako resuscitace expresionismu, jako vývozní artikl informující o těžce budouvané poválečné denacifikaci nebo minimálně jako pohled na rozbourané Německo. Musím uznat, že trosky měst můžou vybízet k expresionistickému pohledu na svět a tvůrci s nimi sugestivně naložili. Bohužel mám dojem, že poněkud nerozpoznali míru. Používat rakursy jako na povel při každé druhé scéně a pověstné stíny stylizovat ad absurdum začne po určité chvíli působit rušivě a v některých monetech dokonce nechtěně směšně. Tím neshazuji jednotlivé nápady, kterých je film plný – jenže mi připadá, že i filmaři němé éry uměli střídměji nakládat s tehdy populární expresionistickou estetikou (je zde hrozně znát, že byla za nacismu násilně potlačena). S tím trochu souvisí i druhý problém a sice doslovnost. Film je obrazově nesmírně bohatý a navzdory tomu okolní rozpadlý svět líčí, jako kdyby ho snad divák přehlédl. Příkladů je nepřeberně: od pobíhajících krys na ulici (hrdina prostě musí prohodit při příchodu domů dialog o krysách) až po pocit viny (hrdina prostě musí ze spaní křičet o nevinných dětech). Připadal jsem si místy až trapně, jedná se tady s divákem jako se slepcem. Zatímco Hildergard Knef se mi líbila i svým výkonem;), tak Wilhelm Borchert má pořád sklon cosi popisovat a hystericky řvát. Jeho role snad ani nešla dobře zahrát, protože mu scenárista v jednání přihodil několik nepřesvědčivých obratů o 180°. Když pominu nepřesvědčivý válečný flashback – zase ta snaha vše doříct – tak se mi formální zpracování nesmírně líbilo. Film náramně ubíhá, má více americký než evropský styl a je celkem odvážný, pokud jde o erotické náznaky. Určitá naivita v závěru mu tolik neškodí, přání doby je třeba respektovat. Ovšem o té mechaničnosti a snaze vše dopovědět to neplatí, v tom se odráží spíše umělecká neobratnost a pravděpodobně hlavní důvod, proč se film nestal klasikou. Srovnejte s tichou výmluvností filmů jako Osvětim, Daleká cesta, Paisa nebo Brány Noci – ten rozdíl je propastný. ()
Východoněmecké studio DEFA v prvním roce svého působení vyprodukovalo hned několik filmů (namátkou Irgendwo in Berlin - který mimochodem patří stejně jako Vrahové mezi námi mezi tzv. Trümmerfilm, neboli filmy točené v troskách, reflektující provizorní podmínky své doby, v tomto případě rozbombardovaného Berlína- nebo Die Fledermaus), z nichž ale nezpochybnitelně vyčnívá právě snímek Vrahové mezi námi. A to hned na několika úrovních. Za prvé se jedná jak o první snímek již zmiňovaného studia, tak o úplně první německý film po 2. světové válce. Druhou rovinou rozumím rovinu tematickou: niterné vypořádání se s neduhy války a s jejich nepotrestanými úlisnými veliteli, kteří káží vodu, ale pijí víno. Je fascinující, že tento film vznikl pouhých několik měsíců po prohrané válce (námět se pravděpodobně začal rýsovat již v období posledních týdnů války, což mimo jiné podtrhává sílu výpovědi). A za třetí mě na filmu velmi zaujala stylistická složka, která se tak dostává minimálně na úroveň formálního systému. Je zde patrná snaha o ozvláštnění syntézou dvou tradic – italského neorealismu a německého expresionismu. Oním spojením vzniká mimořádná atmosféra bezútěšného Berlína, kdy v interiérech vynikají prvky expresionismu a v exteriérech prvky neorealismu. Kromě těchto dvou tradic a jejich působení, se dá vysledovat mnoho dalších, stylisticky opojných aspektů. Je to například živelné rámování a neustále měnící se úhel. Nebo rámování objektů (většinou lidských postav) skrze různé předměty. Může to být i flashback, jehož emoční sílu podchycuje právě styl, respektive důraz na detail ve spojitosti se zvukem. Zajímavé jsou i hrátky se zrcadlovými záběry a jejich význam, variující se na konci (a tak dále)… Je škoda, že tenhle kvalitní prvopočátek studia DEFA není veřejnosti tolik známý, přestože je divácky velmi atraktivní a má potenciál stát se kanonickou klasickou (leč potenciál nevyužitý/nevyužitelný?). [KINEMATOGRAFIE VÝCHODNÍHO NĚMECKA] ()
Silně ideologicky zaměřený (jak jinak, tehdy) prostinký melodramatický příběh nabízí na to, že jde o první poválečný německý film, málo reálií, autentičnosti a příliš mnoho expresivity. ()
Filmy natočené bezprostředně po události mají v sobě většinou něco naivního, ale současně autentického a něco autentického, které se zdá po čase být naivním. Na rozdíl od současných fimů z II. svět. války, které nejen rozmělňují a zpochybňují, ale přímo přepisují dějiny, je tento fim nikoli o "vrazích mezi námi" (tedy těch, kteří považují "výrobu helem z hrnců v době války a hrnců z helem v době míru" za přirozený a spořádaný chod věcí), ale o "citlivých lidech mezi námi", kteří sice odmítají spolu-vraždit, ale na chodu věcí se podílejí jen nepřímo. Dr. Hans Mertens sice nemůže hromadným popravám zabránit, ale také jeho snaha o prosazení spravelnosti ztoskotává na jeho vnitřní nemohoucnosti (tři snad upřímné, ale neúspěšní pokusy o zabití haptmana) a překotné a nadměrné citlivosti (během chvilky se pokusí o vraždu, provede tracheostomii a vyzná lásku). Nicméně vrahem není, ale není ani typickým Němcem (echter Deutsche). ()
ocenenia : MFF Benátky 1947 - Nominácia na 1.cenu ()
Ja, jakozto clovek, ktory sa zvysoka vysral na filmovu teoriu a na zonglovanie s odbornymi termitmi z filmovej teorie som rovno radsej zaviedol filmovu prax. Sice neviem, co je naracia, viktimizacia, rigidne paradigma a neviem definiciu krasy, no viem, ze toto kulisy neboli ani za picu. Teda pardon, to mi zase uslo, a chcel som pochopitelne napisat ze kulisy tu neboli vobec. Film udajne vznikal na konci WWII a obzaloba vojny je mimoriadne silna. To som si vsimol, tie chirurgove masakry co ho prenasledovali bych nechcel mat, do toho sa riesi laska a pruser s byvalym dostojnikom Wehrmachtu : 85 % ()
Tísnivé... ()
Skvělý poválečný film, který nabídne snímky rozbombardovaného Berlína, respektivy pouze jeho sutin a trosek. Podivínský muž hledá a poslézé nalézá nový smysl života v poválečném Německu, aby však zkoncoval s minulostí, musí udělat definitivní čáru za svým starým životem. Perfektní hudba, skvělí herci i dokumentární charakter dělá z tohoto filmu nezapomenutelný snímek, škoda, že tak opomíjený. ()
Z vojnovych filmov sme zvyknutí na koniec vojny v oslavnej nálade s usmiatymi osloboditeľmi z východnej alebo západnej strany. V Nemecku a Berlíne je koniec vojny o niečo depresívnejší a taký je aj tento film, plusom je, že je to skutočný Berlín po vojne. Každý sa snaží prežívať, ako vie, usilovný živnostník, lekár opilec alebo dievča vrátivšie sa z koncentráku. Niekto má v oknách sklenené tabule a niekto nie. Vojnové scény sú viac ako obrazom prítomné rozprávaním, zvukom a hlbokým pohľadom do očí. Vykonať spravodlivosť alebo pomáhať ľuďom, náhoda dá tejto dileme riešenie a nádej do ďalšieho života. Natočiť v Nemecku takýto film rok po vojne, tomu vravím umenie. –––– Zistil som, že liečiť ľudstvo už prestalo dávať zmysel. –––– Aké ľahké je občas urobiť ľuďom radosť. –––– Sú zranenia, ktoré sú okom neviditeľné. Vyliečiť také zranenia vyžaduje súcit, nekonečnú trpezlivosť a lásku. –––– Raz sa vyrábajú helmy z hrncov, potom zas hrnce z heliem. Stále je to rovnaké. ()
A pak ze nemci nemaj pekny holky.. :-) Hildegard Knef to slusi bajecne, a filmek je to moc dobrej. Hrava a vytecna kamera. Pro noiristy povinnost. ()
