Fontána

Johann Gottlieb Fichte povedal, že každý človek si vyberá takú filozofiu, ktorá mu vyhovuje. Tento subjektívny idealizmus by sme mohli vztiahnuť práve na reakcie ľudí na Fontánu. Jedni v nej budú vidieť mystično, transcendenciu, popretie nesmrteľnosti a zobrazenie lásky ako zmyslu života, my ostatní si povzdychneme „ach, zas niekto objavil teplú vodu.“ . I keď treba povedať, že to objavovanie je audiovizuálne (temer) dokonalé. V prvom rade , naše západné myslenie založené na chápaní života ako niečoho čo je pre človeka samozrejmosťou akosi nechce chápať, že pokiaľ neexistuje smrť bez života, nemôže existovať ani život bez smrti (samotným pojmom smrť sa predsa definuje koniec toho, čomu hovoríme život). Nuž a s otázkou nesmrteľnosti sa Aronofsky pobil síce štýlovo, ale štýlom zakrýva jednoduchosť a zrejmosť výsledku tohto zápasu. Jediné čo mi na forme Fontány vadilo boli na môj vkus prikrátke zábery zhruba v prvej polovici filmu, najmä keď strih záber utne predtým než stačí vygradovať. Inak mi dominantný pohyb kamery po horizontálach a vertikálach dával skutočne dojem čohosi neobvyklého; zelená farba yucatánskeho pralesa výborne kontrastuje so zlatou Shibalby i obyčajnosťou reality (pokiaľ teda za realitu ustanovíme rok 2000). Bohužiaľ v snahe urobiť film prehľadnejší a sofistikovanejší sa príliš sústreďuje na opakovanie jednotlivých vokajškom podobných a vnútorne spätých symbolov a tým nabúrava dojem filmu pre „vyspelejšie“ publikum, schopné dekódovať i rafinovanejšie resp. v rámci diela menej frekventované symboly.Táto „prešpekulovanosť“ v konečnom výsledku zráža môj celkový dojem smerom k tak trochu kalkulu so snahou osloviť väčší okruh divákov. Záverečné časti filmu prakticky akurát spomalene kopírujú guľometný strih záverečných scén Requiem či pytagorejskú posadnutosť hľadaním podstaty sveta ako čísla v závere Pi; či je takáto forma syntézy troch línií vhodná pre meditačný film ostáva na posúdení diváka. Fontána je nepochybne audiovizuálne výnimočný počin, avšak od režiséra ktorý ma v Requiem donútil k totálnej fyzickej nevoľnosti skrz vnímanie „obyčajného“ filmu som čakal omnoho väčšie dosahy a presahy. Tento film totiž žiadne transcendentno ako niečo, čo nie je možné uchopiť rozumom, neobsahuje. 9/10 (22.05.2007)

Přechválený a nadhodnocený film, který je mnohem prostší (nejen narativními postupy, ale i svým myšlením), než jak se tváří. Fascinující obrazy a zvuky ve službách jednoho zdánlivě složitě odvyprávěného mýtu, jenž nakonec zklamává svou doslovností a paradoxně i obyčejností svého vlastního finále. Zcela nesouhlasím s přívlastky "komplexní" a "filosofický", protože když se v tom člověk trochu hnípe, opravdu objeví až přílišnou jednoduchost. Což by nevadilo u obyčejného filmu (Rekviem za sen), ale u spirituální cesty za podstatou všehomíra to prostě ruší. Audiovizuálně opojné, herci skvělí, intimní momenty vesměs odzbrojující. O to víc mrzí ladně zastíraná prostota. 70% (02.03.2007)

"Vždyť jsou, muži, kteří z lásky konají neuvěřitelné věci, tak třeba - přestěhují se." Václav Voska, Vajíčko. Nemohl jsem si pomoci, ten citát jsem sem musel napsat. Věčný život a věčná láska, toť otázky v lidské kultuře velmi staré (věčné?:)). Aronofskyho příspěvek k hledání odpovědi na základní otázku života, vesmíru a vůbec chápu jako zbytečnost života bez lásky, života bez pokračování. Když ve snových vizích z budoucnosti vidí Tom Izzi žádající ho "finish it", odpovědí je semínko zasazené na Izzin hrob. Život nepokračuje stejným jedincem, ale dalším životem. K formální stránce filmu nelze mít výhrad, hudba, herci i vizuální stránka jsou perfektní. (19.03.2007)

Nádherný film, ke kterému jsem se pohříchu dostal až po deseti letech... Úspěšně balancující mezi mainstreamem a artem, mezi rozmáchlou sci-fi a komorním melodramatem. Hudba Clinta Mansella je zase jednou fantastická, vizuál místy hraničí s kýčem, ovšem vzhledem ke snaze vyjádřit se k základním otázkám života je to vlastně adekvátní. Jackman mile překvapil a moje oblíbená Rachel Weisz ne, zahrála standardně skvěle. Co ale z Fontány dělá skutečné mistrovské dílo, je katarzní podání myšlenek, které přesahují standardní "láska všechno přemůže", když ukazují, že nepřemůže, ale že to nevadí. Boj se smrtí nelze vyhrát, ale k blížícímu se konci lze přistoupit i důstojně a s pokorou, což je tím největším vyjádřením lásky k odcházejícímu, jakého člověk může dosáhnout. A jestli film dokáže poutavou formou předat takovou myšlenku, tak už nevím, co bych měl od něj chtít víc. (05.06.2017)

Pociťoval jsem naprosté chvění a nevím proč. Plakal jsem a nevím proč. Byl jsem u závěrečných titulků naprosto mimo a nevím proč. Film na mě zaútočil, ne tím co zobrazoval, ale tím přesahem, který můj rozum nedokázal zpracovat, ale mé emoce ano. Doteď nevím, co to vlastně bylo, ale třesu se doteď. Analogie s Kubrickovou Vesmírnou Odyseou je myslím na místě. Fascinující transcendentální zážitek, kterému nerozumím, ale o to je pro mě působivější. PS: Opravdu nedokážu rozhodnout kolik hvězdiček tomuto filmu dát, proto nechávám bez hodnocení. (27.03.2007)