Reklama

Reklama

Saraband

(TV film)
  • Slovensko Sarabanda
všechny plakáty
Trailer 2

Obsahy(1)

Po tridisatich rokoch zatúži Marianne opäť vidieť svojho bývalého manžela Johana. Vyberie sa ho navštíviť do jeho vidieckeho domu, kde žije spolu so synom z druhého manželstva, Henrikom a vnučkou Karin. Karin je už dospelá, ale Henrik sa ju stále snaží ovládať. Dáva jej lekcie hry na violončelo a sníva o tom, že Karin jedného dňa dosiahne úspech, po ktorom sám vždy márne túžil. Vzťahy medzi otcom Johanom a synom Henrikom sú napäté, obaja sú však veľmi naviazaní na Karin. Domáca atmosféra je o to dusivejšia, že rodina ešte stále neprekonala smútok zo straty Henrikovej milovanej ženy Anny. Anna pred dvoma rokmi zomrela na ťažkú chorobu, ale v živote svojich blízkych je i naďalej bolestne prítomná. Hoci Marianne sa k Johanovi vrátila kvôli starým spomienkam, čoskoro je vtiahnutá do zložitých vzťahov medzi otcom a synom i otcom a dcérou. Sarabanda je umeleckým testamentom režiséra Ingmara Bergmana, ktorým sa naposledy dotkol svojich ťažiskových tém: lásky, smrti, nenávisti a rodiny. Po tak mer tridsiatich rokoch sa v ňom vrátil k hrdinom filmu Scény z manželského života, ktorí z pohľadu osemdesiatnikov vidia jeden druhého i okolitý svet trochu inak. Projekt vznikol v úzkej spolupráci s Bergmanovými dvornými hercami, priateľom Erlandom Josephsonom a bývalou partnerkou Liv Ullmannovou. Je koncipovaný ako séria epizód, v ktorých sa vždy konfrontuje dvojica postáv. Táto štruktúra sa riadi prísnou hudobno-matematickou logikou. Na ňu odkazuje aj titul Sarabanda, prebraný z hudobno-tanečnej barokovej formy, ktorá vo filme znie v Bachovej suite č. 5 pre violončelo. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (21)

Marigold 

všechny recenze uživatele

Bergmanovo krutě sarkastické loučení, ve kterém už se spíš jen vzdáleně zrcadlí jeho svébytná obraznost. Pár záběrů má úchvatnou vnitřní sílu, znepokojivou kompozici, která přináší zjitřenou nejistotu na prahu skutečnosti a snu. Jako v případě Scén z manželského života i tady jdou do popředí postavy a většina intenzity a prožitku pramení z jejich propracované psychologie. Bergman se s notnou dávkou sarkasmu vrací k osudu Marianne a Johana – zatímco ona si zachovává sympatickou křehkost a zranitelnost, schopnost mateřsky poutat, bolestínský Johan se definitivně změnil v mrzoutskou a vnitřně zlobnou karikaturu sebe sama. Saraband tančí s divákem pomalu a melancholicky, odkrývá témata lásky, pochopení, vášně i stáří s určitým skeptickým pošklebkem. Scéna, kdy bývalí manželé po letech uléhají do jedné postele nejlépe zračí tu zvláštní iluzornost pochopení, která dovede zaplašit strašlivé duševní běsy. Bergman nechal dveře pootevřené. Pro mladé a přicházející je tu šance překonat chyby a viny starých, jenže čas je pohříchu cyklický – a nikde není psáno, že Johanova vnučka Karin nepodlehne stejné danosti jako její předkové, ke kterým je poutána zraňující láskou. Saraband je formálně lehkým, vnitřně ale neobyčejně naléhavým a propracovaným rozloučením Ingmara Bergmana s filmem i životem, tedy dvěma fenomény, které v jeho díle tvoří nedílnou jednotu. ()

emma53 

všechny recenze uživatele

Já jsem moc filmů od Ingmara zatím neviděla, sama nevím proč. Možná, že to jeho přílišné zviditelňování mě odrazovalo. Teď už začínám chápat proč. Tady si vzal do Sarabandu pouze pár osob a s těma si dokonale vyhrál. Co postava, to skvost a celou dobu nevím, kdo hraje prim. Každá s jinou hloubkou osobnosti, kde se moje sympatie a nebo antipatie přelévaly každou chvíli. Marianne zde pojal jako vypravěčku a současně postavu, která má v tomto dramatu také svojí roli. Ingmar bude pro mě asi jeden z režisérů a současně scénáristů, který dokonale ovládá vykreslit mezilidské a v tomhle případě rodinné vztahy. Já jsem byla okamžitě vtažena do této neobvyklé hry, plné sarkasmu, bolesti, nenávisti, ale i lásky, vstupem Marianne k velké hromadě fotografií až........., kde mně v mysli zůstalo ještě mnoho dalších otázek..........a to už má divák prostor pro svojí fantazii. A já mám jen chuť zakousnout se do dalšího Bergmanova kousku. ()

Radko 

všechny recenze uživatele

Vzájomné nevraživosti, spomienky na bývalé vzťahy, na tých čo tu už nie sú, trpké vyrovnávanie sa s poznaním, za čo to tu vlastne všetko stálo (áno aj hovno odznie) v komornej dráme vypätých citov. Seba analýza a pribúdajúce šediny v tomto prípade neviedli k stareckej zmúdrelosti a vyrovnanosti ale k utvrdeniu sa vo výlučnosti. Popri nezmieriteľnom konflikte medzi otcom a synom, je to najmä ich obojstranné konštruovanie plánov, určujúcich ďalšie smerovanie mladej pokračovateľky rodu. Na ňu samotnú sa myslí len v tom známom: „však my jej chceme len to najlepšie“. Empatia sa vytratila v sebastrednej láske a nádejach na skvostnú profesnú dráhu, ktorá má vyžehliť zlyhania predkov. Ale ako spieva Mišo Kaščák: „Príliš sme si zvykli opakovať chyby, teraz máme na stole jedovaté hríby.“. Smaženica z nich chutí trpko. Nie nemusí byť smrteľná (hoci tu sa už ústrednej dvojici nachýľa), ale preženie dôkladne. Staručký muž v nočnej košeli od prehánky zvírených nenávistí, samoty, nádejí a sklamaní zúfalo zavýja nadránom v kuchyni. Vtedy pomôže osvedčená terapia: teplučká posteľ a blízka osoba v nej. Nebol ale celok - kumulácia negatívnych emócií len posledným zlostným pľuvancom zostarnutej režisérskej veličiny na svet? Náhle osvietenie slnečným lúčom (použité podobne ako v staršom Bergmanovom filme Hostia Večere Pánovej ) a zmierlivý záver, ukazujú omleté, ale predsa východisko, že všetko zlé je na niečo dobré. Trpkosť predchádzajúcich silných výpovedí to však neznížilo. ()

Dan9K 

všechny recenze uživatele

Ať se děje, co se děje, Bergman si točil pořád to svoje i v novém tisíciletí a pořád to má něco do sebe. Tolik mnou kýženého blockbusteru v jeho podání se už asi nedočkám, ale už jsem se s tím smířil. Saraband je velmi pomalý film, snad i v rámci Bergmanovy tvorby je to velmi pomalý film. Komunikace mezi postavami funguje převážně na principu dlouhosáhlých monologů, které mi nepřišly příliš reálné a které by byly bývaly dokonalou nudou, nebýt zpestření v podobě povahy Johanova syna - Henrika, který jako jediný přináší do rodinné idylky trochu napětí a filmovosti. Snímek mě zaujal dokonale se v průběhu zlepšující kvalitou. Mluvení Liv Ullmann do kamery bylo v počátku strašně rušivé a nevěrohodné. Je to k nevíře, ale zhruba od poloviny začíná mít film docela spád. Ale i tak to není hlavní důvod, proč nakonec dávám přes větší kritiku ještě poměrně kladné hodnocení. Tím je obsah dialogů a fakt, že je psal 85-ti letý člověk pro své dlouholeté, téměř stejně staré, kolegy. Nebylo těžké si význam rozhovorů o smrti či smyslu života převést přes filmové postavy do reálných lidí a bylo velmi zajímavé zjišťovat, jak to vidí takto nadaný člověk na sklonku svého dlouhého života... ()

rawen 

všechny recenze uživatele

"pokračování" Scén z manželského života je intenzivní, nekompromisní a tvrdé, trochu však už postrádá tu klasickou krásu Bergmanových dřívějších filmů - i přes tradičně famózní výkon Liv Ullmann je prostě "slabší" - dávám 7/10 ()

curunir 

všechny recenze uživatele

Dovolím si začať tento komentár (aj keď sa to možno nehodí) v štýle Pulp Fiction. SARABANDA 1. starý španielsky tanec voľného tempa vážneho rázu, 2. hudobná skladba podobného rázu, Slovník cudzích slov, SPN 1979 ... Posledný Bergmanov film sa nijak nelíši od predošlej tvorby autora (čo však aj mierne zamrzí) a celý vlastne funguje ako pokračovanie Scén z manželského života rozdelený do desiatich epizód. Bergman tu opäť uplatnil princíp v ktorom hlavná hrdinka hovorí do kamery, oboznamuje diváka so svojimi postojmi a náladami , čím má snímka na jednej strane zaujímavú výpoveď a na druhej mierne reportážny charakter. Váhal som medzi 3-4*, nakoniec prilepšujem z úcty k veľkému režisérovi. Už pomaly začínam mať tých Bergmanových filmov akurát dosť. ()

Sandiego 

všechny recenze uživatele

Skvělé Bergmanovo rozloučení s typickými atributy a další velmi osobní zpovědí, která nyní zahrnuje i jeho dojmy z vlastních kmetských let. Přesto se jako nejdůležitější téma jeví vztah mezi rodiči a dětmi. Bergmanovi se ho zde podařilo vyjádřit nejkrásněji a nejpřirozeněji ze všech filmů jako něco křehkého, nevýslovného, pouze pociťováno a často nedosažitelného. Trochu tajemná fotografie ženy, která je již mrtvá a přesto dokáže zamotat životy přítomných je nádhernou rekvizitou a závěrečný dotyk je neuvěřitelně dojemným a nadějeplným posledním slovem velkého tvůrce. Jediné co zážitku ubírá na intenzitě je trochu pokulhávající filmové zpracování, které neoplývá takovou samozřejmostí jako režisérova vrcholná díla, zážitky tak nejsou filmovou řečí příliš podporovány. Zvolená hudba však alespoň supluje spíše skrývané emoce. Bergman a violoncello je vždy ta nejlepší kombinace. ()

Lischai 

všechny recenze uživatele

Chápu, proč Bergman zvolil formu jakou zvolil, ale mě si tím nezískal. Filmová řeč má sloužit k předání sdělení, ne k tomu, aby diváka uspala i když se úporně snaží film sledovat. ()

honajz2 

všechny recenze uživatele

Bergmanův tehdejší věk už na tom je znát, protože ten scénář není vždycky dotažený a je tu i pár dialogů s úplně stejným problémem (a jedna je extrémně chladná jak od (tfuj na mě, že ho u nějakého Bergmanova filmu zmiňuji) Lanthimose), ale i tak to podle mě fungovalo skvěle. Bergman to sice natočil v 85, ale postavy tu má tak moc dokonale napsané a vedené včetně psychologie postav, že by to tak skoro žádný současný režisér vůbec nezvládl, včetně těch mladých. I přes to divadelní ladění je to navíc dost podmanivě natočené a veškeré scény a dialogy jsou díky tomu velmi působivé a některé samozřejmě taky silné, ale velký podíl na tom mají i slušné herecké výkony a ta většina dobře napsaných dialogů. Zapracovat se na tom opravdu ještě dalo a závěr taky není zrovna tak silný jak by mohl být, ale pořád je tenhle Bergmanův film dost solidní a dle Sarabandu mám pocit, že nejspíš (naštěstí!) nepatřil mezi ty slavné režiséry, kteří se časem vyčerpali a jejich poslední díla byla dost slabá. A je to za mě jenom dobře, ale nechci to zakřiknout - přeci jenom, z jeho posledních filmů jsem zatím viděl jenom tohle. 4* ()

ad 

všechny recenze uživatele

Velmi volné pokračování Scén z manželství svého předchůdce kvalitativně minimálně dorovnává!! Dokonce se přiznám, že tento film mě strhnul a zaujal daleko víc, než např. ténaticky spřízněná Podzimní sonáta... Samozřejmě, že je to celé spíše jevištní a po čase budí scénář dojem, že je poskládaný jen z několika monologů a že postavy si jen navzájem vylévají duši (navíc nejsou na scéně nikdy víc než dvě postavy)...to ale vůbec nevadí, protože tento film je ve své jednoduchosti, křehkosti a intimitě některých scén doslova geniální... Pravděpodobně Bergmanova Labutí píseň...:( PS. : Nejsem si jistý,ale neběžel tento film ve Švédsku spíše v kinech, než v tv? ()

tomtomtoma 

všechny recenze uživatele

Saraband je důstojným odcházením Ingmara Bergmana ze svého známého světa filmu. Scény z manželského života jsou odrazovým můstkem k preludování vlastní představy rozhodujícího konfliktu v krokovém rytmu lenivě těžkopádného tance sarabanda. Lascivní divokost života se skrývá v tajemství rodinných traumat. Kultivovaná lehkost jazyka je stylovou značkou vyjadřování, používá filozofické nadání k posuzování úzkostných strachů člověka, zaobírá se smrtí, křehkou hranicí mezi láskou a nenávistí, osamělostí, touhou a prázdnotou. Do střetů se formuje generační rozhraní, požadavky, očekávání, nadvláda, pocit zodpovědnosti a vlastní vize budoucí zkušenosti a možnosti naplnění. Niterný strach jedince je rozhodující při jeho utváření osobnosti. Hlavním předmětem zájmu je Karin (velmi zajímavá Julia Dufvenius), nejmladší a nejdůležitější aktér rodinného sváru. Je rozpolcena mezi svou představou dospělých tahů budoucnosti a tíživým pocitem zodpovědnosti k bezmocné osamělosti svého otce. Je hnána vztekem nepochopení, boří pevné obranné zdi, aby z trosek povstala posílená naděje. Hlavní mužskou postavou je Henrik (zajímavý Börje Ahlstedt), Juliin opuštěný otec, neschopný vyrovnat se se ztrátou své ženy. Život je strach a utrpení, pocit ublížení se nedokáže přenést přes svoji beznaděj. Jedinou známou jistotu zamyká na petlici, to ostatní je hodno nenávisti. Důležitou postavou je Johan (stále vitální Erland Josephson), Henrikův otec a Karinin dědeček. Cynická zatvrzelost je ochrannou slupkou osamělosti duše, se kterou se vzdoruje pochybnostem i pocitu životní prohry. Pochopení se mísí s jízlivou jedovatostí, vítězstvím jsou jen malé okamžiky štěstí a vzájemné pospolitosti. Průvodcem životního zmoudření a klokotání je Marianne (sentimentální Liv Ullmann), bývalá Johanova manželka a závan vzpomínky dávného pocitu nejúplnějšího štěstí. Smíření bývá znakem moudrosti stáří. Minulost je prostředkem k boji s vlastním strachem. Zmínit se musí také Martha (Gunnel Fred), Johanova a Mariannina dcera, uvězněná v nemohoucnosti psychické nemoci. Strach má své opodstatnění a bez hlasu volá o pomoc. Saraband nemá za svůj cíl šířit zkázu. Je pochopením tlumeného hlasu, který počítá životní zisky a ztráty a rovná je do souvislostí. Saraband je útěkem z uvěznění a svobodná vůle rozhodování. Saraband je vkusnou připomínkou jedinečnosti Ingmara Bergmana. ()

toma.baza 

všechny recenze uživatele

Marianne přijíždí po spoustě let navštívit svého bývalého manžela Johana, který se na stará kolena uchýlil do pustiny. Stane se svědkem rodinného dramatu mezi Johanem, jeho synem Henrik a svou vnučkou Karin. ()

mortak 

všechny recenze uživatele

I ve stáří nepolevuje ničivá ambivalentnost vztahů, které nám občas dovolí vzlétnout k nebesům, aby nás pak nechaly volným pádem dopadnout do lepkavého močálu. Marianne a Johan nemohli žít pořád spolu (hlavně díky Johanovým nevěrám), ale nikdy se od sebe v lásce úplně myšlenkově a citově neodloučili. Rezignovaně, ubiti životem, tuší, že jde o jejich poslední setkání. Henrik hluboce věří, že se po smrti seká se svou ženou, na které byl, stejně jako nyní na dceři, naprosto závislý. Jeho slabost se nejvíce projeví ve scéně v kostele, kdy přizná svou nenávist k otci a kdy se poodhalí jeho celoživotní boj se sexualitou. A právě v nesmiřitelném odhalování pekla i krásy vnitřního života milujících a nenávidících lidí (často spojující oboje v jedno) spočívá nádherné Bergmanovo mistrovství. ()

Sharlay 

všechny recenze uživatele

Ano, poslední Bergmanův film, návrat k Johanovi a Marianne, nikoliv ovšem jako rozvinutí jejich příběhu, ale jako další sonda do zákoutí lidské duše. Pořád je to Bergmanůlv geniální psychonaturalismus, pořád pořád vás jeho um dostává do kolen, pořád vás minuty nebo možná i hodiny následující po konci filmu donutí přemýšlet, jestli není třeba se stydět za to, že jsme příslušníky lidského pokolení se vším co k tomu patří. Zkrátka to, co se od Bergmana vždycky dostávalo v míře větší, než velké a úžasně to fungovalo. Jednu věc však musím Sarabandu vytknout, a totiž některé ty laciné záběry, které vypadají metaforicky, ale zároveň, jakoby se o ně pokoušelo malé dítě, které dostalo kameru k vánocům. Jinak jde ale pořád o skvělou práci, která je vkutku divotvůrcovou koncovkou. ()

Almásy 

všechny recenze uživatele

je niečo strašne dojímavé v rozlúčkach veľkých umelcov. Shakespeare v Búrke píše ,,Veľactený páni, panie, zanechávam čarovanie" Bergman rekapituluje. Rekapituluje sentimentálne, nostalgicky a so smrťou na jazyku. Sarabanda je nesmierne úprimný film, ktorý má pre vás o to väčšiu hodnotu, keď poznáte aj Bergmanov život, čo je podľa môjho názoru absolútny kľúč k jeho tvorbe, hlavne tej neskoršej. ale určitý štýľ mu nemožno uprieť. Svoj posledný film natočí so svojou femme fatale Liv Ullmann a najlepším priateľom Erlandom Josephsonom a vráti ich vo voľnom pokračovaní Scén z manželského života. Naozaj si nepamätám kedy som naposledy videl tak úprimný film. A za záver mal byť oscar. Minimálne nominácia. Bravó maestro. Chýbate. ()

MR007 

všechny recenze uživatele

Bergman měl dost sil i ve svém poslením filmu, je drsný jako vždy a nechybí mu nic. Je obdivuhodné že si režisér dokázal udržet kvalitu takto dlouho. ()

Jenni 

všechny recenze uživatele

Motto: "Je to tak krásné, že tu sedíme vedle sebe. Ty mě držíš za ruce a máme hezký výhled. A o tom, co bolí, nemluvíme." - "Ve skutečnosti držíš za ruku ty mě." Kdysi nejpodváděnější manželka a milenka na světě Marianne jede po 32 let navštívit svého Johana, z něhož se stal díky dědictví po dánské tetě na stará kolena multimilionář. Jelikož tak tento notoricky nevěrný chlap a neuvěřitelný lhář, který taky psal básně (jedny mu vydali, ale nikdo se o nich nikdy nezmínil), dosáhl finanční nezávislosti, ukončil své závazky na univerzitě a koupil dům v oblasti Orsa finnmark. 32 let je opravdu dlouhá doba, jenomže to je přirozené. Nejdřív jsou lidé spolu, potom se rozejdou a telefonujou si. A nakonec zavládne ticho. Jde tak trochu o pokračování Scén, ale Bergman tě nenechá na pochybách, že ne tak docela, aby se více přiblížil realitě. Jejich dcery se jmenují jinak a věkový rozdíl mezi Johanem a Marianne je najednou 23 let. Johan má navíc stejně starého syna (nyní už vdovce) Henrika, o nějž nejvíc se tu bude hrát. "Dlouho jsem se na ni díval a říkal si, jestli tuší, jak jsem do ní vrostlý. A hlavně, jak je ona vrostlá do mě. Já a Anna jsme si navzájem patřili, jestli mi rozumíš. A to, že jsme si patřili, byl... ZÁZRAK. To slovo zní nadneseně. Ale žádné lepší není." Vdovec Bergman věnoval Sarabandu své manželce Ingrid, a jakákoli podobnost se skutečností není patrně pouze náhodná. Ač staří známí zestárli a zejména Johan je kakabus a pořád se bojí v hodině vlků ("Občas, když tak přemýšlím o své dobrovolné izolaci, představuju si, že žiju v pekle a že jsem už mrtvý, i když o tom nevím. Ale mám se dobře. Zkoumám svůj život. Dopředu i dozadu. A znám konečnou bilanci... Moje bilance je, že jsem žil život na hovno. Naprosto nesmyslný a hloupý život na hovno."), do příběhu vstupuje mladá cellistka, jež jej nepřestane zásobovat svěží a čerstvou energií. "Tyhle měsíce s tebou pro mě byly... v bibli se tomu říká 'stav milosti'. Tedy pro mě, pro tebe ne." Musím přiznat, že jsem byl na Ingmarův kšaft velice zvědav, což při vlastním sledování bylo vystřídano spokojeností a obdivem a dojetím. "Vím, že lidi říkají: Johan je takový a takový. Většinou to neříkají moc přátelsky. Ale já toho Johana, o němž takhle mluví, neznám. Mně vždycky připadal hodný. Skoro bezmocně hodný. Snadno se mu dalo ublížit. Nikdy se neuměl bránit. Nemůžu si pomoct, ale Johan mi připadá dojemný." Sarabanda snese všechna měřítka, ať už měřeno hlediskem Ingmarových filmů, či (a tím spíše) dnešní kinematografií. Vůbec se nedivím, že přišla i do kin (premiéra 10. července 2004 v italské Bologni). Příběh, jakož i samotný scénář, je jednoduchý, nakolik Ingmar potřebuje (jako by se vracel zase na počátek, s odkazy na Sny žen, ale i další). Ve spojení s jistým vedením a bezchybným herectvím pak vzniká poctivý komorní snímek, švédské drama. Víme, že tady má Ingmar své domovské právo (a my s ním), a proto jistotu. Že přijdou i šoky, o tom nepochybuj. Pusa, samozřejmě. To mi trošku spadla brada. Nebo tohle: "Něco ti teď povím. Měl jsem Annu rád. Když nás opustila, bylo to strašné. I pro mě, ač jsem se nacházel na periferii katastrofy. Nejde mi na rozum, že Henrik směl Annu milovat. A že Anna milovala jeho." Trochu mě jen mrzí, že do epilogu nebyla nakonec začleněna zpráva o tom, že Henrik je v pořádku a poslal Marianne svou práci o Janových pašijích, jak je původně ve scénáři. Takhle jsem to já, kdo musí napsat, že ona nebyla pro takovéhle dílo správným publikem a na straně 27 knihu odložila. "V posledních dnech hodně myslím na smrt. Říkám si: Prostě projdu lesem a přijdu k řece. Bude podzimní den, mlha, naprosté bezvětří. A ticho. A pak uvidím, že k brance přichází nějaká žena. Půjde mi vstříc. Na sobě džínovou sukni. Modrou vestu. Bosé nohy. Vlasy spleteného do tlustého copu. Půjde mi vstříc. Anna mi půjde vstříc. A tehdy pochopím, že jsem mrtvý. Stane se podivuhodná věc. Pomyslím si: To je to takhle prosté?! Celý život si lámeme hlavu se smrtí a chceme vědět, co bude potom. A přitom je to takhle prosté." () (méně) (více)

Fredericus

všechny recenze uživatele

Předně: nedíval jsem se soustavně, hlavně zezačátku ne. ___ Někdy se chováš jako zapomenutá postava ze starého filmu. Ano, je zvláštní sledovat bergmana po bergmanovi (místy snad až parodii na staré osvědčené postupy). A ten komicky divadelní ráz jeho "TV filmů" je zde v plné síle (Marianne vstupuje do kostela – mám se smát?). Oč raději bych si četl scénář. ()

Reklama

Reklama