poster

Saraband (TV film)

  • Slovensko

    Sarabanda

Drama / Hudební

Švédsko, 2003, 106 min

Režie:

Ingmar Bergman

Scénář:

Ingmar Bergman
(další profese)
  • Sharlay
    *****

    Ano, poslední Bergmanův film, návrat k Johanovi a Marianne, nikoliv ovšem jako rozvinutí jejich příběhu, ale jako další sonda do zákoutí lidské duše. Pořád je to Bergmanůlv geniální psychonaturalismus, pořád pořád vás jeho um dostává do kolen, pořád vás minuty nebo možná i hodiny následující po konci filmu donutí přemýšlet, jestli není třeba se stydět za to, že jsme příslušníky lidského pokolení se vším co k tomu patří. Zkrátka to, co se od Bergmana vždycky dostávalo v míře větší, než velké a úžasně to fungovalo. Jednu věc však musím Sarabandu vytknout, a totiž některé ty laciné záběry, které vypadají metaforicky, ale zároveň, jakoby se o ně pokoušelo malé dítě, které dostalo kameru k vánocům. Jinak jde ale pořád o skvělou práci, která je vkutku divotvůrcovou koncovkou.(3.9.2011)

  • mortak
    ****

    I ve stáří nepolevuje ničivá ambivalentnost vztahů, které nám občas dovolí vzlétnout k nebesům, aby nás pak nechaly volným pádem dopadnout do lepkavého močálu. Marianne a Johan nemohli žít pořád spolu (hlavně díky Johanovým nevěrám), ale nikdy se od sebe v lásce úplně myšlenkově a citově neodloučili. Rezignovaně, ubiti životem, tuší, že jde o jejich poslední setkání. Henrik hluboce věří, že se po smrti seká se svou ženou, na které byl, stejně jako nyní na dceři, naprosto závislý. Jeho slabost se nejvíce projeví ve scéně v kostele, kdy přizná svou nenávist k otci a kdy se poodhalí jeho celoživotní boj se sexualitou. A právě v nesmiřitelném odhalování pekla i krásy vnitřního života milujících a nenávidících lidí (často spojující oboje v jedno) spočívá nádherné Bergmanovo mistrovství.(3.4.2009)

  • ad
    ****

    Velmi volné pokračování Scén z manželství svého předchůdce kvalitativně minimálně dorovnává!! Dokonce se přiznám, že tento film mě strhnul a zaujal daleko víc, než např. ténaticky spřízněná Podzimní sonáta... Samozřejmě, že je to celé spíše jevištní a po čase budí scénář dojem, že je poskládaný jen z několika monologů a že postavy si jen navzájem vylévají duši (navíc nejsou na scéně nikdy víc než dvě postavy)...to ale vůbec nevadí, protože tento film je ve své jednoduchosti, křehkosti a intimitě některých scén doslova geniální... Pravděpodobně Bergmanova Labutí píseň...:( PS. : Nejsem si jistý,ale neběžel tento film ve Švédsku spíše v kinech, než v tv?(6.7.2006)

  • emma53
    *****

    Já jsem moc filmů od Ingmara zatím neviděla, sama nevím proč. Možná, že to jeho přílišné zviditelňování mě odrazovalo. Teď už začínám chápat proč. Tady si vzal do Sarabandu pouze pár osob a s těma si dokonale vyhrál. Co postava, to skvost a celou dobu nevím, kdo hraje prim. Každá s jinou hloubkou osobnosti, kde se moje sympatie a nebo antipatie přelévaly každou chvíli. Marianne zde pojal jako vypravěčku a současně postavu, která má v tomto dramatu také svojí roli. Ingmar bude pro mě asi jeden z režisérů a současně scénáristů, který dokonale ovládá vykreslit mezilidské a v tomhle případě rodinné vztahy. Já jsem byla okamžitě vtažena do této neobvyklé hry, plné sarkasmu, bolesti, nenávisti, ale i lásky, vstupem Marianne k velké hromadě fotografií až po její odjezd, kde mně v mysli zůstalo ještě mnoho dalších otázek..........a to už má divák prostor pro svojí fantazii. A já mám jen chuť zakousnout se do dalšího Bergmanova kousku.(19.6.2016)

  • tomtomtoma
    ****

    Saraband je důstojným odcházením Ingmara Bergmana ze svého známého světa filmu. Scény z manželského života jsou odrazovým můstkem k preludování vlastní představy rozhodujícího konfliktu v krokovém rytmu lenivě těžkopádného tance sarabanda. Lascivní divokost života se skrývá v tajemství rodinných traumat. Kultivovaná lehkost jazyka je stylovou značkou vyjadřování, používá filozofické nadání k posuzování úzkostných strachů člověka, zaobírá se smrtí, křehkou hranicí mezi láskou a nenávistí, osamělostí, touhou a prázdnotou. Do střetů se formuje generační rozhraní, požadavky, očekávání, nadvláda, pocit zodpovědnosti a vlastní vize budoucí zkušenosti a možnosti naplnění. Niterný strach jedince je rozhodující při jeho utváření osobnosti. Hlavním předmětem zájmu je Karin (velmi zajímavá Julia Dufvenius), nejmladší a nejdůležitější aktér rodinného sváru. Je rozpolcena mezi svou představou dospělých tahů budoucnosti a tíživým pocitem zodpovědnosti k bezmocné osamělosti svého otce. Je hnána vztekem nepochopení, boří pevné obranné zdi, aby z trosek povstala posílená naděje. Hlavní mužskou postavou je Henrik (zajímavý Börje Ahlstedt), Juliin opuštěný otec, neschopný vyrovnat se se ztrátou své ženy. Život je strach a utrpení, pocit ublížení se nedokáže přenést přes svoji beznaděj. Jedinou známou jistotu zamyká na petlici, to ostatní je hodno nenávisti. Důležitou postavou je Johan (stále vitální Erland Josephson), Henrikův otec a Karinin dědeček. Cynická zatvrzelost je ochrannou slupkou osamělosti duše, se kterou se vzdoruje pochybnostem i pocitu životní prohry. Pochopení se mísí s jízlivou jedovatostí, vítězstvím jsou jen malé okamžiky štěstí a vzájemné pospolitosti. Průvodcem životního zmoudření a klokotání je Marianne (sentimentální Liv Ullmann), bývalá Johanova manželka a závan vzpomínky dávného pocitu nejúplnějšího štěstí. Smíření bývá znakem moudrosti stáří. Minulost je prostředkem k boji s vlastním strachem. Zmínit se musí také Martha (Gunnel Fred), Johanova a Mariannina dcera, uvězněná v nemohoucnosti psychické nemoci. Strach má své opodstatnění a bez hlasu volá o pomoc. Saraband nemá za svůj cíl šířit zkázu. Je pochopením tlumeného hlasu, který počítá životní zisky a ztráty a rovná je do souvislostí. Saraband je útěkem z uvěznění a svobodná vůle rozhodování. Saraband je vkusnou připomínkou jedinečnosti Ingmara Bergmana.(16.2.2019)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace