Nerosubianco

Eklektická snová hipisácka muzikálová šialenosť. Nahliada na: uvoľnené 60. roky voľnej lásky, vzťahové oslobodenie a stále prítomný rasizmus (zábery z vyčíňaní Kuk-klux-klanu). Prítomné sú rovnako protesty proti vojne vo Vietname, vplyvy komixu, neodlučná spojitosť sexu, smrti a vojny. Všetko v sprievode výbornej hudby, obstaranej psychedelickou rockovou kapelou s príznačným menom Freedom. Tá hrá v rôznych prostrediach, kostýmoch i odhaleniach. Muzikanti majú často kadejako pomaľované telá a tváre. Texty piesní priamo súvisia s neustále sa meniacim, a predsa paradoxne veľmi podobným, dianím na plátne. Všetko pohľadom denného snenia blonďatej talianskej paničky, ktorá jedného dňa vystúpi z partnerovho auta a prechádza sa. Odkúsne si z ovocia poznania pod stromom, na ktorom vyhráva pokušiteľská skupina. A vôjde do sveta, ktorý jej dokonale zmätie a možno aj napraví podvedomie i vedomie. Mysľou jej prebiehajú, popri predstavách, voľne asociujúce, často zdanlivo nespojité obrazy. Prekladané zábermi z rôznych filmov: nesmie chýbať rozrezané oko z Andalúzskeho psa. Muybridgove (1830-1904) kratučké filmy rozpohybovaných zvierat zo zoopraxiskopu. Otrasné zábery vojnového besnenia (deti zasiahnuté napalmom, hádzanie vyhladovených nahých mŕtvol do masových hrobov). Často prítomný motív streľby upomínajúci na vzťah sexu nahradeného zástupnou strelnou zbraňou, rozprskávajúcou vražedné semeno guliek po všetkom žijúcom. Čiernobiele úryvky z náučných filmov spod mikroskopického pohybu a spájania sa jednobunkovcov. Odkaz na Godardov, maoizmus velebiaci, film Číňanka. No a v realite i snení sa hrdinke stále zjavuje černoch. Pokušiteľ i hrozba. Všetko v neopakovateľnom režisérovom mixe. Isteže, Tinto Brass je skôr zručný filmár, ako nejaký veľký mysliteľ. Skôr škandalista, než intelektuál. Iste, vykopáva to dávno otvorené dvere do tabuizovaných komnát, s už prevarenou snahou šokovať. Napriek tomu, má to niečo do seba. Aj s ohľadom na záver (pozor nasleduje spoiler, ak sa dá pri takomto čosi o vyzradení deja vôbec hovoriť). Panička sa, ukojená psychedelickými dennými snami, predelenými otáčajúcim sa čiernobielym špirálovitým kruhom, vracia radostným rozbehom späť k svojmu príliš ustrojenému a symetrickému mužovi do auta. Vyvenčila sa, nasala vône opojnej kvetinovej slobody a zmätenia rôznymi radikálnymi rebelskými názormi. A šup späť do bezpečného, i keď trochu nudného, prístavu buržoázneho, dobre zabezpečeného partnerstva. Poznámka: No a čo Tinto, ktorý sa podobne ako Hitchcock (podobná fyziognómia tvárí oboch režisérov), objavuje v skoro každom svojom filme v epizódnej roličke? Tu si strihol gynekológa, z ktorého má blondína pri vyšetrení rodidiel strach, považujúc ho za vraha. (08.05.2021)

Na začátku filmu přiveze muž ženu do parku a na konci ji v tom parku vyzvedne. Mezi tím žena cestuje hromadnou dopravou a chodí po městě, neustále byvše následována černochem v bílém svetru. Prožívá, představuje si či sní banální, násilné, zábavné situace, přičemž není jasné co je skutečnost a co představa či sen. Celé vyprávění je rozbité do obrazů, kde se střídají dokumentární záběry, obrázky komiksů, hrané scénky...Míchá se zde nasilí, sex, trapnost, krása... Vše je podkresleno hudbou skupiny Freedom, která hraje dobový psychedelický beat podobný tomu, který v lepší kvalitě produkovaly skupiny jako Procol Harum či Traffic. Snad je to pokus o avantgardní, psychedelický film, ale spíše je to parazitování na dobové módní vlně. Ten film se až příliš trefuje do toho, co bylo tehdy obecně považováno za "avantgardní" a boří ta tabu, která se již tehdy válela v troskách. Prostě dobře povrchně napodobuje "avantgardu". Mám psychedelii (i v komercionalizované podobě) rád, ale tohle bylo trochu zdlouhavé a není jasné, co tím básník mínil. Za několik hezkých pasáží přece jen 3*. (18.09.2011)

komentář: https://www.nytimes.com/1969/10/10/archives/the-screenblack-on-white-opens-at-translux-houses.html http://hkfilmnews.blogspot.com/2009/10/attraction-dvd-review-by-porfle.html (13.04.2021)

Černá a bílá, fantazie proti realitě smíchaná v pop-artových odstínech barev reklamního tisku do inzerátu na sexuální uspokojení, který ruší jejich ontologickou i filmově narativní distinkci v jednu nekonečně odvíjenou smyčku pohybu válce ofsetového tisku, který nabírá tvary, situace a obrazy z kolektivní matice snů a přetiskuje je do nevědomí hlavní hrdinky, která namísto hloubky vlastního jedinečného uspokojení bloudí ve víru konzumních davů; jedincova představivost je upoutána představou druhých, kteří jsou buď překážkou hrdinčina ukojení (paranoická funkce kamery u Tinta Brasse, zmnožování pohledů, zlověstnost jinak nezúčastněných osob), anebo vybájeným klíčem ke stanici Touha, avšak od dob T. Williamse víme, že konečnou stanicí této tramvaje je hřbitov, proto po přílišném přiblížení se k objektu své touhy střídá hrdinka nebezpečí černochova kostlivce za buržoazní bezpečí svého bílého symetrického manžela. (25.10.2020)

Tak trochu jiný Tinto Brass. Nahota je tu také, ale netvoří základní složku filmu. Snímek je vlastně takový šílený, zběsilý, avantgardní mix.... Jednak tu vystupuje kapela Freedom se svými písněmi (v životě jsem o nich neslyšel), pak tu holčina prochází městem a stává se svědkem - nebo občas fantazíruje - nejrůznějších událostí, navíc je jí v patách jakýsi černoch. A další stránkou filmu jsou pak záběry z jiných filmů (rozříznutí oka z Andaluského psa), záběry komiksu, scény z války, popravy... celé je to střiženo v dost rychlém tempu, některé záběry jsou zrychleny, jinde jsou použity mrtvolky a vůbec se o tom píše dost těžko. Nejvíc mě pobavila scéna ze začátku filmu, silně inspirovaná právě Andaluským psem: v kadeřnictví žvatlají zrychleně ženy. Prostřih na krávu (nikoli býka), co se válí v posteli, načež je odtam vyšťouchán smetákem. Střih zpátky do kadeřnictví - a všechny dámy mají najednou kravské hlavy... Co se délky týče, teoreticky by měl mít snímek 89 minut, na DVD prý vyšla osmdesátiminutová verze, já viděl záznam ze satelitu, který měl pouze 74 minut. (01.11.2009)