Stella

Upraveno v prosinci 2022. Stella je novořeckou antickou tragédií. Stella je nekompromisní vzpourou ženy proti diktátu patriarchálního ustanovení života. Stella je rozervaností řecké duše doby se svými politickými důsledky a kulturními potřebami. Stella je provokujícím a současně též vznešeným, ale také vzdorovitým i zoufalým výkřikem procesu emancipace lidského ducha. Film byl inspirován divadelní hrou Stella s červenými rukavicemi řeckého spisovatele a dramatika Jákova Kabanella, a v samotném Řecku vzbudila Kakojannova adaptace již svou podstatou převážně pohoršení a hněvivě pobouřené reakce zlosti. Stella v té nejzákladnější rovině je bytostnou touhou ženy po svobodě a nezávislosti. Je revoltou proti konvencím a tradičnímu uspořádání patriarchální společnosti. Ostatně, teprve v době natáčení filmu získala řecká žena volební právo. Stella (pozoruhodná Melina Merkouri) touží po obdivu a slávě, po úspěchu a po stejném svrchovaném postavení, jež se obvykle dostávalo pouze mužům. Ne nadarmo je jejím osudovým mužem oslavovaný fotbalista Olympiaku Pirea. Stella je fotbalistovým ženským protějškem, je neústupnou, silnou osobností, dokonce vyzývavou a do značné míry sebestřednou. Stella je pro svou nezkrotnou povahu zlatým hřebem rembetikového programu v klubu Paradísos, zde sklízí ovace a obdiv mužů. Miluje a chce být milována, avšak nechce se nechat spoutat institucí manželství, ta pro ni představuje vězení, vzdání se nejen svého těla, ale rovněž vlastní duše. Ze všech sil se proto brání svatbě, která rozhodujícím způsobem mění v tradiční patriarchální společnosti život žen, neboť po ní je údělem ženy již jen manžel, domov a děti. Muži ve Stellině životě – ať již jde o energií sršícího fotbalistu Milta (zajímavý Jorgos Foudas) či o kultivovaného a melancholického Aleka (velmi dobrý Alekos Alexandrakis) – jsou zajatci společenských konvencí, neboť pouze společnost se svými zaběhnutými zvyklostmi posvěcuje a uznává jejich vlastní životy, jejich přináležitost ke společenství. Bez sňatku se ani jeden z nich nemůže stát plnoprávným členem společnosti. A často to jsou ženy, kdo byly zásadovější a zuřivější ve fundamentálním prosazování patriarchátu společnosti, tak jako tradiční běh života ctící Miltova maminka (příjemná Christina Kalogerikou), pro přízeň mužů na Stellu žárlivá kolegyně a zpěvačka ze stejného klubu Anneta (hraje a zpívá Voula Zouboulaki), nebo Alekova třídně povýšená sestra (Tasso Kavvadia). Proto jde prostřednictvím Stelly především o emancipaci lidského ducha, o emanaci potlačované touhy a o zoufalý výkřik svobodného sebeurčení. Osud je klasicky nevyhnutelný a neúprosný. K nevyhnutelnému osudu se kráčí se vztyčenou hlavou a s přijmutím všech důsledků, které budou následovat. Jak příznačně je vybrán datum sňatku: 28. říjen, den Ochi („den Ne“), jímž se předválečná diktatura alespoň částečně vykoupila ze svých hříchů, oslava dne, kdy se nesouhlasilo s dobrovolným zbavením se státní suverenity. Vyvrcholení filmu je velkolepé, láska nekončí ani rituálně společenským aktem k očištění zneuctění, naopak stává se jejím nejhlubším naplněním a nůž pak prostředkem k absolutnímu vysvobození. Přestože jde vlastně o tragédii, nejsou vynechány ani komické či fraškovité momenty. Za ty je odpovědný především Mitsos (sympatický Dionysis Papajannopoulos), provozní klubu Paradísos. Neboť přese všechnu tragédii lidských životů, je celý svět víceméně jen divadlem frašky. Další rovinou Stelly jsou politické, společenské a kulturní aspekty. Touha po svobodě a nezávislosti reflektuje nezáviděníhodné postavení Řecka po druhé světové válce, v nemožnosti svobodné politické vůle a volby. Dalším rysem je střet tradiční řecké kultury s amerikanizací kulturního prostředí. Ne vše slepě přijímané musí znamenat prospěšné a lepší, ne vše tradiční musí být zachováno netknuté a nepozměněné, přesto je vlastní kultura jedinečným prostředkem k sebeurčení jedince. Díky tomu působivou složku Stelly tvoří hudba. Tu pro služby filmu – a jde o „tradiční“ bouzouki a rembetiko a „importovaný“ jazz – složil řecký hudební skladatel Manos Chatzidakis, za spolupráce slavného hráče na bouzouki Vasila Tsitsánia. Bez povšimnutí nemůže zůstat ani to, že postavu Marie, občas zpívající majitelku klubu Paradísos, ztvárnila Sofia Vembo, kultovní zpěvačka a jeden ze základních symbolů řeckého odporu proti nacistické okupaci. Stella v neposlední řadě znamená rovněž stále ještě živoucí řeckou duši bez kastrace turistického podbízení. Děj se převážně odvíjí v nejstarší athénské čtvrti Pláce, jež ze dvou stran těsně přiléhá k Akropoli, athénské koruně historie a kultury. V době natáčení filmu byla Pláka stále živoucí čtvrtí, pulsující autentickým řeckým životem. Sice chudší, o to však autentičtější řecké vrstvy obyvatelstva byly každodenní součástí genia loci místa. Dnes se však již Pláka prodává turistickému ruchu a lačným davům cizinců nabízí již jen matný odlesk řecké kultury. Stella je strhujícím dramatem života, je nejniternější touhou a okázalou vzpourou jedince proti konvencím, proti řádu, proti systému. (03.08.2021) (méně) (více)