Učená pře aneb Můj pohlavní život

Nevím, koho mohlo napadnout, že tříhodinové vztahové drama by mohlo fungovat a udržet si náboj po celou stopáž, ale protože tohle není Bergman, tak to podle očekávání nevyšlo. Veškeré zajímavé dějové linie jsou totiž utopeny v nechutné rozvláčnosti a nesnesitelné délce. Hlavní problém scénáře je ale v tom, že nedokáže vystihnout ten správný moment, kdy zabrzdit či zrychlit a dělá to přesně obráceně. Nezajímavé dialogy roztahuje daleko přes pointu a myšlenky či činy, které by stály za vysvětlení nebo přiblížení zase šmahem škrtne a jde se věnovat dalším peripetiím hlavního hrdiny. V něm tkví druhý zásadní problém. Jak se můžu byť jen snažit soucítit s prvotřídním slabochem a zbabělcem, který zrazuje dívky, které ho mají rády, utíká od jedné k další a vždy po několika desítkách minut se zastaví na místě a začne odříkávat depresivní monolog ve stylu "Nikdo mě nemá rád". Navíc se ze svých chyb nedokáže poučit a svou pozici slabocha ještě víc zdůrazní v jedné z mála opravdu poutavých scén v závěru, kdy zcela minimalizuje svou hrdost a do telefonu žadoní u jedné z osudových dívek, aby mu řekla, že jejich snažení se o vztah za něco stálo. Jenže to už mi byl Paul dávno úplně fuk a jestli je tenhle příběh psán podle autobiografických zážitků scénáristy (a v několika místech to tak opravdu vypadá), tak bych ho snad ani nechtěl potkat. Stačilo tuhle Učenou při několikrát přímočaře posunout o určitý časový úsek dopředu a nechat diváka pátrat po tom, jak se vztahy hlavních hrdinů změnily a ne se motat ve stále stejných kruzích. (09.02.2007)

Rozhodně je to, jak už tu kdosi poznamenal, film o intelektuálech pro intelektuály. Komu je cizí univerzitní prostředí (a francouzské intelektuální klima zvlášť), tomu bude asi cizí i tento film. Protože to je právě mřížka s níž postavy přistupují ke svému životu, i když problémy, které se snaží řešit jsou asi stejné, jako u kohokoli jiného. Film mi svým způsobem připomínal Fowlesova Daniela Martina, a ano, i já jsem si zpočátku říkal, že těch sto sedmdesát osm minut je trochu moc. Ale podobně jako u Fowlesova románu, je přes občasné mělčiny (které se ale nevyhýbají ani kratším snímkům) stále co říkat. (12.08.2007)

Ach ty věci citové sexuelní intelektuální niterné... Ach ty filmy nudné zábavné intelektuálské titěrné... Francouzské k tomu navíc... A ještě nehorázně drze dlouhé! A ještě si tam k tomu všemu citujou toho svého (!) Kunderu. ;-) ... Tři hvězdičky za film - a jednu navíc za tu fakt sofistikovanou nudu... :-) A kdo ví... C'est la vie... ;-)) - - - P.S. Kdyby náhodou někdo nevěděl, co je to ta Epistemologie - tak: (Citace) Poznání, vědění, schopnost. Část filosofie zabývající se poznáním. Studuje zejména postupy a možnosti poznání ve vědě a otázku pravdivosti poznání. Ani vědecké poznání není možné bez předpokladů - vychází vždy z předběžného porozumění tématu (pojmy, kladení otázek, rozlišení důležitého od nedůležitého), pro něž se nověji užívá termín paradigma (Kuhn). Když paradigma vyhovuje, mluvíme o kumulativní fázi vědy (stačí hromadit nové poznatky). Ty se však často dostávají do sporu s paradigmatem, až nastane krize a paradigma je třeba změnit. Obtížím s odpovědí na otázku pravdy se dnešní epistemologie snaží vyhnout tím, že zdůrazňuje kritizovatelnost (vyvratitelnost) vědeckých tvrzení (vědecká teorie musí poskytovat možnost vyvrácení čili falzifikace)." (Konec citace) - Tož tak to pro ty neintíky... :-) (09.02.2007)

Je to děsně dlouhý, kdyby to nacpali do dvou hodin, nevadilo by to. Taky mi to přišlo trochu přehnaný (když jí na tu školu nevezmou, je to blbý, protože bych se s ní nemohl rozejít), jinak to byl celkem pěkný zážitek, až na tu vysílací dobu !!! V ČT se snad zbláznili, dávat pěkný filmy o půlnoci ! Mimo jiné to shánim na DVD... (15.08.2007)

Desplechin to zkusil po bergmanovsku a truffautovsku. Po bergmanovsku se pokusil sondovat vztahy mezi lidmi, přičemž v jedné scéně odkazuje k Lesním jahodám, a to, když dospělý Paul sleduje hádku dětí na školním dvoře, přičemž vyplívá, že tím, kdo se nejvíc hádá, je jeho bratranec a on si dělá výčitky, že se ho tam tenkrát coby dítě nezastal. Po truffautovsku to zase zkusil s komentářem mimo obraz, jak si to alespoň trochu znalý divák vybaví především z filmu Jules a Jim. V jedné scéně, v níž Esther mluví do kamery k Paulovi, aniž by ten byl fyzicky přítomen, odkazuje k Truffautovu filmu Dvě Angličanky a Kontinent. Jenže Bergman věděl o mezilidských vztazích mnohem víc, dokázal to skvěle napsat a natočit, přičemž se mu "jeho" herci poddali a vznikla tak jedinečná díla. Truffautovy komentáře mimo obraz zase byly jasné, přímé, nijak diváka nerušily a svou dikcí byly příjemné na poslech. Kdežto v tomto filmu zcela zanikaly, nebo zase působily rušivě, a to vše ještě takovým hlasem (nevím, jestli to byl přímo režisér), že to člověku spíš lezlo na nervy. Vznikl tak šíleně dlouhý film, který by snad nikdy neskončil, kdyby někdo aspoň trochu soudný Desplechina nezarazil. Nakonec jsem to nevzdal a vydržel do konce, ale tenhle nezáživný maraton už bych absolvovat nikdy nechtěl. (09.02.2007)