Histoires extraordinaires
Tre passi nel delirio
Spirits of the Dead
Spirits of the Dead
Spirits of the Dead
Obsahy(2)
Brigitte Bardotová, Alain Delon a Jane Fondová ve třech povídkách Edgara Allana Poea. Tři povídky klasika hororu Edgara Allana Poea svedly k práci na jednom filmu tři slavné režiséry – Itala Federica Felliniho a Francouze Louise Malla a Rogera Vadima. Děj samostatných filmových příběhů tak, jak jej líčí jednotlivé povídky – Komtesa z Metzengersteinů, William Wilson a Toby Dammit – nás zavádí do temných hlubin lidských duší. Každý z režisérů do nich otiskl svůj nezaměnitelný rukopis, stejně jako velké herecké osobnosti: Jane Fondová, Alain Delon a Brigitte Bardotová. (Česká televize)
(více)Recenze (57)
5* za povidku Toby Dammit. ()
Pro tenhle druh pozérského tajemna pro snoby nemám, jak o tom ostatně svědčí jedna hvězdička, téměř žádné pochopení. Ze tří povídek dvě představují podle mého soudu opravdový průšvih a pouze Louis Malle odvedl slušný výkon, ovšem jeho práce doplácí na to, že pointa je snadno čitelná už po několika minutách a celý příběh nepřekvapí. Navíc Alain Delon v hlavní roli neumí podat tu celou škálu emocí, která by v tomhle případě byla žádoucí. Od pýchy a arogance až po zoufalství člověka dohnaného na práh šílenství. Roger Vadim předvádí to, co ostatně dělal převážnou část své kariéry. Prodává ženské půvaby v kvaziestetice, která by se hodila do typického soft porna 70. let. Za půvaby Jane Fondové jako bych stále tušil někde v pozadí Barbarellu... No a Federico Fellini pouze potvrdil, že je pro žánrový film prakticky nepoužitelný. V autorském artu se ta jeho manýra tak nějak schová, tady to přehrávání a pozérství vážně bolí. Celkový dojem: 25 %. ()
88% - Tři vydařené volné adaptace strašidelných povídek Edgara A. Poa. Metzengerstein Rogera Vadima je především hypnotický koncert dvou sourozenců Fondových a jednoho démonického koně. Divák si užije jak strašidelnou atmosféru plnou pocitu viny za cizí utrpení, tak nádherné jezdecké scény. William Wilson (r. Louis Malle) je zoufalý muž, který stále prchá před svým dvojníkem. Ten ho pronásleduje všude po světě, objevuje se nečekaně, a hatí jeho zlé skutky. V hlavní roli exceluje Alain Delon. Toby Dammit je dynamická podívaná plná typického felliniovského "detailního chaosu". Slavný anglický herec (Terence Stamp) přijíždí di Itálie natočit film. Je pronásledován démonem převtěleného do dívky s míčem, propadá drogám a alkoholu, a únik se mu nabídne v novém Ferrari... Typický Fellini, typická hudba Nina Roty, typicky geniální. ()
Předně - na filmu se silně podepsala experimentující 60.léta, a tak forma jasně vítězí nad obsahem. Největší vizuální orgie rozpoutal zcela zákonitě Fellini - jeho dekadentní surreálné výjevy jsou plné odkazů, symbolů, krásných, ale i zlých a démonických žen (což se jistě nevylučuje) a módních kreací. To vše v barokním šerosvitu a tajemně mlžném oparu. Nejčitelnější je prostřední povídka s Delonem, lyrizující naopak první s Fondovou - volné řazení scén hraběnky s koněm možná uspokojí básníky a koňáky, ostatní však nejspíš uspí. I přes formální krásu si nesedám na zadek a králem zfilmovaných povídek podle Poa pro mne nadále zůstáva Roger Corman. ()
Vadimova psychedelická povídka je tak tak na jednu hvězdičku a to pouze díky přítomnosti krásného koně. Jinak se Vadimovi nepovedlo vůbec nic. Naopak Malle vytvořil parádní kousek s vynikající atmosférou, škoda, že nelze hodnotit samostatně, protože ten je na plný počet. A Felliniho fraška je takový zdravý průměr. ()
Prvej poviedke jasne dominuje Jane Fonda a ovláda celé plátno. Druhá poviedka je najtajomnejšia a najnapínavejšia, čaká nás však pomerne predvídateľný záver (zároveň však logický), čo bude dané samotnou poviedkou. Tretia poviedka má tú smolu, že ju zadaptoval Fellini a v podstate si natočil iba svoj ďalší autorský film bez toho, aby sa predlohe dokázal podriadiť. Je na tom nemilé, že nikdy nedokázal natočiť niečo odlišné od svojho jasne daného štýlu. Osviežujúci experiment, ktorý ale vďaka menám svojich tvorcov sa nám snaží nahovoriť, že sa jedná o hlboké umenie. Pod taktovkou Rogera Cormana by to malo ten správny brakový charakter. Každopádne spokojnosť a škoda, že takýchto experimentov v rukách slávnych tvorcov nevzniklo viac. Rád by som si pozrel ten plánovaný western s kresťanskou tématikou z Felliniho časti. ()
Výtvarně dobré, jinak se mi to nelíbilo. Ale to je již těmi Poeovými předlohami, které nejsou ani tak hororové jako spíše fantasmagorické. ()
Vadim 5/10, Malle 7/10, Fellini 4/10. ()
Fíha. Tohle byl zvláštní kousek. Z Poea nějak zvlášť odvařený nejsem a k jeho filmovým adaptacím přistupuji vždycky obezřetně, protože ne vždy se, poplatny mé ne moc velké oblibě autora předlohy, povedou. Tohle mi ale přišlo zajímavé hlavně hereckým a režisérským obsazením. První povídka je zvláštně chmurně poetická a boduje mnohem více formou, zpracováním a masturbační ikonou Jane Fonda (ty kozačky až na stehna!) než samotným příběhem. Roger Vadim dokázal skvěle skloubit prostředí s kostýmy a středobodem Jane. Když vypnete mysl a budete se koncentrovat jen na obraz, má to své kouzlo. Druhá povídka je co do atmosféry údernější a horrorovější. Malle se zcela přidržel Poeovy atmosféry a stylu a i když je příběh čitelný již po nějakých pěti šesti minutách, i přesto diváka utáhne až do konce. Paradoxně největším negativem téhle povídky je Alain Delon, který svou postavu a její povahu prostě nezvládl. Přesto ale nejlepší povídka filmu, co do příběhu, atmosféry i zpracování. Poslední povídka je podivný surrealistický úlet, až protivný. Raději jsem u ní někde v polovině usnul a probudil se až na důležitý záběr v jejím záběru. Podstatu příběhu jsem tedy odhalil. Dívat se na to ale nedalo. První dvě povídky tedy docela fajn, na obě se kdykoliv rád podívám znovu, před tou třetí to ale vždycky vypnu. ()
Tento vzácně sourodý povídkový triptych originálních čtenářských zkušeností s Edgarem Allanem Poem vrcholí svou poslední částí – Felliniho osobitou variací na prózu Never Bet the Devil Your Head. Vadimova povídka sice okouzluje svou smyslnou obrazivostí, nicméně zdaleka se jí nedaří gradovat napětí, a naopak Malle napíná, aniž by však navodil atmosféru nebo se pokusil psychologicky odstínit postavy. Fellini dokáže obojí: hrou náznaků ponechává diváka v nejistotě nad zvolna a fragmentárně se rodícím dramatem hrůzy, kterou umocňuje neobyčejně stylizovaným zpodobením světa, vychýleného podobně (byť jinými prostředky) jako kdysi ten caligariovský. ()
"Je to zajímavé spojení !! Uvidíte, že vás to chytí za srdce, až se tomu poddáte.." ()
Příběh první za ***** Příběh druhý za *** Příběh třetí za **** ()
Názov je veľmi výstižný, fakt sú to podivné príbehy, kde hlavná postava je vždy dosť mignutá. No ako-tak ma dokázala zaujať len tá druhá poviedka s Delonom, prvá s Fondovou je nuda a tretia Felliniho je taká typická Felliniovská, že som mal chuť to vypnúť po pár minútach a neviem, čo táto tretia má spoločné s Poeom, za jeho čias sa asi ešte na Ferrari nejazdilo. ()
Dva ultimátní sexsymboly šedesátek a sedmdesátek v jednom filmu. Tomu se přeci nedá říct ne, že? Jenže když se na to mrkneme postupně, dostaneme Jane Fondu, která je taková kost, že ji jako herečku (alespoň v tomhle filmu) prostě nemůžete brát vážně, nudnou Bardotku s turbanoidním černým účesem, Terrence Stampa jakožto už po deseti minutách nudící předobraz Keatonova Beetlejuice a jediné, co za něco stojí je charisma a projev Alaina Delona a Felliniho nadhled. Poe mě nikdy moc nebral, ale ani jsem proti němu nic neměl. Stejně na tom jsou i Podivuhodné příběhy, z nichž každý má něco do sebe, ale žádný nestojí za zapamatování. ()
Vadim - zetkových 5 / Fellini - propracovaně dokonalých 5 / A Malleho pomalosti bych se nejraději zbavila! ()
ocenenia : MFF Cannes 1968 - nesúťažný výber ()
67 % ()
Krásný trojrozměrný poklad. Je vidět, že když se Poem inspirují tři nápadití režiséři, dokážou z jeho povídek vytvořit úchvatnou a především inteligentní podívanou. První příběh je ztvárněním Poeova Ohnivého koně, kde Roger Vadim za pomoci nádherné Jane Fondy zobrazuje naprostou zvrhlost, zhýralost a zbytečné zlo, které je konfrontováno prokletím v podobě koně. Tím, že v příběhu figuruje magnetismus muž-žena, mu dodává hloubky a vzájemné znepřátelení rodů se mění v záhubu mnohem horší. Čeho si musí každý divák povšimnout je i úchvatná výprava filmu. Scény jsou točené v romanticky rozervané přírodě, kostýmy jsou neuvěřitelnými módními klenoty a v neposlední řadě Z každého kouta dýchá krása v jiné podobě - romantické krajiny, módní klenoty v podobě neuvěřitelně nápaditých kostýmů, nádherní hřebci a samozřejmě spousta krásných (především ženských) tváří. Dalším příběhem - o Williamu Wilsonovi - se nechal unést Louis Malle. Příběh je o krutém sadistovi, kterého pronásleduje jeho dvojník, který nosí stejné jméno, ve všem ho převyšuje, a pokaždé mu překazí jeho zvrhlé činy. Tohoto rozpolceného psychotika výtečně ztvárnil Alain Delon. Tím, že tvůrce ztvárnil někoho tak zlovolného za pomoci opravdu překrásného herce, propojil Poeovu myšlenku s odkazem Doriana Graye, ale navzdory tomuto faktu zůstal ze všech tří příběhů původní povídce nejvěrnější. Poslední povídka na první pohled do celého snímku vlastně vůbec nezapadá. Federico Fellini pojal svůj příběh hodně osobitě. Inspiroval se povídkou Nikdy se s čertem nesázej o hlavu!, ale zasadil jí do současnosti. Navíc jí podal v úplně jiném uměleckém směru než další dva režiséři - ztvárnil jí za pomocí groteskních prvků obohacených o niterní zjevení a absurditu. Zachoval vlastně pouze její závěr, a společensko-kritický odkaz, kterým disponuje, přenesl do světa šoubyznysu, čímž vlastně příběh přiblížil přítomnému dění. Hlavní postavu, kterou umě vystihl maniakální Terence Stamp, pojmenoval Toby Dammit, což zní jako hříčka od podobně znělého to-be-damned. A jako každý, kdo se zjeví jako hlavní hrdina některého z těchto vyprávění, proklet opravdu bude. Celý tento snímek je naprosto fenomenální poctou talentovanému spisovateli, jehož jméno a příběhy jsou často zneužívány k pseudosofistikovaným komerčním zpodobněním. Na tomto plátně se mu konečně dostává úcty, pochopení a oslavy jeho génia tak, jak si to zaslouží. ()
Představovala jsem si, jak to asi Poe psal a hned jsem věděla, že by se mi to líbilo a přišlo by mi to mysteriozně hororové a strašně zajímavé... No ale to platí asi jen u psané formy, takhle zfilmované to bylo úděsně nudné a vyznívalo to spíš hloupě a nechápu, proč vždy Jane Fonda hraje blbku? ()
Najrozporuplnejšie dielo, s akým som mal za poslednú dobu tú česť. A je to dobre aj zle zároveň - za prvé vidím, ako to dopadá, keď sa niekto pokúša o priami ťah na bránku zaručeného diváckeho úspechu stvorením "umenia pre všetkých" a zhromaždením najsilnejších mien svojej doby, na stranu druhú by som v tomto konkrétnom prípade ocenil možnosť hodnotiť každú poviedku samostatne. Pokúsim sa to teda spraviť aspoň v tomto komentári. "Metzengerstein" (r. Roger Vadim, h. Jane Fonda, Peter Fonda, Françoise Prévost a kôň): Vadim nepreukázal schopnosť vytvoriť funkčný príbeh s odpovedajúcou atmosférou. Miesto toho mi ponúkol plytkú a povrchnú odľahčenú verziu "Caligulu v sukni" (ako kňažnú označuje rozprávač aj Poe sám), resp. komornú kostýmovú tragédiu s hororovými kontúrami, ktorá nefunguje v žiadnom ohľade. Neschopnosť pracovať s tými najzákladnejšími elementami ako využitie kamery v exteriéroch, ktorá len ledabolo zaberá okolité kulisy a nezáživne sprostredkováva dej, ktorý sa dá v tomto pojatí v najlepšom prípade označiť za prachsprostú báchorku, či absencia aspoň viditeľnej snahy o vytvorenie náznaku atmosféry, akú si tento démonický príbeh právom zaslúži, je žalostná. Dôraz na pikantnú šokantnosť je zrejmý, ale ani v najmenšom nepoburuje, ako stálou snahou o explicitnosť, ktorá sa v reále nedostavuje, len nudí. Potenciál absolútne nezužitkovaný, Jane Fonda len ako vizuálna atrakcia. Nehodné podivu ani obdivu. 0/10. "William Wilson" (r. Louis Malle, h. Alain Delon, Alain Delon, Brigite Bardott a Katia Christine): Prostredná poviedka o študentovi a neskôr vojakovi, agresívnom násilníkovi, ktorého životom prenasleduje jeho dvojník - zrkadlovo obrátený odraz, je výbornou schyzofrenickou psychedéliou postavenou na atraktívnej premise, charizmatickom hereckom prejave Alaina Delona v roli, ktorá je protipólom voči jeho štadardu a pár Malleho režijných a technických vychytávkach (subjektívna kamera, opakujúci sa pád z veže a minimálne jedna scéna, ktorá cenzúrou prešla vskutku záhadným spôsobom - ale je toho viac). Stupňujúca paranoja a strhujúca atmosféra v príbehu mladého muža s nebezpečnými sklonmi, ktorý sa nachádza presne v tom prostredí, ktoré potrebuje na to, aby mohol realizovať svoje desivé chúťky a predstavy z neho robia najsilnejší článok tryptichu. A možno aj preto, že tu dostane Brigitte Bardot poriadny výprask. Hypnotická, uhrančivá poviedka, za ktorú stojí prežiť ten zbytok. 8/10. "Toby Dammit" (r. Federico Fellini, h. Terence Stamp, Marina Yaru): Postmodernistická vízia príbehu, ktorý Fellini zarámcoval do súčasnosti a pretvoril podľa svojich predstáv (tzn. hlavnú postavu zamenil za upadajúceho britského herca, ktorý je pozvaný do Talianska). Badateľná kritika materializmu ("Proč jste přijel?" "Slíbili mi Ferarri."), bizarné fragmenty (vystupovanie z lietadla na letisku ako príchod do pekla), dejisko uprostred filmového sveta (odovzdávanie cien, štúdiá, interview, producenti, paparazzi), množstvo cinefilných momentov a citácií (automobilová scéna je priamym odkazom na Epsteinove La Glace à trois faces). Netvorí to však ani tak celok, ako skôr zmes rôznorodých prvkov, symbolov a črepín, ktoré sa trochu míňajú účinkom. Navyše miestami to vyzerá, že sa Fellini v bezradnosti z neuchopiteľnosti príbehu utápa sám v sebe. Znázornenie diabla - malého dievčatka a záver sú však skvelé. 5/10. Celý triptych sa dá jemne prepojiť jednou myšlienkou - je vlastne dobovým komentárom o dekadencii a úpadku civilizovanej spoločnosti. Lenže kvalita jednotlivých kúskov pokrivkáva a tak sa divák potýka s ťažkou dilemou, ako sa postaviť k filmu samotnému. Otvorene priznávam, že som ešte možno príliš mäkký, ale predsa dávam 3*, keďže si celkový dojem s priemerom netyká. Aj tak ale žiadna sláva. 55% () (méně) (více)